ECLI:CZ:US:2019:4.US.2082.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2082/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Milana Kvítka, zastoupeného JUDr. Michalem Říhou, advokátem, sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019 č. j. 33 Cdo 795/2018-380, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 17. 10. 2017 č. j. 23 Co 230/2017-347 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 3. 2017 č. j. 8 C 41/2015-302, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel den před svatbou uzavřel se svou nastávající smlouvu o zúžení a rozšíření budoucího společného jmění manželů ve formě notářského zápisu, dle jehož čl. III. "[p]ro případ rozvodu manželství se pan Milan Kvítek zavazuje vyplatit paní Mileně Simonové částku rovnající se průměrné ceně bytu 2 + 1 v lokalitě, v níž měli jako manželé první společné bydliště".
Stěžovatelovo manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 10. 6. 2014 a v řízení před obecnými soudy se stěžovatelova již bývalá manželka domáhala výplaty částky odpovídající citovanému článku notářského zápisu. Okresní soud v Pardubicích ústavní stížností napadeným (mezitimním) rozsudkem rozhodl, že nárok je co do svého základu opodstatněn a že o jeho výši bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích prvostupňové rozhodnutí ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil, Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovo dovolání.
V ústavní stížnosti stěžovatel vznáší dva argumenty. Zaprvé se domnívá, že předmětný čl. III. notářského zápisu je neplatný podle §51 občanského zákoníku z roku 1964. V této souvislosti nadto namítá, že soudy závěr o platnosti smluvního ujednání odůvodnily zcela nedostatečně a nepřezkoumatelně. Druhým argumentem pak je, že i kdyby byla smlouva zcela platná, stěžovatel svůj závazek splnil tím, že žalobkyně již v době trvání manželství získala za výlučné prostředky stěžovatele bytovou jednotku v P., resp. že v důsledku toho, že žalobkyně byt získala, je žaloba nemravná.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelova argumentace se přes citaci judikatury Ústavního soudu nachází v podústavní rodině. Otázka platnosti či neplatnosti smlouvy sice může mít v některých případech i ústavní přesah, ovšem zásadně je na Nejvyšším soudu jakožto vrcholném soudním orgánu ve věcech civilních, aby posoudil, zda je určitá smlouva či její ujednání rozporné s §51 občanského zákoníku z roku 1964, či nikoli.
V posuzované věci Nejvyšší soud vysvětlil, z jakého důvodu považuje čl. III. předmětného notářského zápisu za platný, přičemž tento závěr nejde považovat za exces ani sám o sobě nevede k protiústavním důsledkům. Za této situace prostor pro zásah Ústavního soudu není dán. Lze dodat, že Ústavní soud naopak v minulosti považoval za protiústavní, pokud Nejvyšší soud zastával příliš "přísný" výklad, v jehož důsledku shledával některé smlouvy nezákonné, jelikož byl takový výklad rozporný se zásadou autonomie vůle (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3646/13 ze dne 3. 1. 2017). V souladu s touto zásadou, na kterou ostatně Nejvyšší soud v napadeném rozsudku poukázal, by měly být smlouvy vykládány ve prospěch jejich platnosti, což soudy v nyní posuzované věci učinily. Lze se ztotožnit i s další argumentací Nejvyššího soudu, a sice že stěžovatel uzavřel danou smlouvu dobrovolně. Bylo pouze na jeho svobodné vůli, zda smlouvu uzavře, či nikoli, a pokud tak učinil, musel si být vědom důsledků, které to přináší.
Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou, že by napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna. Stěžovatel sice cituje část své argumentace uplatněné v řízení před obecnými soudy, podle Ústavního soudu zde však nejsou žádné konkrétní argumenty, v jejichž světle by napadená rozhodnutí bez dodatečného odůvodnění neobstála. Stěžovatel namítal, že zákon neumožňoval smluvně před uzavřením manželství upravit plnění na dobu po rozvodu, a to na základě §143a občanského zákoníku z roku 1964. Nejvyšší soud oproti tomu konstatoval, že taková argumentace zde nemá uplatnění, neboť podstata předmětného smluvního ujednání spočívala v"odměně" žalobkyně za souhlas se zúžením společného jmění manželů, nešlo o závazek k vyplacení částky nahrazující vypořádání SJM. Podobný závěr musí Ústavní soud učinit i ve vztahu k názoru doc. Králíčkové. Přes obsáhlost citace jejího článku k řešené problematice v něm totiž absentuje jednoznačně uchopitelný argument, na který by bylo potřeba speciálně reagovat, neboť její stěžovatelem citovaný závěr stojí pouze na dále nevysvětleném tvrzení, že takové smluvní ujednání může být neurčité. Nehledě na to daný článek hovoří o vypořádání SJM, přičemž Nejvyšší soud naopak konstatoval, že daný článek notářského zápisu nepředstavuje závazek k vyplacení částky nahrazující vypořádání SJM.
Stejně tak Ústavní soud neshledává, že by se Nejvyšší soud ocitl v rozporu s rozhodnutím krajského soudu. Krajský soud uvedl výslovně, že ujednání obdobná čl. III. předmětného notářského zápisu jsou možná jen tehdy, došlo-li zároveň k zúžení SJM. Nejvyšší soud na to navázal s tím, že "zvolí-li si [snoubenci] možnost SJM smluvně zúžit ... není vyloučeno, aby si sjednali, že jedna ze smluvních stran obdrží v případě rozvodu dohodnutou kompenzaci". Není jasné, kde stěžovatel spatřuje tvrzený rozpor. Pokud pak stěžovatel namítá, že pro toto dvojí rozlišování není důvod, tak jednak tento důvod předestřel krajský soud, především však není potřeba se touto otázkou blíže zabývat, neboť sám o sobě závěr o platnosti smlouvy stěžovatele a žalobkyně není z ústavního hlediska problematický. Otázka, zda je podobné smluvní ujednání platné za situace, kdy nedošlo k zúžení SJM, pak nebyla předmětem řízení. S ohledem na zásadu autonomie vůle by stěžovatelem připomínaný požadavek rozhodovat obdobné případy obdobně mohl vést spíše k závěru o platnosti smluvního ujednání v obou případech, nežli naopak. Jak už však bylo řečeno, krajský soud z ústavního hlediska dostatečně a přesvědčivě vysvětlil, v čem rozdíly mezi oběma situacemi spatřuje.
Konečně, ústavní rozměr nemá ani námitka, že i kdyby bylo smluvní jednání platné, stěžovatel již svůj závazek splnil pořízením bytu v P. V napadených rozhodnutích je dostatečně vysvětleno, proč soudy předmětný byt za plnění čl. III. notářského zápisu nepovažovaly. Stěžovatelem v této souvislosti uplatněné námitky (v tom směru, že soudy "tragicky" nepochopily tehdejší právní úpravu bytového družstevnictví apod.) nejsou podstatné, neboť na uvedeném závěru soudů nemohou nic změnit. Stěžovatel se předmětným čl. III. zavázal pro případ rozvodu zaplatit žalobkyni částku rovnající se průměrné ceně bytu s blíže specifikovanými charakteristikami. Stěží lze bez patřičných důkazů tvrdit, že byl tento závazek splněn poskytnutím bytu cca deset let před rozvodem. Z textu smlouvy je ostatně zcela zřejmé, že má jít o peněžní částku, přičemž k jejímu vyplacení je stěžovatel povinen pro případ rozvodu. Lze připustit, že spojení "pro případ rozvodu" může mít v obecné rovině širší význam než spojení "v případě rozvodu", ovšem v okolnostech nyní posuzované věci nemá Ústavní soud žádný důvod zasahovat do výkladu krajského soudu, který obě spojení považoval za totožná, neboť zde jiný výklad ani možný není.
Pokud snad stěžovatel tvrdí, že poskytnutí bytu sice nebylo plněním dle předmětné smlouvy, ale představuje důvod, pro který je požadavek žalobkyně rozporný s dobrými mravy, tak opět jde o argumentaci vedenou v podústavní rovině. Není zásadně na Ústavním soudu, aby posuzoval rozpor určitého jednání s dobrými mravy, je však možno poznamenat, že lze stěží akceptovat výklad, podle kterého se může osoba zbavit svých smluvních závazků tím, že poskytne druhé smluvní straně věc odlišnou od sjednané (a za zcela jiných než sjednaných okolností) a následně bude namítat nemravnost požadavku protistrany na smluvní plnění.
Lze shrnout, že stěžovatel se svobodně rozhodl uzavřít smlouvu, kterou nyní po více než deseti letech označuje za částečně neplatnou, a žádá po soudech, aby rozhodly, že dle této smlouvy nemusí plnit. Závěr soudů o důvodnosti žaloby bývalé stěžovatelovy manželky odpovídá zásadě pacta sunt servanda a je ústavně konformní.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu