ECLI:CZ:US:2019:4.US.197.19.1
sp. zn. IV. ÚS 197/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele N. H. V., t. č. Vazební věznice Praha-Ruzyně, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Příkop 834/8, Brno, proti výroku I usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2018 sp. zn. 44 To 471/2018, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku I usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1, 2, 3 a 5 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1 písm. a) a c) a odst. 2 a čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z obsahu vyžádaného spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 44 Nt 24/2018 se podává, že stěžovatel byl usnesením tohoto soudu ze dne 20. 9. 2018 č. j. 44 Nt 24/2018-34 vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stěžovatel je stíhán pro podezření ze spáchání zločinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 1, odst. 3 písm. a) a b), odst. 4 písm. c) a odst. 5 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se měl dopustit tak, že se aktivně zapojil do činnosti skupiny dalších obviněných, kteří fungovali pro občany Vietnamské socialistické republiky jako "zprostředkovatelé" pro získání pobytu v České republice. Toho docílili zejména tak, že dosud přesně nezjištěným způsobem ovlivnili elektronický systém Visapoint tak, že jej ovládli. Registrovány v něm mohly být pouze osoby, které jim zaplatily poplatek. Poté co byla na místo systému Visapoint zřízena telefonní linka, vytvořila skupina jakousi telefonní ústřednu, která tuto linku fakticky blokovala, aby se k podání žádosti mohly dostat jen osoby, které skupině zaplatily poplatek. Na poplatcích od žadatelů o pobyt měla skupina od roku 2013 získat více než 750 000 000 Kč.
3. Důvody tzv. útěkové vazby jsou dle obvodního soudu dány zejména hrozbou vysokého trestu vyplývajícího z dlouhodobosti trestné činnosti, výrazného podílu stěžovatele na ní a výše výnosu z ní. Stěžovatel má také rodinné vazby ve Vietnamské socialistické republice a opakovaně tam za rodinou cestoval. Jeho podnikatelská činnost jej k České republice výrazněji neváže. Lze tedy mít obavu, že se bude skrývat nebo uprchne. Tak zvaná koluzní vazba je dána zejména rozsahem celé trestní věci a nutností vyslechnout řadu dalších osob. Dány jsou i důvody pro uvalení tzv. předstižné vazby, neboť trestná činnost představovala nenahraditelný zdroj příjmů stěžovatele. Obvodní soud se neztotožnil se stěžovatelovými námitkami, dle nichž nelze zahájit trestní stíhání, dokud nebylo jednoznačně prokázáno, jakým způsobem došlo k naplnění všech znaků uvedené skutkové podstaty. Dle obvodního soudu budou všechny tyto skutečnosti předmětem budoucího znaleckého zkoumání a ve vazebním zasedání nemusí soud všechny tyto okolnosti zcela objasnit. Je zřejmé, že obvinění ovlivňovali fungování systému Visapoint, a to neoprávněně (bez souhlasu majitele).
4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, o které rozhodl městský soud napadeným usnesením tak, že zrušil usnesení obvodního soudu a nově sám výrokem I rozhodl, že stěžovatel se bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) trestního řádu. Městský soud se zcela ztotožnil se závěry stran důvodnosti trestního stíhání. Ani podle městského soudu není třeba ve vazebním řízení prokazovat všechny podstatné okolnosti mimo rozumné pochybnosti. Se stěžovatelovými námitkami se dostatečně vypořádal obvodní soud. Dle stížnostního soudu existují důvody pro uvalení tzv. útěkové vazby, které vyplývají ze skutečností uvedených obvodním soudem. Další dva vazební důvody však dány nejsou.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že stíhané jednání nenaplňuje znaky trestného činu podle §230 odst. 1 trestního zákoníku. S touto otázkou se přitom městský soud nevypořádal. Konkrétně z popsaného jednání nevyplývá, že by stěžovatel (a ostatní obvinění) měl "překonat bezpečnostní opatření" a "neoprávněně získat přístup k počítačovému systému". V celé obsáhlé skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání není naplnění těchto znaků uvedeno, ani z ní nijak nevyplývá. Podle komentáře k §230 trestnímu zákoníku (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: C. H. Beck) je třeba bezpečnostním opatřením rozumět každé opatření, jehož cílem je zabránit volnému přístupu k počítačovému systému nebo nosiči informací (např. heslo nebo použití firewallu). Usnesení o zahájení trestního stíhání uvádí, že jeden z obviněných neoprávněně překonal ověřovací kód proti programovým robotům (tzv. CAPTCHA kód). Tento systém nemá nikomu zabránit ve vstupu k počítačovému systému Visapoint, ale má pouze zabránit tomu, aby registrující osoby používaly k registraci robotická zařízení. CAPTCHA kód tedy není bezpečnostním opatřením podle §230 trestního zákoníku. Samo robotické přihlašování není žádným právním předpisem zakázáno, a je tudíž ve smyslu zásady legální licence povoleno. Stejně tak orgány činné v trestním řízení rezignovaly na snahu zdůvodnit, jaké bezpečnostní opatření bylo překonáno údajným zřízením telefonní ústředny, která blokovala telefonní spojení na velvyslanectví.
6. Pokud jde o druhý znak, o něm komentářová literatura uvádí, že získáním přístupu se rozumí takové jednání, které umožní pachateli volnou dispozici s počítačovým systémem nebo jeho částí a využití jeho informačního obsahu. Tento přístup musí být neoprávněný a může proběhnout i na dálku. Jak vyplývá z výše uvedeného, přístup do systému Visapoint byl úplně volný a mohl se v něm registrovat každý.
7. Stěžovatel v tomto směru od počátku namítal nesrozumitelnost usnesení o zahájení trestního stíhání. Policejní orgán však stěžovateli odmítl tyto okolnosti objasnit a pouze ho odkázal na text usnesení. Nesplnil tedy svoji povinnost objasnit obviněné osobě podstatu obvinění (§91 odst. 1 trestního řádu). Toto pochybení zároveň představuje odepření možnosti přípravy obhajoby. Bez té se nemohl stěžovatel připravit na vazební zasedání. Toto pochybení následně nenapravil ani žádný další z orgánů činných v trestním řízení. Proto stěžovatel dále namítá nepřezkoumatelnost napadeného usnesení. Přestože stěžovatel výše uvedenou argumentaci v řízení před oběma soudy podrobně rozvedl, vypořádaly se s ní soudy obecnými a nepřezkoumatelnými závěry.
8. Dále stěžovatel zpochybňuje odůvodnění usnesení obecných soudů o naplnění důvodů tzv. útěkové vazby. Necelé dva roky páchání trestné činnosti nelze označit za natolik dlouhodobé, aby to odůvodňovalo hrozbu uložení vysokého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Údajný výnos 750 000 000 Kč je dle stěžovatele přemrštěný a nereálný. Výpočet, na jehož základě se k této částce dospělo, je založen pouze na domněnkách. Navíc tuto částku měli obvinění získat od roku 2013, zatímco stěžovatel se na této činnosti organizované zločinecké skupiny měl podílet od listopadu 2016. Za nepravdivý označuje stěžovatel rovněž závěr, že není v České republice vázán k žádnému místu. Stěžovatel tu naopak má trvalý pobyt a žije zde rovněž jeho manželka a děti (chodící zde do školy). Z výsledků domovních prohlídek je rovněž zřejmé, že se v místě hlášeného pobytu trvale zdržuje. Údajně hrozící trest pak vyplývá z nepravdivé skutečnosti, že stěžovatel byl členem organizované zločinecké skupiny, když přitom ze samotného usnesení o zahájení trestního stíhání vyplývá, že byl spíše její klientem. Odůvodnění napadeného usnesení se zabývá v jednom odstavci hned třemi obviněnými, přestože hrozba uskutečnění vazebního důvodu (útěku) musí být individualizovaná. Totéž platí o hrozbě vysokého trestu, kterou soudy rovněž neurčily podle konkrétních skutečností u každého obviněného. Soudy dle stěžovatele dostatečně nezohlednily všechny okolnosti, které důvody vazby u stěžovatele zeslabují (zejména vazby na Českou republiku). Uvedení stěžovatelových vazeb na Vietnamskou socialistickou republiku je naopak zcela obecné a nepřezkoumatelné. Totéž platí ohledně závěru o problematické spolupráci s vietnamskými úřady. To navíc není skutečnost, která by mohla odůvodnit omezení osobní svobody jednotlivce.
9. Konečně stěžovatel namítá (z opatrnosti) i porušení práva na zákonného soudce. Ze spisového materiálu není zřejmé, čím byla založena příslušnost obvodního soudu (a tedy i městského soudu). Nelze tedy dovodit, zda byla naplněna kritéria uvedená v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Ústavní soud především nepřisvědčil z opatrnosti uplatněné námitce porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Tu stěžovatel neuplatnil ani ve vazebním zasedání, ani ve stížnosti podané městskému soudu, ačkoliv si tvrzeného zásahu musel být již v dané době vědom. Jejich meritorní přezkoumání v řízení o ústavní stížnosti by tak bylo v rozporu se zásadou subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud může v takové situaci jen stěží soudům vytknout, že stěžovatelovým právům neposkytly dostatečnou ochranu (srov. čl. 4 Ústavy), nedomáhal-li se stěžovatel takové ochrany návrhem na přezkum příslušnosti rozhodujícího soudu.
13. Porušení ústavních práv stěžovatele neshledal Ústavní soud ani v tvrzených nedostatcích odůvodnění napadeného usnesení městského soudu.
14. Stěžovatel především od počátku trestního stíhání namítá, že stíhaným jednáním nedošlo k naplnění znaků trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 trestního zákoníku. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem obecných soudů o existenci důvodného podezření, že jednáním, na němž se stěžovatel podílel, došlo k naplnění jeho znaků. Konečné skutkové zhodnocení a konečný (závazný) výklad podústavních právních předpisů budou provádět soudy až v dalších fázích trestního řízení. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. již usnesení ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 2715/11 až po usnesení ze dne 23. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 1093/18) není nutné, aby všechny otázky byly již vyřešeny v rámci vazebního zasedání, resp. to dokonce ani není často možné. Posláním usnesení o zahájení trestního stíhání není vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají, neboť jím není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně až po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu. Právě u trestné činnosti páchané složitými technologickými postupy potřebuje soud k zaujetí konečného závěru (např. ohledně možné formy zavinění) zpracovaný odborný posudek, a to i kdyby se sám konkrétní soudce náhodou v problematice orientoval. Vztaženo na posuzovanou věc, namítá-li například stěžovatel, že považoval celé jednání za legální (nebo přinejmenším za netrestné), bude nezbytné zkoumat způsob technického provádění a míru konspirace celé skupiny, aby orgány činné v trestním řízení mohly zaujmout závazný názor k otázce možnosti jednání v tzv. právním omylu (srov. §19 trestního zákoníku). Zpracování takového znaleckého posudku již pro první vazební zasedání je přitom obvykle nereálné.
15. Jde-li o konkrétní dva namítané znaky trestného činu, neshledal Ústavní soud v názoru obecných soudů o jejich potenciálním naplnění v dané fázi trestního řízení (viz výše) nějaké pochybení. Tzv. CAPTCHA kód lze považovat za bezpečnostní opatření, chránící obvykle nějaký informační systém před nežádoucím zásahem. Jakkoliv jeho obcházení nezakazuje žádný právní předpis, je jeho neoprávněnost zřejmá, neboť přinejmenším nerespektuje zřejmě projevenou vůli majitele systému, o dalších nežádoucích důsledcích (např. přetížení systému, jeho zahlcením tzv. spamem, či jeho faktické "ovládnutí", jako v dané věci) ani nemluvě. Totéž pak platí také o znaku "neoprávněného přístupu k systému". Vzhledem k tomu, jakým způsobem obvinění daný systém ovlivnili a znemožnili tím fakticky účinný přístup k systému dalším osobám, lze o neoprávněnosti jejich přístupu přinejmenším uvažovat. Stejný závěr lze přijmout i u tzv. telefonní ústředny. Jak vyplývá z výše uvedeného, bude třeba tento závěr potvrdit, nebo vyvrátit na základě podrobného skutkového hodnocení, neboť všechny okolnosti případu nejsou ještě v daný moment známé. I z toho důvodu je namístě přistoupit k aplikaci zajišťovacího institutu vazby. Toliko pro úplnost je třeba připomenout, že komentářová literatura, kterou stěžovatel argumentuje (sub 5), nepředstavuje pro soudy závazný pramen práva, nehledě na to, že se přímo nemůže vztahovat k posuzované věci, nýbrž uvádět pouze příklady pro objasnění terminologie trestního zákoníku.
16. Ústavní soud se tak nemohl ztotožnit ani s námitkou nesrozumitelnosti celého obvinění. Jeho podstata je popsána v usnesení o zahájení trestního stíhání, v návrhu státního zástupce na uvalení vazby a rovněž i v napadeném rozhodnutí. O účelovosti této námitky svědčí i skutečnost, že podstatu obvinění velmi podrobně popsal i stěžovatelův obhájce ve vazebním zasedání (pochopitelně s odlišným právním závěrem).
17. Za ústavně přijatelné pak Ústavní soud považuje i samotné odůvodnění tzv. útěkové vazby. To vskutku není zcela konkrétní (například jde-li o stěžovatelovy vazby do Vietnamské socialistické republiky), avšak v přiměřené míře odpovídá povinnostem kladeným na vazební rozhodnutí. Je zcela logické, že při prvotním vazebním rozhodování nemůže soud znát všechny relevantní vazební okolnosti do nejmenších podrobností. I zde platí, že vazba je zajišťovací opatření sloužící k odvrácení reálné hrozby, vyplývající obvykle pouze z určitých indicií. Teprve s trestním řízením, probíhajícím po určitý čas, akcentuje Ústavní soud tzv. doktrínu zesílených důvodů. Při prvním rozhodování o vazbě se však tato doktrína [podrobněji zejména nálezy ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13 (N 217/71 SbNU 545), ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15 (N 85/77 SbNU 247) nebo ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] zpravidla neuplatní. V duchu této doktríny bude proto úkolem orgánů činných v trestním řízení postupně objasňovat všechny vazebně relevantní skutečnosti. Jde-li o individualizaci závěrů o vazbě pro každého obviněného, nic nebrání tomu, aby se jedna část odůvodnění vztahovala na více obviněných, jde-li o závěry přiléhavé. Odůvodnění v napadených rozhodnutích plně obstojí a lze na něj zcela odkázat.
18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu