ECLI:CZ:US:2019:4.US.1973.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1973/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Iva Junka, zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem, sídlem náměstí 14. října 496/13, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019 č. j. 28 Cdo 689/2019-399, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a že v důsledku toho došlo k porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Rozsudkem ze dne 19. 4. 2016 č. j. 28 C 42/2011-223 Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") nahradil projev vůle žalované vedlejší účastnice (dále jen "žalovaná") uzavřít se stěžovatelem (jako žalobcem) smlouvu o převodu pozemků p. č. X1 a X2 v katastrálním území Jizerka (výrok I), zamítl žalobu v části, kde se stěžovatel domáhal, aby žalovaná byla povinna na uspokojení jeho nároku podle §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), převést část pozemku p. č. X3 v katastrálním území Jizerka o výměře 6 046 m2 (výrok II), a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit stěžovateli náklady řízení v částce 34 151,84 Kč (výrok III).
3. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 22. 2. 2017 č. j. 72 Co 375/2016-294 rozsudek obvodního soudu ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že žalobě vyhověl (výrok I), a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před obvodním soudem 1 500 Kč (výrok II) a že žalovaná je povinna společně a nerozdílně s Milanem Vrkoslavem a Hanou Vrkoslavovou (jako vedlejšími účastníky na její straně) zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 31 520,50 Kč (výrok III).
4. Na základě dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 6. 2018 č. j. 28 Cdo 3546/2017-353 rozsudek městského soudu v "měnící" části výroku I, jakož i ve výrocích II a III zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Uvedený soud vyšel z toho, že pozemek p. č. X3 (na žádost stěžovatele rozdělený geometrickým plánem na pozemky p. č. X4 a X5) obklopuje dům vedlejších účastníků, žalovaná jej pronajala vedlejším účastníkům nájemní smlouvou ze dne 29. 2. 2016 za účelem drobné zemědělské činnosti, přičemž vedlejší účastníci podali žádost o jeho úplatný převod podle §10 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů. Proto uzavřel, že pozemek p. č. X4 by nemohl být zařazen do veřejné nabídky žalované podle §11a zákona o půdě a že názor městského soudu, že jde o pozemek vhodný k uspokojení restitučního nároku, tak správný není.
5. Následně městský soud rozsudkem ze dne 10. 10. 2018 č. j. 72 Co 375/2016-378 rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku II potvrdil, stěžovateli uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 1 500 Kč, žalované uložil zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení částku 18 029 Kč a stěžovateli uložil zaplatit vedlejším účastníkům na straně žalované náhradu nákladů za řízení před soudy všech stupňů v částce 12 342 Kč.
6. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl stěžovatelovo dovolání s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť městský soud rozhodl v souladu s jeho závazným právním názorem vysloveným ve výše označeném rozsudku.
II.
Stěžovatelova argumentace
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud zasáhl do jeho právní jistoty, když rozhodl v rozporu s dosud učiněnými závěry nejvyšších instancí, se zavedenou praxí a s tím, jak je rozhodováno ve vztahu k podmínkám vydání požadovaného pozemku jako náhradního podle zákona o půdě v obdobných případech jiným oprávněným osobám. Nejvyšší soud v souvislosti s "vhodností" požadovaného pozemku dovodil, že by musel být zařaditelný do veřejné nabídky, nebýt zde liknavého postupu státu, a uvedl, že setrvává na názoru, dle něhož v případě pozemku, jenž není zařaditelný do veřejné nabídky jako celek, nelze převést jako náhradní pozemek ani jeho část.
8. Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že došlo k zásahu do jeho legitimního očekávání, resp. do jím nabytého práva uspokojit svůj restituční nárok prostřednictvím náhradního pozemku. Dle něho je běžnou praxí vypořádání restitučních nároků převádět části pozemků oddělené geometrickými plány, a to s ohledem na skutečnost, že ne všechny pozemky jsou v celém rozsahu k danému účelu vhodné; samotný Nejvyšší soud se opakovaně vyslovil v tom smyslu, že v každém jednotlivém případě je třeba posoudit, zda plochy bezprostředně souvisejí se stavbou a jsou nutné k jejímu provozu, a že při závěru opačném je třeba zvážit možnost geometrického oddělení pozemkových částí, které tyto vlastnosti nevykazují, a jejich vydání oprávněným osobám. V této souvislosti poukazuje na usnesení ze dne 21. 6. 2016 č. j. 28 Cdo 155/2016-252, kde Nejvyšší soud měl tento postup aprobovat, a na nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 35/17 (135/2018 Sb.).
9. Nejvyšší soud se dle stěžovatelova názoru odchýlil od své dosavadní ustálené rozhodovací praxe, neboť nájemní smlouva mezi žalovanou a vlastníky sousedního pozemku nemůže převodu bránit, přičemž opakovaně bylo nejvyššími soudními instancemi konstatováno, že převody jsou prioritní, a praxe žalované, upřednostňující převody pozemků třetím osobám před uspokojováním nároku osob oprávněných, byla předmětem kritiky právě ze strany Nejvyššího soudu. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na jeho rozsudek ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, jakož i na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02 (N 33/32 SbNU 303) a sp. zn. Pl. ÚS 35/17.
10. Stěžovatel napadené rozhodnutí považuje za zásah do jistoty, že skutkově obdobné věci budou rozhodovány stejně, upozorňuje, že jeho rodina byla perzekuována totalitním režimem a že ani po 27 letech se nedočkal nápravy, a namítá, že jde o opětovný zásah do jeho ústavně zakotveného vlastnického práva, neboť mu byl odebrán majetek, který před téměř dvěma a půl lety pravomocně získal jako náhradu za způsobené příkoří.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí žádný takový prostředek k dispozici neměl; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
13. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s právním názorem Nejvyššího soudu, dle něhož nárok na převod sporného pozemku (p. č. X4) stěžovateli nevznikl, neboť nešlo o pozemek, který by bylo možné zařadit do veřejné nabídky (§11a zákona o půdě), a to z toho důvodu, že původní celý pozemek (p. č. X3) byl pronajat vedlejším účastníkům na straně žalované na dobu neurčitou a ti podali žádost o jeho převod podle §10 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb. V této souvislosti namítá, že pozemek p. č. X3 bylo možné rozdělit na menší pozemky a na jeho osobu převést právě sporný pozemek p. č. X4, přičemž tvrdí, že uspokojení restitučních nároků musí mít prioritu.
15. Nejvyšší soud však možnost převodu jen části určitého pozemku na základě §11a zákona o půdě nijak nezpochybnil, resp. na řešení dané otázky napadené rozhodnutí postaveno není. Nejvyšší soud zkoumal, zda pozemek p. č. X3, resp. geometrickým plánem vytvořený pozemek p. č. X4, je pozemkem tzv. vhodným. Argumentuje-li stěžovatel prioritou svého nároku na převod náhradního pozemku, Ústavní soud musí poukázat na závěry obsažené v již zmíněném rozsudku č. j. 28 Cdo 3546/2017-353, kde se Nejvyšší soud vyjadřuje k podmínkám, za jakých lze uložit povinnost bezúplatně převést oprávněné osobě zemědělský pozemek coby náhradu za pozemek nevydaný, přičemž v případě, že nejde (v daném smyslu) o tzv. vhodný pozemek, restituční nárok (resp. jeho část) takto uspokojit nelze.
16. Ústavní soud dále připomíná, že proces interpretace a aplikace podústavního práva obecnými soudy, zde především §11a zákona o půdě, bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - obvykle) z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
17. Stěžovatel namítá, že nároky oprávněných osob musí mít prioritu, přičemž se dovolává nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02, přičemž však přehlíží, že v mezičase došlo k určitému posunu v právní úpravě i judikatuře. Uvedené rozhodnutí se váže k právnímu stavu před novelizací zákona o půdě zákonem č. 131/2006 Sb., kterým došlo ke vložení ustanovení §11a, a Ústavní soud zde posuzoval ústavněprávní konformitu závěru obecných soudů, podle kterého oprávněná osoba nemá nárok na vydání konkrétního náhradního pozemku, podepřený argumentem, že Pozemkový fond České republiky (dále též jen "Pozemkový fond") musí brát na zřetel zákon č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Následně Ústavní soud shledal (ve stručnosti řečeno), že Pozemkový fond je, jde-li o příslušné restituční nároky, povinen naplňovat zákon o půdě, a že této povinnosti se nemůže zprostit ani poukazem na zákon č. 95/1999 Sb.
18. Mechanizmus, resp. podmínky uspokojování nároků na převod náhradního pozemku následně stanovil §11a zákona o půdě, nicméně i poté, a to v případě liknavého, svévolného a diskriminačního postupu Pozemkového fondu, v důsledku něhož se oprávněná osoba nemohla dlouhodobě domoci svých práv, Ústavní soud i Nejvyšší soud zaujaly stanovisko [viz např. nález ze dne 1. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 125/10 (N 180/58 SbNU 579)], že takováto osoba se může úspěšně domáhat uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétnímu pozemku. To však logicky za předpokladu, že by byla splněna podmínka plynoucí z §11a zákona o půdě, tedy že by takový pozemek byl "zařaditelný" do veřejné nabídky. Na tomto výkladu Ústavní soud nic neústavního neshledal, neboť koresponduje s vůlí zákonodárce (vycházející z veřejného zájmu, případně ochrany práv či oprávněných zájmů třetích osob) uspokojovat nároky na převod náhradního pozemku jen takovými pozemky, které jsou pro tento účel "vhodné". Jinak řečeno, vychází-li stěžovatel z toho, že má právo na to, aby jeho restituční nárok byl uspokojen převodem jakéhokoliv pozemku, který si zvolí, pak tento názor, vycházející z jakési "absolutní přednosti" restitučních nároků, ani při zohlednění maximy in favorem restitutionis Ústavní soud sdílet nemůže (srov. bod 12 usnesení ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 3752/14).
19. Samotné posouzení, zda v tom kterém případě jde o "vhodný pozemek", je věcí obecné justice, která tak činí s ohledem na konkrétní okolnosti případu, a Ústavní soud by do něho mohl zasáhnout pouze za předpokladu, že by příslušné závěry nebyly náležitě odůvodněny, a dané rozhodování by tak neslo známky zjevné libovůle, anebo by je z věcného hlediska bylo možné označit za "extrémní" ve výše uvedeném smyslu (sub 16). To však Ústavní soud v posuzovaném případě nezjistil, a ani v tomto ohledu nebylo nic namítáno (vyjma zmíněné námitky priority restitučních nároků).
20. Stěžovatel rovněž namítá, že Nejvyšší soud zasáhl do jeho vlastnického práva, kdy musel vrátit pozemek, který "pravomocně získal". Ani v tomto ohledu nebylo možné stěžovateli přisvědčit. K danému zásahu došlo na základě zákona a tento statut by mohl pozbýt za předpokladu, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí trpělo deficitem ústavnosti, to však Ústavní soud, jak plyne z výše uvedeného, neshledal.
21. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu