ECLI:CZ:US:2019:4.US.2227.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2227/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Pavla Solfronka, 2. Jarmily Solfronkové, zastoupených Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, 5. května 1050/66, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co139/2019-86 ze dne 22. května 2019, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní korporace CENTAQUIS LIMITED se sídlem v Kyperské republice, Nicosia, Stasinou & Boumpoulinas 3, 1 st floor 3/1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadeným rozsudkem uložil Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "nalézací soud") stěžovatelům (v procesním postavení žalovaným) zaplatit vedlejší účastnici (v procesním postavení žalobkyni) 41 729 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení.
2. Takto nalézací soud rozhodl v řízení, ve kterém se vedlejší účastnice proti stěžovatelům domáhala zaplacení částky 41 729 Kč s tvrzením, že jde o regresní nárok České kanceláře pojistitelů, který byl na ni postoupen. Stěžovatel byl v době dopravní nehody (kterou jako řidička zavinila stěžovatelka) provozovatelem vozidla nemajícího uzavřené povinně smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobené provozem vozidla. Česká kancelář pojistitelů proto poškozené z dopravní nehody vyplatila plnění za vzniklou škodu [§24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb.]; následně vznesla vůči oběma stěžovatelům regresní nárok (§24 odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb.). Žalovaná částka se skládá z poměrného plnění za opravu poškozeného vozidla sníženého o spoluvinu na částku 38 946 Kč, a částky 2 783 Kč za zpracování škodné události. Stěžovatelé se bránili tvrzením o odlišném průběhu dopravní nehody (do stojícího automobilu řízeného druhou žalovanou mělo narazit vozidlo poškozené), a tím, že škoda na vozidle poškozené měla činit pouze 13 868 Kč. Vyslovili domněnku, že došlo k pojistnému podvodu.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podali stěžovatelé odvolání, o němž rozhodl napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") tak, že rozsudek nalézacího soudu potvrdil; dospěl zejména k závěru, že stěžovatelé neunesli důkazní břemeno ohledně tvrzení vztahujících se k odlišnému průběhu dopravní nehody. Odvolací soud zejména v této souvislosti uvedl, že ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení (§l0l odst. 1, §120 odst. 1 o. s. ř.). Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jestliže je určován výsledkem provedeného dokazování. Procesní smysl důkazního břemene vyniká především v takové důkazní situaci, kdy aktivní účastníci beze zbytku splní svou povinnost tvrzení i povinnost důkazní. Jeho pravým cílem je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy určitá skutečnost, ve sporu rozhodná, nebyla (ve smyslu, že zpravidla ani být nemohla) dokázána, tedy v případech, kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout ani závěr o pravdivosti této skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. I v těchto případech (tzv. důkazní nouzi) musí soud rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
4. Z hlediska shora citovaných zákonných norem měla proto podle odvolacího soudu vedlejší účastnice v řízení povinnost skutkově tvrdit a prokázat, že Česká kancelář pojistitelů měla v příčinné souvislosti s dopravní nehodou vůči stěžovatelům regresivní pohledávku v právě žalované výši a že ji nabyla. Závěr nalézacího soudu, že vedlejší účastnice tato svá žalobní tvrzení prokázala, je podle odvolacího soudu správný. Stěžovatelé dále tvrdili a prokazovali, že výše škody na poškozeném vozidle vzniklá v příčinné souvislosti s dopravní nehodou byla cca do 15.000 Kč. Toto své tvrzení prokazovali znaleckým posudkem Ing. Ťoupalíka. S ohledem na jednostranné a nepravdivé vylíčení průběhu dopravní nehody ve znaleckém posudku předloženém stěžovateli, kdy znalec nezohlednil veškerá dostupná data obsažená ve spise a vycházel z toho, že vozidlo řízené stěžovatelkou stálo a do něj narazilo vozidlo VW Caddy, dospěl nalézací soud podle soudu odvolacího ke správnému závěru o nevěrohodnosti a nepoužitelnosti tohoto znaleckého posudku a neunesení důkazního břemene žalovaných k jiné výši škody. V reakci na to žalovaní navrhli vypracování soudního znaleckého posudku k určení výše škody, který ale nebyl pro absenci složení zálohy stěžovateli (která byla podmínkou jeho vypracování) realizován. Je tak zřejmé, že stěžovatelé se opět dostali do situace, kdy ke svému tvrzení o nižší výši škody neunášeli své břemeno důkazní.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé ústavní stížnost, v níž zejména uvádějí, že se soudy dopustily tzv. opomenutí důkazu (revizního znaleckého posudku), nepřípustně hodnotily závěry znalce Ing. Ťoupalíka a svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily, čímž bylo porušeno jejich právo na řádné soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
6. Ústavní stížnost byla podána včas a řádně zastoupenými stěžovateli, je přípustná, avšak zjevně neopodstatněná.
7. Pro stručnost lze odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozsudků obou soudů, v nichž je vysvětleno, proč je nárok vedlejší účastnice po právu a proč stěžovatelé neunesli své důkazní břemeno k tvrzení, že průběh dopravní nehody byl jiný. K námitce stěžovatelů, že soudy nepřípustně hodnotily odborné skutkové závěry znalce, Ústavní soud uvádí, že nic takového nezjistil (k tomu srovnej zejména odst. 20 odůvodnění odvolacího soudu). Stěžovateli předložený znalecký posudek soudy hodnotily v souvislosti s ostatními důkazy podle zásahy volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) a vysvětlily, proč závěry znalce Ing. Ťoupalíka nepovažují za věrohodné. V tom nelze spatřovat porušení procesních pravidel, natož pravidel zaručených v ústavněprávní rovině. Soudy se nedopustily ani procesního pochybení spočívajícího v tzv. opomenutém důkazu a vysvětlily, proč s odkazem na §120 odst. 1 o. s. ř. neprovedly další dokazování (mj. z toho důvodu, že stěžovatelé nesložili zálohu na znalecký posudek, jehož provedení tak zmařili).
8. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný. Toto usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění na základě postupu podle §43 odst. 3 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu