ECLI:CZ:US:2019:4.US.2099.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2099/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti R. K., t. č. v ÚVTOS Budovateľská 1, Košice, Slovenská republika, zastoupeného Mgr. Mikulášem Vargicem, advokátem se sídlem v Brně, Trnitá 500/9, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 9/2019-61 ze dne 22. ledna 2019 a proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 35 Cm 193/2017-20 ze dne 13. září 2017, ve znění opravného usnesení č. j. 35 Cm 193/2017-42 ze dne 30. října 2017, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal zrušení výmazu obchodní korporace EK STAVBY s. r. o., IČ 29229146, posledně sídlem v Brně, Tábor 531/50a, neboť mu nebyly vydány doklady o skončení jeho pracovního poměru u této společnosti. Usnesením č. j. 35 Cm 193/2017-20 ze dne 13. 9. 2017, ve znění opravného usnesení č. j. 35 Cm 193/2017-42 ze dne 30. 10. 2017, rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") o návrhu stěžovatele na osvobození od soudního poplatku tak, že je nepřiznal pro zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") uvedené rozhodnutí napadeným usnesením potvrdil.
2. Stěžovatel, navzdory doporučení advokáta, jenž mu byl určen Českou advokátní komorou podle §18a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, trvá na podané ústavní stížnosti a domáhá se zrušení napadených rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel zpochybňuje výklad pojmu "zájem hodný právní ochrany" ve smyslu §209 občanského zákoníku a tvrdí, že obecné soudy svůj závěr přesvědčivě nevysvětlily a nezabývaly se vůbec tím, zda má stěžovatel reálnou možnost se k požadovaným dokumentům z ústavu pro výkon trestu odnětí svobody v Košicích dostat. Obecné soudy rovněž nevypořádaly námitku stěžovatele, že v jiném soudním řízení bylo stěžovateli osvobození od soudního poplatku přiznáno a jeho poměry se od té doby nezměnily.
3. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, avšak je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud neshledal nic závadného na odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, potvrzeného vrchním soudem, podle kterého šlo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva proto, že zájem stěžovatele na vydání dokladu o skončení pracovního poměru u společnosti není zájmem hodným právní ochrany ve smyslu §209 občanského zákoníku a zrušení výmazu společnosti není adekvátním postupem k zachování práv stěžovatele. Vrchní soud doplnil, že stěžovatel ani nespecifikoval, jakou konkrétní listinu žádá vydat, v každém případě však k jejímu získání není existence právnické osoby nutná. Stěžovatel se může u insolvenčního soudu informovat, kdo převzal před výmazem společnosti povinnost archivovat příslušné dokumenty, a obrátit se s žádostí o vydání potřebné listiny na konkrétní osobu.
5. Námitka stěžovatele, že v jiném soudním řízení mu bylo osvobození od soudního poplatku přiznáno, není relevantní, neboť obecné soudy jeho tíživé poměry nezpochybnily. Další z podmínek přiznání osvobození od soudního poplatku podle §138 o. s. ř. je však požadavek, aby účastník řízení neuplatňoval svá práva zřejmě bezúspěšným způsobem - právě ten ve věci stěžovatele nebyl splněn. Nepřiznání osvobození od soudního poplatku může v odůvodněných případech dosáhnout až ústavněprávní roviny v podobě neústavního zamezení přístupu k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; o takový případ však ve věci stěžovatele nejde. Obecné soudy srozumitelně a jasně vysvětlily, jaké má stěžovatel k ochraně svých práv možnosti a proč podaný návrh mezi ně nepatří; stěžovatelův pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody na jejich správnosti nic nemění. Dokáže-li stěžovatel z věznice korespondovat, podat projednávaný (a z hlediska uplatnění jeho práv neefektivní) návrh a získat dokonce pro vedení soudního řízení v České republice bezplatnou právní pomoc, nevidí Ústavní soud překážku pro ochranu jeho práv postupem, který mu v napadených rozhodnutích nabízejí obecné soudy.
6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu