ECLI:CZ:US:2019:4.US.223.19.1
sp. zn. IV. ÚS 223/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky CZ IZOLACE s. r. o. se sídlem v Ostravě - Staré Bělé, Blanická 834/140, zastoupené Mgr. Bc. Lucií Koupilovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1204/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, č. j. 23 Cdo 3416/2018-117, rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2018, č. j. 29 Co 101/2018-100, a Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 11. 2017, č. j. 18 C 68/2017-70, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a ČEZ Prodej, a. s., se sídlem v Praze 4, Duhová 425/1, jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též "nalézací soud" nebo "obvodní soud") žalobu stěžovatelky, podle níž měla být vedlejší účastnici uložena povinnost plnit stěžovatelce dodávku elektřiny podle smlouvy uzavřené dne 8. 1. 2009 o sdružených službách dodávky elektřiny do odběrného místa v Ostravě - pro topení v nízkém tarifu. Podle nalézacího soudu žádná taková povinnost z uvedené smlouvy nevyplývá. Soud připustil, že ve smlouvě ze dne 14. 12. 2000 uzavřené mezi Severomoravskou energetikou a. s. (právní předchůdkyní vedlejší účastnice) a podnikající fyzickou osobou Jaroslavem Špačkem - Tepelná izolace, IČO: XXX, přijala právní předchůdkyně závazek spínat nízký tarif v předmětném odběrném místě v přesných časech - avšak vůči subjektu, který není se stěžovatelkou totožný a kterého nelze za jejího právního předchůdce pokládat.
Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") odvoláním stěžovatelky napadený rozsudek nalézacího soudu potvrdil; shodl se s právními závěry nalézacího soudu a uvedl, že nebylo jeho povinností poučit stěžovatelku, že musí tvrdit a prokazovat své "právní nástupnictví", neboť tvrzení stěžovatelky v průběhu nalézacího řízení neobsahovala jakékoliv údaje o tom, že by vstoupila do smluvních vztahů namísto Jaroslava Špačka (a taková tvrzení chyběla i v odvolání).
Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání jako nepřípustné (§237 o. s. ř.), neboť stěžovatelka v něm nevymezila žádnou otázku hmotného či procesního práva, kterou by měl dovolací soud nově řešit nebo při jejímž řešení se měl odchýlit odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Proti všem v záhlaví uvedeným rozhodnutím podala řádně zastoupená stěžovatelka včasnou ústavní stížnost; je přesvědčena, že z jejího podání učiněného v řízení před obvodním soudem, jakož i z jejího vyjádření na jednání obou soudů, bylo zřejmé, že tvrdí, že koupí nemovitosti s předmětným odběrným místem od Jaroslava Špačka nastoupila za něj do relevantních smluvních vztahů. Stěžovatelka rovněž považuje za mylný závěr odvolacího soudu, že smluvní strany měly v daném případě podrobně upraveny svá práva a povinnosti - všechny sjednané smlouvy byly koncipovány jako rámcové a jejich pokračování pro každý nový rok se dělo vždy na základě stručné nabídky obsahující pouze údaje o množství a ceně a jejího přijetí. Tím, že soudy nesdělily stěžovatelce, jak budou právní věc posuzovat, aby rozhodnutí bylo předvídatelné, jako účastníka bez kvalifikovaného právního zastoupení ji nepoučily, odňaly jí fakticky možnost relevantně reagovat na průběh sporu a postupovaly překvapivě. Soudy se nevypořádaly dostatečně s předloženými důkazy, opominutím namítaných skutečností (zavedená obchodní praxe) a neposouzením celé věci ve vzájemných souvislostech, porušily podle stěžovatelky její ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu podle článku 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se s argumentací stěžovatelky neztotožňuje a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Kontradiktorní řízení sporné je ovládáno zásadou zákonné koncentrace (§118b o. s. ř.), které si musí být jeho účastník, veden další zásadou ovládající sporné řízení - vigilantibus iura scripta sunt ("zákony jsou psány pro bdělé") - vědom a mít ji na zřeteli. V civilním nalézacím řízení sice není zastoupení "profesionálem" (nejčastěji advokátem) povinné, právě v podobných komplikovaných případech by však mělo být "nepovinně - povinné", tím spíše, že v případě stěžovatelky nejde o "prostou fyzickou osobu", ale podnikatelku, u které se předpokládá, že musí myslet i na to, že některé její spory skončí u soudu, u něhož by ji měla zastupovat osoba práva znalá, zvláště, týká-li se spor bezprostředně podnikatelské činnosti - i to patří k odpovědnosti podnikatele.
V tomto případě založila stěžovatelka svoji (podle Ústavního soudu opožděnou) argumentaci zejména na tom, že nebyla jako nezastoupená účastnice soudem dostatečně poučena, že má tvrdit rozhodné skutečnosti vztahující se k jejímu údajnému právnímu nástupnictví po podnikateli, fyzické osobě podnikající pod firmou Jaroslav Špaček - Tepelné izolace. Soud má povinnost poučit účastníka o jeho procesních právech a povinnostech (tzv. generální poučovací klauzule podle §5 o. s. ř. a na ni navazující další dílčí poučení), kterou však nelze chápat jako "bezbřehou", tím spíše, vztahuje-li se ke spornému řízení, navíc ke sporu mezi dvěma podnikateli. V tomto duchu ostatně judikuje i Ústavní soud, který opakovaně uvádí, že poučovací povinnost soudu nelze zároveň chápat jako informování stran sporu o všech možných a nezbytných předpokladech směřujících k úspěchu v řízení - takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti účastníků. Soud by tím navíc nahrazoval činnost právních zástupců, které si strany mohou sjednat právě proto, aby jim pomáhali, poskytovali odborné rady a poučovali je o jejich možnostech v soudním řízení (srov. např. usnesení ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. IV. ÚS 533/18).
V tomto případě odvolací soud vysvětlil v napadeném rozhodnutí, že nalézací soud nepochybil, nepoučil-li stěžovatelku (žalobkyni), že musí tvrdit a prokazovat své "právní nástupnictví", neboť tvrzení stěžovatelky v průběhu řízení před soudem prvního stupně neobsahovala jakékoliv údaje o tom, že by stěžovatelka vstoupila do smluvních vztahů namísto Jaroslava Špačka (a taková tvrzení chyběla i v odvolání). S odůvodněním odvolacího soudu se Ústavní soud ztotožňuje a na jeho rozhodnutí pro stručnost odkazuje. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy procesně "probrala" a začala podobné skutečnosti tvrdit až později, což jde k její tíži - zejména s ohledem na zákaz tzv. novot (nových tvrzení a důkazních návrhů) v duchu zákonné koncentrace řízení.
Všechny soudy svá rozhodnutí přesvědčivě vysvětlily - ústavní stížnost je v zásadě jen vyjádřením nespokojenosti stěžovatelky s výsledkem jejího sporu a opožděnou polemikou s napadenými rozhodnutími. Takzvané právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny neznamená právo na úspěch ve sporu, ale "jen" na řízení podle příslušných procesních pravidel, která byla podle Ústavního soudu beze zbytku dodržena.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu