ECLI:CZ:US:2019:4.US.1983.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1983/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele N. T. N., zastoupeného Mgr. Naďou Smetanovou, advokátkou, sídlem 28. října 1001/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019 č. j. 7 Tdo 352/2019-391, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2018 č. j. 4 To 193/2018-355 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 29. března 2017 č. j. 1 T 165/2016-326, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že v rozporu s právními předpisy prodal nezletilému poškozenému osm kusů zábavné pyrotechniky, která následně téhož dne explodovala v ruce poškozeného a způsobila mu vážné poranění jeho ruky. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k peněžitému trestu ve výši 30 000 Kč. Dále mu byla stanovena povinnost nahradit poškozené zdravotní pojišťovně škodu ve výši 167 636 Kč. Poškozený byl s nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědí poškozeného a jeho kamarádů a známých. Důležitým důkazem byla rekognice podle fotografií, při níž poškozený označil stěžovatele během tří vteřin. Soud obsáhlým dokazováním vyloučil všechny pochybnosti o tom, kde byla zakoupena pyrotechnika, která následně poškozeného poranila.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Zmíněná rekognice byla dle odvolacího soudu provedena v souladu se zákonem a neporušila stěžovatelovo právo na obhajobu. Po provedení prvotních úkonů totiž ještě nebylo možné zahájit trestní stíhání, k čemuž došlo až po provedení rekognice, která posílila důkazní situaci proti stěžovateli. Rekognice byla konána za účasti soudce, nezúčastněné osoby, orgánu sociálně právní ochrany dětí a státního zástupce. Nejprve byl proveden výslech poškozeného a teprve poté přistoupeno k srovnání fotografií. Jde-li o hodnocení důkazů, ztotožnil se krajský soud zcela s hodnocením nalézacího soudu, který vyloučil všechny možné pochybnosti o stěžovatelově vině.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Dovolací námitky přitom označil za pouhou polemiku s hodnocením důkazů, a tedy za nepodřaditelné pod žádný dovolací důvod. Nejvyšší osud neshledal v hodnocení důkazů žádný relevantní rozpor. Rekognice byla i podle dovolacího soudu provedena v souladu s právními předpisy a nedošlo ani k porušení práva na řádné soudní řízení a práva na zákonného soudce.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že k porušení jeho práv došlo nesprávným provedením rekognice, která měla dle jeho názoru proběhnout tzv. in natura, tedy nikoliv podle fotografií, a úkonu se měl účastnit obhájce. Uvedeným postupem si dle stěžovatele policejní orgán pouze ulehčoval práci. Zároveň nebyla odůvodněna neodkladnost a neopakovatelnost jejího provedení, když byla provedena šest měsíců po incidentu. Důkazní nouzí policejního orgánu, tedy neznalost pachatele, nelze ospravedlnit postup porušující právo na obhajobu. Rekognice je přitom v dané věci klíčovým důkazem. Svědecké výpovědi stěžovatelovu vinu neprokazují. Poškozený původně vyloučil, že by pachatele poznal, avšak při rekognici jej označil během tří vteřin. Dle stěžovatele tak poškozený ztotožnil jeho fotografii na základě jiných zkušeností. Stěžovatelův obhájce pak nebyl přítomen ani druhému klíčovému důkazu - podání vysvětlení poškozeného. Tím došlo k porušení základních zásad spravedlivého trestního řízení.
6. Dále stěžovatel poukazuje na to, že tzv. výroková věta odsuzujícího rozsudku uvádí, že stěžovatel prodal poškozenému osm kusů nebezpečné pyrotechniky. Avšak v řízení bylo prokázáno, že daný model stěžovatel prodával pouze v balení po deseti nebo dvaceti kusech. Tím dle stěžovatele vznikají pochybnosti, kolik kusů pyrotechniky bylo prodáno, a zejména, zda to byla stěžovatelem prodaná pyrotechnika, která způsobila poškozenému zranění. Odsouzením stěžovatele tak soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Zmíněné pochybnosti potvrdil i soud prvního stupně ve dvou zprošťujících rozhodnutích. Dle přesvědčení stěžovatele tak odvolací soud nepřípustně zasáhl do hodnocení soudu prvního stupně. Sám odvolací soud žádné důkazy přímo neprováděl. Konečně stěžovatel namítá, že dovolací soud se nevypořádal s uplatněnými námitkami.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
10. V ústavní stížnosti stěžovatel pouze opakuje svoji obhajobu, která byla vyhodnocena jako vyvrácená. Úkolem Ústavního soudu přitom v žádném případě není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, nejde-li o případ zjevné svévole či libovůle v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
11. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Uvedenou zásadu je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.
12. Závěr o stěžovatelově vině opřely soudy o řadu souvisejících důkazů, doplňujících klíčovou výpověď poškozeného. Soudy se se všemi stěžovatelem předestřenými pochybnostmi vypořádaly a není úkolem Ústavního soudu jejich úvahy v tomto směru přehodnocovat. Závěry vylučující jakoukoliv jinou (pro stěžovatele příznivější) variantu skutkového stavu jsou logické, přesvědčivé a opřené o vyčerpávající soubor důkazů. Soudy se zabývaly jak množstvím prodané pyrotechniky, tak otázkou určení obchodu, kde k prodeji došlo. Stěžovatel pouze v ústavní stížnosti nadále opakuje "svoje" pochybnosti, vyplývající z jeho vlastního hodnocení důkazů, které nebere v potaz souvislosti mezi jednotlivými důkazy. V hodnocení důkazů provedených obecnými soudy nelze spatřovat žádný exces.
13. K rozsahu odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu lze konstatovat, že tento věnoval jednotlivým námitkám přiměřený prostor. Vzhledem k tomu, že většina námitek mířila mimo dovolací důvody, nebylo nutné se jimi obsáhle zabývat.
14. Namítá-li stěžovatel nedostatky při provedení rekognice dle fotografií, lze jej zcela odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí zejména krajského soudu (srov. str. 3 a 4), který se této otázce velmi podrobně věnoval a logicky a přesvědčivě popsal nutnost jejího provedení uvedeným způsobem, čemuž přisvědčil i Nejvyšší soud. Obhajoba využila své možnosti zpochybnit věrohodnost obsahu tohoto důkazu, avšak neuspěla. To samo o sobě však nezakládá důvodnost tvrzení o porušení práva na obhajobu, nýbrž jde pouze o prosazení odlišného názoru.
15. Konečně, porušení stěžovatelových práv neshledal Ústavní soud ani v procesu hodnocení důkazů a uplatňování závazného právního názoru krajským soudem. Z napadeného rozhodnutí okresního soudu vyplývá, že po zrušujícím zásahu odvolacího soudu došlo k doplnění dokazování (srov. str. 6), přičemž zmínění závazného právního názoru se dle Ústavního soudu vztahuje právě k rozsahu nutného dokazování. Naopak při hodnocení provedených důkazů se okresní soud názorem odvolacího soudu "nezaštiťuje" (srov. body 16 a 18 rozsudku okresního soudu). V tomto směru tedy nelze dospět k závěru, že by obsah důkazů hodnotil někdo jiný než soud, který je provedl. Předmětné úvahy jsou přitom úplné a nevykazují žádné mezery.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu