ECLI:CZ:US:2019:4.US.2174.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2174/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Josefa Švarce, zastoupeného JUDr. Andreou Rečkovou, advokátkou sídlem Anglické nábřeží 2434/1, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 12. 9. 2018, č. j. 13 C 74/2017-300 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 4. 2019, č. j. 15 Co 28/2019- 381, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se jako žalobce v řízení před obecnými soudy domáhal vůči třem žalovaným [žalovaná 1) je matka stěžovatele, žalovaný 2) je otčím stěžovatele, žalovaná 3) je nevlastní sestra stěžovatele] určení, že žalovaný 2) nebyl ke dni 20. 12. 2013, tedy ke dni uzavření darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene s žalovanou 3), výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 19/20 k v žalobě specifikovanému pozemku a na něm stojícím domu, jenž se dnem 1. 1. 2014 stal součástí pozemku, eventuálně určení, že spoluvlastnický podíl o velikosti 19/20 k uvedenému pozemku, jehož součástí je na něm stojící dům (dále též jen "sporná nemovitost"), je ve společném jmění žalovaných 1) a 2).
2. Sporné nemovitosti byly vydány v restituci žalovanému 2), později se staly součástí společného jmění manželů - žalovaných 1) a 2). Ti uzavřeli 26. 11. 2013 smlouvu o zúžení rozsahu společného jmění manželů, jíž spornou nemovitost vyňali ze svého společného jmění a přikázali ho do výlučného vlastnictví žalovaného 2), a poté dne 20. 12. 2013 uzavřel žalovaný 2) se žalovanou 3) darovací smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene.
3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město (dále jen "okresní soud") byla žaloba stěžovatele zamítnuta (výrok I.). Soud dále rozhodl, že stěžovatel je povinen na nákladech řízení nahradit každému ze žalovaných 1) a 2) částku 531 191 Kč a žalované 3) částku 990 682,20 Kč (výrok II), celkem tedy 2.053.064,20 Kč, a dále přiznal České republice vůči žalobci právo na plnou náhradu nákladů řízení, jejichž výše bude určena samostatným usnesením (výrok III.).
4. K odvolání stěžovatele směřující do výroku o nákladech řízení změnil Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud"), rozsudek okresního soudu ve výroku II. tak, že stěžovatel je povinen nahradit společně žalovaným 1), 2) a 3) na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 768 464 Kč, a to do tří měsíců od právní moci usnesení. Řízení o odvolání proti výroku III. napadeného rozsudku bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí odvolání proti výroku III. a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
5. Krajský soud vycházeje stejně jako okresní soud z hodnoty sporné nemovitosti sice dospěl k závěru, že celkové náklady řízení při 15 úkonech právní služby pro každého ze tří žalovaných činily 2 182 827,80 Kč, avšak vzhledem k tomu, že se žalovaní části nároku na náhradu nákladů řízení dodatečně vzdali, změnil nákladový výrok soudu prvého stupně a uložil stěžovateli, aby žalovaným nahradil jen jimi požadovanou částku 768 463,64 Kč, resp. po zaokrouhlení 768 464 Kč.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá závěry obou soudů týkající se nákladů řízení a tvrdí, že soudy neměly aplikovat §8 odst. 1 advokátního tarifu a vycházet tedy při určení tarifní hodnoty sporu s ceny sporné nemovitosti. Namísto toho měly aplikovat §9 odst. 1 ve spojení s §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.
7. V postupu soudů spatřuje porušení v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za nesprávná a učiněná v rozporu se zásadami spravedlnosti, porušující právo domáhat se u nestranného a nezávislého soudu svých práv, právo na spravedlivé rozhodnutí, právo na nestranného a nezávislého soudce, právo na nediskriminaci v řízení a rovnost stran, právo na poskytnutí řádného poučení soudem, právo na řádné hodnocení důkazů i ve vztahu k výroku o nákladech řízení a právo na předvídatelnost rozhodnutí soudu o nákladech řízení bez použití přepjatého formalismu, interpretační libovůle a nahodilosti, resp. právo na legitimní očekávání.
8. Stěžovatel tvrdí, že se odvolací soud nijak nevypořádal s jeho argumenty a námitkami a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Z odůvodnění usnesení krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil, z jakých skutkových závěrů vycházel, jaké vzal za prokázané, z jakého důvodu odmítl aplikaci §150 o. s. ř., proč nehodnotil procesní pasivitu žalovaných k jejich tíži. Stěžovatel dále vytýká soudu, že připustil účelově předložený důkaz znaleckým posudkem, na jehož základě žalovaní uplatnili nárok na náhradu nákladů řízení již za procesní situace, kterou stěžovatel nemohl nijak ovlivnit a zvrátit.
9. Stěžovatel si byl od počátku vědom citlivosti sporu a jeho přesahu do rodinných vztahů, usiloval o jeho vyřešení mimosoudní cestou. Tvrdí, že žalovaní s ním nekomunikovali, čímž zapříčinili zahájení a vedení soudního řízení a soud to měl zohlednit při rozhodování o nákladech řízení. Stěžovatel blíže vysvětluje, že neměl jinou možnost než podat žalobu proti vlastní matce. Jiným způsobem nebylo možné zjistit, zda učinila napadené úkony svobodně, vážně, s plným vědomím jejich důsledků a tedy platně.
10. Taktéž soud prvního stupně způsobem vedení dokazování, které zahájil 4 hodinovým čtením listin bez přestávky a neprovedl výslechy žalovaných, významně přispěl k prodloužení celého řízení, k vyostření sporu a zhoršení vzájemných rodinných vztahů. Soud by měl primárně zjišťovat skutkový stav z účastnických výslechů a pokusit se dovést strany ke smíru, nikoliv spor vyostřit svým ryze formalistickým a necitlivým pojetím dokazování.
11. Stěžovatel připomíná, že po provedení znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie na matku stěžovatele, který si nechali zpracovat žalovaní, se stěžovatel rozhodl vzít podanou žalobu zpět a spor ukončit. V mezidobí ukončil i svůj nájemní vztah v nemovitostech. V této procesní situaci však žalovaní nesouhlasili se zastavením řízení a domáhali se meritorního rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že to nebylo z morálních a ekonomických důvodů, jak tvrdili žalovaní, ale z důvodů možnosti založit do spisu posudek oceňující spornou nemovitost za účelem přiznání vyšších nákladů řízení.
12. Stěžovatel dále tvrdí, že znalecký posudek, kterým byla zjištěna cena nemovitosti pro určení nákladů řízení, nebyl proveden jako důkaz v rámci řízení, ale soud jej konstatoval pro účely rozhodnutí o nákladech řízení. Stěžovatel namítá, že byť tato listina byla doručena do soudního spisu, nebyla součástí dokazování a byla založena ryze účelově pro možnost navýšení nákladů řízení. K důkazu byl při prvním jednání proveden pouze znalecký posudek, který byl zpracován již v roce 2014 na popud stěžovatele, avšak úkolem znalce nebylo provést oceněni nemovitosti, nýbrž porovnat hodnoty darů a uvést řádově výši majetku, kterého se žalovaná 1) vzdala. Touto listinou, vypracovanou již v roce 2014, chtěl stěžovatel svým rodičům demonstrovat důsledky jejich právních úkonů v číslech. Soudu tuto listinu stěžovatel předložil k důkazu aktualizovanou k lednu 2016 pouze pro dokreslení okolností uzavření právních jednání, nikoliv jako posudek, ale jako listinný důkaz.
13. Stěžovatel má za to, že předmětem sporu byla práva penězi neocenitelná a jednalo se o určení, zda je tu právní vztah nebo právo, resp. určení neplatnosti právního jednání. Stěžovatel nemohl očekávat, že by soud aplikoval §8 odst. 1 advokátního tarifu a došlo tak k porušení práva na legitimní očekávání. Výše nákladů řízení neodpovídá právní složitosti ani délce řízení a je ve vztahu k této věci nepřiměřená. Stěžovatel připouští, že soud prvního stupně v meritu věci vynesl rozhodnutí předvídatelně, avšak zcela překvapivé ve výroku o nákladech řízení.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní soud předesílá, že posuzování okolností důležitých pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je zásadně kompetencí obecných soudů, přičemž zásah Ústavního soudu připadá do úvahy zcela výjimečně, a to v případě procesního excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud tedy přistupuje k přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení značně rezervovaně, což je dáno také tím, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodování o nákladech řízení nelze klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé (srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02, U 25/27 SbNU 307).
17. Intenzita zásahu do ústavních práv stěžovatele může být spoluurčena též samotnou výší nákladů řízení. Vzhledem k celkové částce, kterou byl stěžovatel povinen na nákladech řízení zaplatit, se proto Ústavní soud argumentací stěžovatele i jeho podáními podrobně zabýval. Ústavní soud vycházel nejen z napadených rozhodnutí, ale též z žaloby podané stěžovatelem, resp. jeho odvolání, které k ústavní stížnosti přiložil.
18. Ústavní soud však nemůže vůči argumentaci odvolacího soudu, který vypořádal s námitkami stěžovatele předestřenými opětovně v ústavní stížnosti, ničeho vytknout.
19. Ústavní soud předně nepovažuje za porušení ústavních práv stěžovatele aplikaci §8 odst. 1 advokátního tarifu, podle něhož je tarifní hodnotou sporu cena věci v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká. Pokud soudy vyšly z toho, že §9 advokátního tarifu je možné aplikovat jen v situaci, kdy hodnotu sporu nelze určit, nebo údaj o ceně věci soud nemá k dispozici, nebo by jeho zjištění bylo spojeno s nepoměrnými obtížemi, nelze tomuto výkladu ničeho vytknout a je v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu [srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 2811/08 ze dne 11. 6. 2009 (N 141/53 SbNU 747) či nález sp. zn. IV. ÚS 2688/15 ze dne 19. 12. 2017 (N 230/87 SbNU 763)].
20. V nálezu IV. ÚS 2688/15 Ústavní soud shledal jako protiústavní postup obecných soudů určující výši nákladů řízení paušální částkou podle §9 advokátního tarifu, ačkoli cena věci byla zjistitelná a vytkl tedy obecným soudům postup, kterého se právě stěžovatel nyní domáhá.
21. Jak plyne z napadených rozhodnutí i samotné žaloby stěžovatele, stěžovatel považoval jednání žalovaných (v důsledku vedoucí k převedení sporné nemovitosti na jeho nevlastní sestru) za nekorektní, nemravná a nespravedlivá, neboť byl dlouhou dobu ujišťován, že předmětný dům bude z poloviny jeho. Dar ve výši 2 500 000 Kč, který mu poskytli žalovaní 1) a 2), považoval za nesrovnatelný s hodnotou domu.
22. V žalobě pak stěžovatel mj. výslovně uvádí, že je přesvědčen o tom, že žalovaná 1 (matka stěžovatele) "svým jednáním žalobce "vydědila", když se bez jakéhokoli protiplnění a finanční kompenzace vzdala značné části majetku náležející do společného jmění manželů" (s. 7 žaloby). Stěžovatel formuloval petit své žaloby (s. 8 žaloby) tak, aby soud určil, že žalovaný 2) nebyl ke dni 20. 12. 2013, tedy ke dni uzavření darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene výlučným vlastníkem sporné nemovitosti, eventuálně určil, že sporná nemovitost je ve společném jmění žalovaných 1) a 2). Není tedy pochyb o tom, že šlo o spor o určení vlastnictví nemovitosti.
23. Závěr soudu o tom, že spor se týkal věci, jejíž hodnota byla penězi ocenitelná ve smyslu §8 odst. 1 advokátního tarifu, tudíž není projevem libovůle či přepjatého formalismu. Z hlediska předvídatelnosti rozhodnutí je nutno doplnit též závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž spor o určení, zda nemovitost byla k určitému dni ve společném jmění třetích osob, je sporem o určení vlastnického práva k nemovitostem, i když takovou žalobu podala osoba odlišná od vlastníka (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1073/2013).
24. Soud prvého stupně též správně vyšel z nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 2688/15, když uvedl, že §9 advokátního tarifu se neuplatní též proto, že jím stanovená tarifní hodnota je v extrémním nepoměru ke skutečné hodnotě domu v centru Plzně a výpočet odměny za zastoupení podle ní by byl vůči žalovaným hrubě nespravedlivý.
25. Pokud jde o námitky týkající se samotné ceny předmětné nemovitosti, sám stěžovatel doložil v řízení před soudem prvého stupně posudek stanovující tržní hodnotu nemovitosti včetně nájmů k 1. 1. 2016 na 15 911 000 Kč s předpokládaným nárůstem k 1. 1. 2019 na 18 515 000 Kč a k 1. 1. 2024 na 22 855 000 Kč. Není rozhodné, zda šlo o listinný důkaz či znalecký posudek, resp. že nebyl předložen za účelem určení nákladů řízení, podstatné je, že stěžovateli byla hodnota sporné nemovitosti od počátku sporu známa. Soud navíc určil náklady řízení na základě posudku předloženého žalovanými. Podle tohoto posudku byla cena po zohlednění věcných břemen a nájmů 13 349 950 Kč. Jde tedy o cenový údaj nižší, než uváděl v řízení sám stěžovatel (byť pro jiné účely). Jak plyne z rozhodnutí krajského soudu, v posudku předloženém žalovanými pro určení výše nákladů řízení byla nemovitost oceněna k datu, které bylo v těsné časové souvislosti s datem převzetí zastoupení. Není tudíž vadným postupem, pokud soud z této ceny vycházel. Lze uzavřít, že představu o ceně nemovitosti stěžovatel od počátku řízení měl, ostatně právě díky vysoké ceně nemovitosti považoval jednání žalovaných vůči své osobě za nespravedlivé. Postup soudů tudíž nebyl překvapivý či porušující právo stěžovatele na legitimní očekávání.
26. Soudy rozhodly dle zásady procesního úspěchu dle §142 odst. 1 o. s. ř., přičemž stěžovatel byl zcela neúspěšný, navíc byl prvostupňovým soudem opakovaně upozorňován, že neunáší břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní a že spor je zcela zbytečný. Bylo tedy pouze na vlastním rozhodnutí stěžovatele, aby zavčas zbytečný spor ukončil.
27. Soud dostatečně zdůvodnil, proč neprovedl výslechy žalovaných (bod 29 rozhodnutí soudu prvého stupně - žalovaní s výslechem nesouhlasili) a je poněkud zavádějící, pokud stěžovatel tvrdí, že řízení zbytečně protahoval sám soud tím, že prováděl důkazy listinami. Bez dostatečného zjištění skutkového stavu by nebylo možné spor rozhodnout.
28. Jak též plyne z napadeného rozhodnutí soudu prvého stupně, stěžovatel při jednání dne 25. 6. 2018 v souvislosti se zpětvzetím žaloby připustil, že žalobu podával nikoli proto, že by chtěl dosáhnout požadovaného určení, ale proto, aby přiměl žalované přijít k soudu a tam s nimi - již po několikáté a proti jejich výslovné vůli - opět řešit otázku vlastnictví domu. Závěru soudu, že "k tomu však soudní řízení sloužit nemá" opět nelze ničeho vytknout.
29. Soudy dostatečně zdůvodnily, že postup podle §150 o. s. ř. není možný, přičemž se zabývaly jak okolnostmi sporu, tvrzenou pasivitou žalovaných, i majetkovými poměry stěžovatele (příjmy ve výši 80 000 až 120 000 Kč čistého měsíčně, úspory 700 000 Kč, vlastnictví bytového domu, bytu, dvou rodinných domů, byť zajištěné zástavními právy). Zároveň vyšly z toho, že žaloba byla od počátku evidentně nedůvodná, na což byl stěžovatel během řízení upozorňován. Sám stěžovatel uznává, že rozhodnutí ve věci samé bylo předvídatelné. Proti uvedeným úvahám opět není možné vznést ústavně relevantní námitky.
30. Soudy se též podrobně vypořádaly s účelností jednotlivých úkonů právního zastoupení (též v souvislosti se změnou právní zástupkyně žalovaných), s úkony učiněnými před i po rozhodnutí o nepřiznání účinků zpětvzetí žaloby, s aplikací §12 odst. 4 advokátního tarifu (snížení odměny o 20 procent při společném zastoupení). V úvahách okresního soudu, po určitých korekcích ze strany krajského soudu, neshledává Ústavní soud jakýkoli projev libovůle a považuje je za dostatečně zdůvodněné, resp. přezkoumatelné. Není úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti tyto argumenty opět podrobně reprodukovat, již jen proto, že z nákladů řízení vypočtených krajským soudem je povinen zaplatit stěžovatel cca jednu třetinu, neboť více žalovaní nenárokují.
31. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
32. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. O návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí již Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodnutím o ústavní stížnosti se tento návrh stal bezpředmětným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu