ECLI:CZ:US:2019:4.US.1974.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1974/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Jitky Kobrové, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 55, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, č. j. 22 Cdo 796/2019-226, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2018, č. j. 15 Co 127/2018-177, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Jana Počinka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka, řádně zastoupená advokátem, podala včasnou ústavní stížnost, která směřuje proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") a rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud"). Vydání těchto rozhodnutí předcházel rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") ze dne 15. 12. 2017, č. j. 26 C 274/2016-142, který ústavní stížností napaden není. Je tomu tak proto, že nalézací soud částečně vyhověl vzájemnému návrhu stěžovatelky o zaplacení 50 979 Kč, zatímco žalobu vedlejšího účastníka zamítl.
Zjednodušeně řečeno šlo v řízení před obecnými soudy o majetkové vypořádání mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, kteří jako partneři žili delší dobu ve společné domácnosti, pořizovali bytové zařízení do bytu, který později prodali, a stěžovatelka není spokojená s tím, jak odvolací soud (ne)zohlednil investice z jejího výlučného vlastnictví do společného bytu. Po rozchodu a ukončení společného soužití nebyli bývalí partneři schopni uzavřít o majetkovém vypořádání dohodu, takže se obrátili na soud; z titulu bezdůvodného obohacení se snažili účastníci řízení před obecnými soudy o "vypořádání jejich společného partnerského soužití", které skončilo rozchodem.
Odvolací soud svůj rozsudek odůvodnil (mj.) tím, že mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem nešlo o obchodní projekt, ale o partnerské soužití, a byť skončilo neúspěšně, pak soudní řízení, ve kterém má soud stanovit, kdo z bývalých partnerů do vzájemného vztahu více vložil, komu se méně vyplatil, nepomůže účastníkům se s rozchodem lépe vypořádat, a generuje jen zvýšené náklady spojené s vedením soudního sporu. V dané věci nejde o vypořádání společného jmění (účastníci nebyli manželé), a ačkoli všechny nároky se zaniklým spoluvlastnictvím předmětného bytu souvisí, nemůže jít ani o jeho širší vypořádání, zaniklo-li podílové spoluvlastnictví účastníků k bytové jednotce již převodem vlastnických práv na nového nabyvatele bytu. Navíc většina předmětů nebyla neoddělitelnou součástí bytové jednotky (§120 obč. zák.), a nelze tak bez dalšího učinit jednoznačný závěr, že byly v podílové spoluvlastnictví účastníků.
Z nesporných tvrzení účastníků je podle odvolacího soudu zřejmé, že se dohodli na výplatě kupní ceny za bytovou jednotku - i z provedených důkazů je nepochybné, že byli srozuměni s tím, co je předmětem převodu, jakou část kupní ceny budou inkasovat, a podle této dohody také jednali (žalobce získal částku 2 000 000 Kč a žalovaná 2 050 000 Kč). Při uzavírání smlouvy věděli, že předmětem převodu není pouze jejich společná bytová jednotka a že nabyvatel bytu spolu s nemovitostí získává vlastnické právo i k zařizovacím předmětům, které tvořily neoddělitelnou součást bytu (např. vana), i k vnitřnímu vybavení - movitým věcem, ať již byly v podílovém vlastnictví obou či výlučném vlastnictvím jednoho z nich (bod IV. kupní smlouvy ze dne 4. 9. 2015 + předávací protokol ze dne 29. 9. 2015). Všechny uvedené věci tak tvořily předmět převodu a byly zohledněny v kupní ceně. Kupní smlouva, která znamenala definitivní zánik podílového spoluvlastnictví účastníků, jejíž součástí byla dohoda o způsobu rozdělení kupní ceny, tak představovala i dohodu o vypořádání spoluvlastnictví. Veškeré investice do vypořádaného předmětu podílového spoluvlastnictví i náklady na jeho udržení (původní žalobní nárok) tak byly předmětem tohoto vypořádání.
Stěžovatelka se závěry odvolacího soudu nesouhlasí a namítá, že právní posouzení soudem druhého stupně ve vztahu k jejím investicím z výlučného vlastnictví do bytové jednotky v podílovém spoluvlastnictví s vedlejším účastníkem je (bez bližší ústavněprávní argumentace) protiústavní a dotýkající se článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - tedy vlastnického práva stěžovatelky. Napadá i usnesení dovolacího soudu, který odmítl dovolání jako nepřípustné podle §237 ve spojení s §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro "bagatelnost" věci.
Ústavní soud se s argumentací stěžovatelky ohledně nepřípustného zásahu do práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod neztotožňuje. Kromě odkazu na citovaný článek Listiny neobsahuje ústavní stížnost žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci a je jen vyjádřením nesouhlasu s napadenými rozhodnutími, zejména potom s rozsudkem odvolacího soudu, který požadavku stěžovatelky, na rozdíl od soudu nalézacího, nevyhověl.
Ústavní soud chápe nespokojenost stěžovatelky s výsledkem sporu, který vedla se svým bývalým partnerem, nenašel však žádný důvod, pro který by měl do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat. Napadená rozhodnutí jsou náležitě odůvodněna, a zejména na pečlivé odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, lze pro stručnost odkázat. Také podle Ústavního soudu je přirozené, že každý z partnerů do společného vztahu investoval finančně i citově, nelze však předpokládat, že tyto "investice" lze v případě nezdaru vyčíslit a vypořádat. Závěry o tom, že při prodeji bytové jednotky byly zohledněny i investice stěžovatelky do společné věci, jsou přesvědčivě vysvětleny a Ústavní soud je není oprávněn přezkoumávat jako další instance v rámci obecné justice, kterou není.
Obecné soudy postupovaly v řízení přesně podle příslušných procesních pravidel a svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnily. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu