ECLI:CZ:US:2019:4.US.1961.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1961/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného JUDr. Martinem Krumichem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 427/19, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 9. května 2019, č. j. 58 Co 42/2019-1622, ve spojení s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jako účastníka řízení a 1. nezletilého V. V. a 2. G. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost i připojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 28. listopadu 2018, č. j. 0 P 254/2017-1527, 20 P a Nc 164/2018, Okresní soud v Kroměříži (dále jen "okresní soud") především zamítl návrh stěžovatele (otce) na změnu péče, na stanovení výživného pro nezletilého syna a návrh na zákaz styku nezletilého s matkou (výrok I), změnil rozsah styku stěžovatele s nezletilým a vyslovil jeho předběžnou vykonatelnost (výroky II a III) a uložil rodičům nezletilého povinnosti spjaté s realizací styku (výroky IV a V). K odvolání stěžovatele rozhodl napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "odvolací soud"), a to tak, že rozsudek okresního soudu ve výroku I v částech zamítajících návrhy na změnu péče o nezletilého a zákaz jeho styku s matkou (druhé vedlejší účastnice) potvrdil (výrok I) a část téhož výroku ohledně výživného pro nezletilého změnil tak, že výživné, stanovené stěžovateli naposledy rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. srpna 2017, č. j. 27 Nc 30/2006-1437, částkou 3000 Kč, počínaje dnem 23. září 2017 zvýšil na 5000 Kč měsíčně a dlužné výživné za dobu od 23. září 2017 do 30. dubna 2019 ve výši 38 533 Kč uložil stěžovateli zaplatit do 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II). Rozsudek okresního soudu ve výrocích II., III., IV. a V. změnil odvolací soud tak, že se styk otce s nezletilým nestanoví, čímž změnil i výrok I. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. srpna 2017, č. j. 27 Nc 30/2006-1437, (výrok III).
Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že se odvolací soud vůbec nezabýval podaným odvoláním, ale provedl prvostupňové řízení o úpravě výživného, aniž toto řízení řádně zahájil podle §13 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."). Otec (stěžovatel) tak nemohl na tento postup soudu nijak reagovat, a to až do vyhlášení a doručení napadeného rozsudku; odvolací soud nerespektoval právo na veřejné projednání věci s možností vyjádřit se, a tím byl vyloučen soudní přezkum zákonnosti. Soud odvolací vystupoval jako soud nalézací a stěžovateli tak byl upřen opravný prostředek.
Ústavní soud se seznámil s obsahem napadeného rozhodnutí, vyžádal si u odvolacího soudu protokol z jednání ze dne 9. 5. 2019, při němž byl vyhlášen napadený rozsudek, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu není přezkoumávat v další instanci rozhodnutí obecných soudů, čehož se stěžovatel domáhá. Jeho ústavní stížnost je výlučně vyjádřením nesouhlasu s výsledkem řízení ve věci péče soudu o nezletilého syna stěžovatele (o určení výživného) a postrádá jakýkoli ústavní rozměr. Odvolací soud provedl dne 9. 5. 2019 jednání, k němuž řádně obeslal účastníky řízení (jejich zástupce), v jejich přítomnosti doplnil dokazování a dal jim prostor pro uplatnění procesních i hmotněprávních argumentů. Postup odvolacího soudu nebyl tedy překvapivý či nepředvídatelný, jak uvádí stěžovatel ve své stížnosti. Stěžovatel dostal prostor, aby uplatnil svá procesní práva a výsledkem bylo napadené rozhodnutí, s nímž se stěžovatel nemůže smířit, což však není důvodem pro jeho zrušení. Takzvané právo na spravedlivý proces nezaručuje účastníkovi výsledek řízení podle jeho představ, ale projednání a rozhodnutí věci podle příslušných procesních pravidel, což se v tomto případě bezezbytku stalo.
Odvolací soud vydal napadené rozhodnutí v rámci řádně vedeného řízení, podrobně je odůvodnil, jak mu zákon ukládá, a vysvětlil přesvědčivě jeho důvody. V řízení před obecnými soudy nebylo porušeno žádné procesní právo stěžovatele, natož některé z ústavních práv, které stěžovatel zmiňuje ve své stížnosti. Ústavní soud nenašel žádný důvod, pro který by měl v rozhodovací činnosti odvolacího soudu zasahovat; proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel spojil s ústavní stížností také návrh na odklad vykonatelnosti. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnosti týkající se opatrovnických věcí vyřizuje Ústavní soud vždy přednostně, rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele bez prodlení, a nebylo tak nutno rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně. Ani tento akcesorický návrh Ústavní soud neshledal důvodným, jak patrno z osudu ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu