ECLI:CZ:US:2019:4.US.222.19.1
sp. zn. IV. ÚS 222/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivety Cilečkové, zastoupené JUDr. Janou Strachoňovou Drexlerovou, advokátkou, sídlem Orlí 20, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2018 č. j. 22 Cdo 3797/2018-494, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 11. dubna 2018 č. j. 59 Co 14/2018-419 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 15. září 2016 č. j. 6 C 197/2010-349, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, a Josefa Cilečka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k nerespektování zásad právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, principu rovnosti podle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho k zásahu do ústavně zaručených práv garantovaných čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") bylo v řízení o vypořádání společného jmění manželů (dále jen "SJM") - stěžovatelky a vedlejšího účastníka mj. rozhodnuto, že stěžovatelce se přikazuje do jejího výlučného vlastnictví konkrétní bytová jednotka v katastrálním území Uherské Hradiště a že je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi (žalobci) na vyrovnání vzájemných podílů z vypořádání částku 292 800,50 Kč, dále pak jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Odmítl přitom jako nedůvodnou stěžovatelčinu námitku, že zmíněná bytová jednotka, která byla předmětem vypořádání, do SJM vůbec nepatřila.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatelkou předestřená právní otázka byla vyřešena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy věc nesprávně právně posoudily, konkrétně že nesprávně (svévolně) aplikovaly zákonná ustanovení o SJM na daný případ [§143 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník")], "a to v rozporu se skutkovými zjištěními ve věci a s obecným nahlížením na spravedlivé rozhodování", v důsledku čehož došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu uvádí, že předmětná bytová jednotka do SJM nepatřila a vytýká obecným soudům, že se její argumentací nezabývaly, resp. že se nevypořádaly se všemi hledisky, která jsou dle zákonné úpravy relevantní, a že uceleně neposoudily okolnosti, které v řízení vyšly najevo. Jak lze z ústavní stížnosti dále vyvodit, obecné soudy měly porušit zásadu volného hodnocení důkazů a neodůvodnit řádně svá rozhodnutí.
6. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na to, že se na základě Dohody o převodu členských práv a povinností ze dne 7. 6. 1995 stala ještě před uzavřením manželství výlučným členem družstva X, stavební bytové družstvo, s právem užívat byt č. X, na základě Dohody o výměně bytů ze dne 15. 6. 2000, uzavřené již za manželství, vyměnila tento byt za byt č. Y ve stejném bytovém domě, přičemž vedlejší účastník nebyl smluvní stranou, a nebyl ani smluvní stranou Smlouvy o nájmu bytu ze dne 15. 6. 2000, uzavřené s uvedeným družstvem. Tento byt byl následně převeden do vlastnictví účastníků řízení, nepatří však do SJM, protože vedlejší účastník se žádný způsobem na jeho získání nepodílel. Členkou družstva se stala před uzavřením manželství a doplatek při výměně bytu 200 000 Kč uhradila z vlastních prostředků, které obdržela darem od svých rodičů, kteroužto skutečnost v řízení prokázala.
7. Následně stěžovatelka argumentuje tak, že v podstatě vyměnila věc ve svém výlučném vlastnictví za jinou věc ve svém výlučném vlastnictví (byt za byt) a že nelze znevýhodňovat vlastníky družstevních bytů. Dovolává se též §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s tvrzením, že nemohla postupovat jinak. Jestliže soudy vyšly z toho, že měla možnost koupit družstevní byt jen pro sebe, pomíjejí, že jde o družstevní byt, družstvo byt neprodávalo, vše již bylo zaplaceno (tržní cena a členský podíl) původním uživatelům předmětného bytu při sepsání dohody ze dne 15. 6. 2000. Skutečnost, že byt byl ke dni zániku SJM zapsán v katastru nemovitostí jako vlastnictví v SJM, nemůže dle stěžovatelky vést k závěru, že do něho patří, jestliže do něj "fakticky nepatří". Výklad soudů nižších stupňů má být v rozporu se základními principy vypořádání, kdy se má dostat jednomu z manželů finanční náhrady za majetek, který byl získán za výlučné finanční prostředky a majetek druhého z manželů. Skutkový závěr těchto soudů o rozsahu SJM není správný a na jeho základě došlo k nesprávnému právnímu posouzení.
8. Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka namítá, že tímto soudem uváděné judikáty nedopadají na danou věc, neboť nikdy neměla zájem nabýt předmětnou bytovou jednotku do SJM. Družstvo vedlo jako členy družstva oba manžele, a tudíž ani nemohlo dojít k tomu, aby převedlo byt pouze do vlastnictví jednoho z členů družstva, pokud manželé měli společné členství, navíc proti tomuto postupu měla tehdy námitky. Závěrem stěžovatelka namítá, že obecné soudy rozhodovaly bez dostatečně přesvědčivého odůvodnění, zejména v případě odvolacího soudu věcná argumentace chybí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatelka, jak lze vyvodit z obsahu ústavní stížnosti, vytýká soudům nižších stupňů, že dospěly k nesprávným skutkovým závěrům a že tudíž jsou nesprávné i jejich závěry právní. Ústavnímu soudu však není zřejmé, ohledně jaké konkrétní skutečnosti, kterou obecné soudy vzaly za prokázanou, k danému pochybení mělo dojít (tedy v jakém ohledu a jaké důkazy byly nesprávně, resp. ústavně nesouladným způsobem vyhodnoceny). Podstata ústavní stížnosti očividně spočívá v polemice s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly podústavní právo, konkrétně §143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku, přičemž mezi stranami sporná (právní) otázka spočívala v tom, zda za daných okolností předmětem SJM je i daná bytová jednotka. Obecné soudy se touto otázkou zabývaly a dospěly ke kladnému závěru, který pak i řádně odůvodnily, resp. tak učinil Nejvyšší soud.
12. Vytýká-li tedy stěžovatelka odvolacímu soudu nedostatečné zdůvodnění, Ústavní soud připomíná, že předmětem ústavněprávního přezkumu je soudní řízení (a rozhodnutí v něm vydaná) jako celek, neboť případné pochybení soudů nižších stupňů může být napraveno mj. v rámci řádných a mimořádných prostředků. To se stalo i v nyní posuzované věci, a tudíž tato námitka, i kdyby byla shledána důvodnou, nemůže mít (bez dalšího) žádný dopad na výsledek tohoto přezkumného řízení.
13. V souvislosti se samotným posouzením věci stěžovatelka namítá, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi relevantními hledisky (viz výše) a že judikaturní odkazy obsažené v napadeném usnesení Nejvyššího soudu nejsou přiléhavé, neboť neměla zájem nabýt předmětnou bytovou jednotku do SJM. Z toho usnesení je však patrno, jaké skutečnosti uvedený soud považoval z hlediska §143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku za relevantní, tedy že účastníci řízení projevili svou vůli nabýt danou bytovou jednotku do SJM, a to ve Smlouvě o převodu družstevního bytu, přičemž pohnutky, které účastníky k takovému nabytí vedly, jsou nevýznamné. Z výše uvedeného zřetelně plyne, proč stěžovatelkou uváděné skutečnosti nelze považovat za právně relevantní, a nelze ani dospět k závěru, že by se Nejvyšším soudem prezentovaná rozhodnutí týkala skutkově a právně zcela odlišných případů a že by tudíž bylo možné daný odkaz označit za očividně nepřiléhavý, a postup Nejvyššího soudu za svévolný.
14. Stěžovatelka také vytýká obecným soudům porušení principů, na nichž je vypořádání SJM postaveno, nicméně z rozsudku okresního soudu plyne, že hodnota toho, co účastníci do SJM vnesli (včetně zmíněného daru a hodnoty práva spočívající v nájmu bytu č. 5), zohledněna byla, a ve vztahu ke konkrétnímu způsobu vypořádání se nic bližšího v ústavní stížnosti neuvádí.
15. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu