ECLI:CZ:US:2019:4.US.2158.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2158/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha 9 se sídlem v Praze 9, Sokolovská 324/14, zastoupené Mgr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 4134/2018-62 ze dne 16. dubna 2019 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 199/2018-40 ze dne 19. července 2018, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Martina Pytlíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem byla dne 21. 12. 1992 uzavřena na dobu neurčitou smlouva o nájmu bytu č. X, o velikosti 0+1, v domě č. p. XY, na adrese P. (dále jen "nájemní smlouva"). Stěžovatelka zaslala dne 11. 9. 2017 vedlejšímu účastníkovi výpověď nájmu předmětného bytu pro hrubé porušení povinností nájemce.
2. Na základě žaloby vedlejšího účastníka určil Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem č. j. 17 C 243/2017-15 ze dne 12. 3. 2018, že výpověď nájmu ze dne 11. 9. 2017 je neoprávněná. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 70 Co 199/2018-40 ze dne 19. 7. 2018 rozsudek obvodního soudu potvrdil; Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 4134/2018-62 ze dne 16. 4. 2019 dovolání stěžovatelky proti rozsudku městského soudu odmítl pro nepřípustnost.
3. Proti rozsudku městského soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností a navrhuje jeho zrušení. Přestože stěžovatelka petitem brojí jen proti rozsudku městského soudu, posoudil Ústavní soud ústavní stížnost podle obsahu jako celek a za napadené rozhodnutí považuje i usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání.
4. Podle stěžovatelky vedlejší účastník neužíval byt k bydlení, a porušil tak hrubě povinnosti vyplývající pro něj ze zákona i nájemní smlouvy. V důsledku obvodním soudem určené (a městským soudem potvrzené) neoprávněnosti výpovědi nájmu došlo k nucenému a nezákonnému omezení jejího vlastnického práva k bytu bez existence veřejného zájmu. V obecnými soudy poskytnuté ochraně vedlejšího účastníka, který byt neužívá, stěžovatelka spatřuje nepřiměřený zásah do jí ústavně zaručených práv; konkrétně do smluvní volnosti plynoucí ze zásady legální licence podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na nedotknutelnost a ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a práva na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka dále navrhuje posouzení jí uvedeného výpovědního důvodu prismatem svých ústavně zaručených práv podle §2288 odst. 1 písm. d) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), a dává in eventum k úvaze zrušení §3074 téhož zákona.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 i §64 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a je přípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
6. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti tkví zejména v polemice s nesprávným právním hodnocením zjištěných skutečností obecnými soudy, a proto postrádá ústavně právní rozměr. Městským soudem byl srozumitelným způsobem a v souladu s ústavním pořádkem potvrzen rozsudek obvodního soudu, který určil neoprávněnost výpovědi nájmu zejména pro její neurčitost - výpovědní důvod byl vymezen obecnými (a v řízení neprokázanými) skutkovými tvrzeními. Stejně tak Nejvyšší soud přesvědčivě odůvodnil, proč, kromě neodchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nemohla stěžovatelkou i v ústavní stížnosti vznesená otázka zvýšené ochrany nájemce založit přípustnost dovolání. V posuzované věci nejde o případ vyvlastnění, nýbrž o zákonnost (platnost) stěžovatelkou učiněné výpovědi nájmu; odkazy na obecné postuláty o zásahu do autonomie vůle a absenci veřejného zájmu na omezení vlastnického práva stěžovatelky proto nejsou přiléhavé. Ústavní soud by mohl do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout v případě excesu, který však v posuzované věci nezjistil a pro stručnost odkazuje na dostatečná, srozumitelná a celkově ústavně konformní odůvodnění napadených rozhodnutí. K postoupení věci plénu Ústavního soudu za účelem vyhovění eventuálnímu návrhu na zrušení §3074 občanského zákoníku nenašel čtvrtý senát Ústavního soudu, vzhledem k výše uvedenému, žádný důvod.
7. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky; ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný ve spojení s písm. b) téhož ustanovení, a to postupem podle §43 odst. 3 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu