ECLI:CZ:US:2019:4.US.2260.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2260/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Františka Kotlára a Rozálie Kotlárové, zastoupených Mgr. Markem Hudlickým, advokátem, sídlem Františkánská 120/7, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2018 č. j. 22 Cdo 1233/2018-892, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. listopadu 2017 č. j. 18 Co 138/2017-855 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 23. ledna 2017 č. j. 36 C 201/2007-811, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti Veřejná informační služba, spol. s r. o., sídlem Farského 638/14, Plzeň, zastoupené JUDr. Karlem Havlem, advokátem, sídlem Martinská 608/8, Plzeň, 2) Ing. Vladimíra Bureše, 3) MUDr. Vlastimila Bureše, 4) Pavlíny Burešové, 5) Moniky Křepinské a 6) Ing. Iva Křepinského, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 23. 1. 2017 č. j. 36 C 201/2007-811 rozhodl, že část pozemku parc. č. X1, zastavěná stavbou nacházející se na pozemku parc. č. X2 o výměře 23 m2, v obci a kat. úz. P., která je ve vlastnictví vedlejší účastnice 1), nyní parc. č. X3, se stává vlastnictvím vedlejší účastnice 1), a část pozemku parc. č. X1, zastavěná stavbou nacházející se na pozemku parc. č. X4 o výměře 11 m2, v obci a kat. úz. P., který je v podílovém spoluvlastnictví vedlejších účastníků 2) až 6), nyní parc. č. X5, se stává spoluvlastnictvím vedlejších účastníků 2) až 6), a to podle přiloženého geometrického plánu č. XX ze dne 14. 6. 2016, který je součástí tohoto rozsudku (výrok I.). Okresní soud dále vedlejším účastníkům 1) až 6) uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit stěžovatelům z titulu náhrady obvyklé ceny pozemku (stavby) 8 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), zamítl žalobu ze dne 29. 10. 2007 ve znění jejího upřesnění ze dne 16. 1. 2009 na odstranění stavby plotu (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. až VI.).
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 15. 11. 2017 č. j. 18 Co 138/2017-855 rozsudek okresního soudu změnil tak, že zřídil věcné břemeno ve prospěch vlastníků stavby plotu podél pozemku parc. č. X2 o výměře 23 m2, v obci a kat. úz. P., který je ve vlastnictví vedlejší účastnice 1), a v délce pozemku parc. č. X4 o výměře 11 m2, v obci a kat. úz. P., která je ve spoluvlastnictví vedlejších účastníků 2), 3), 5) a 6), a to k pozemku parc. č. X1 o výměře 621 m2, v obci a kat. úz. Plzeň, na níž se částečně stavba plotu nachází, a to podle přiloženého geometrického plánu č. XY ze dne 9. 10. 2009, který je součástí tohoto rozsudku (výrok I.), žalobu vůči vedlejší účastnici 4) v plném rozsahu zamítl (výrok II.). Zamítl rovněž žalobní návrh, aby vedlejší účastníci 1), 2), 3), 5) a 6) byli povinni odstranit stavbu plotu podél pozemku parc. č. X2 a pozemku parc. č. X4, která zasahuje na pozemek parc. č. X1, vše v obci a kat. úz. Plzeň (výrok III.), uložil vedlejším účastníkům 1), 2), 3), 5) a 6) povinnost společně a nerozdílně zaplatit stěžovatelům na náhradě za omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene 23 892 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. až VII.).
4. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že okresní soud původně věc posuzoval dle §135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."), žalobu stěžovatelů na odstranění stavby pro rozpor s dobrými mravy a jako neúčelnou zamítl a rozhodl o zřízení věcného břemene za náhradu 23 892 Kč. Krajský soud ve zrušovacím rozhodnutí ze dne 21. 10. 2015 č. j. 18 Co 167/2015-700 vyslovil právní názor, že je třeba postupovat podle §1083 až 1087 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "zákon č. 89/2012 Sb."), přičemž tato úprava je odlišná od úpravy týkající se neoprávněné stavby dle §135c zákona č. 40/1964 Sb. Krajský soud nyní s ohledem na následnou judikaturu vyšších soudů v tomto směru dříve vyslovený právní názor již nepovažuje za přiléhavý. Protože nároky stran na vypořádání neoprávněné stavby a práva a povinnosti z toho plynoucí vznikly již před 1. 1. 2014, bylo namístě při posouzení tohoto nároku postupovat podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. Za dané důkazní situace se krajský soud ztotožňuje se závěrem okresního soudu vysloveným již v jeho předchozím následně zrušeném rozsudku, když uzavřel, že požadavek na odstranění stavby je v rozporu s dobrými mravy a odstranění stavby by nebylo účelné. Je tak namístě uspořádat vztahy mezi účastníky jiným způsobem vymezeným v §135c zákona č. 40/1964 Sb. Krajský soud považuje za odpovídající úpravu vztahů mezi účastníky zřízením věcného břemene ve prospěch vlastníka stavby k pozemku ve vlastnictví stěžovatelů, a to za náhradu, tak jak původně rozhodl okresní soud.
5. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018 č. j. 22 Cdo 1233/2018-892 jako nepřípustné odmítnuto podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť v něm stěžovatelé nevymezili "předpoklady přípustnosti" dovolání podle §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé jsou toho názoru, že soudy všech stupňů, zejména pak krajský soud a Nejvyšší soud postupovaly při svém rozhodování formalisticky, neboť dovolací důvody, byť nevymezené stěžovateli pregnantně zákonem požadovaným způsobem, jsou seznatelné z obsahu dovolání. Krajský soud dle stěžovatelů nesprávně předmětnou věc právně posoudil, v důsledku čehož se bez náležitého odůvodnění odchýlil od svého předchozího závazného právního názoru a především od ustálené soudní judikatury (rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4572/2015), a jeho rozhodnutí lze považovat za překvapivé a nepřezkoumatelné. Řízení bylo dle stěžovatelů zatíženo i dalšími vadami, zejména pak závěry soudů stojí na znaleckém posudku vyhotoveném znalcem, který není znalcem zapsaným v evidenci znalců vedeném Ministerstvem spravedlnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti a přípustnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo jejich dovolání odmítnuto, protože neobsahovalo vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Přestože Nejvyšší soud stěžovatelům toto pochybení srozumitelně vytknul, stěžovatelé i nadále v ústavní stížnosti setrvávají na stanovisku, že z obsahu dovolání jsou dovolací důvody seznatelné. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že stěžovatelé svou stížnostní argumentací zaměňují vymezení předpokladů přípustnosti dovolání s vymezením důvodu dovolání. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) je ovšem odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.).
10. Jak si Ústavní soud ověřil z dovolání stěžovatelů, které je součástí stěžovateli předložených příloh, stěžovatelé v něm skutečně neuvedli předpoklady jeho přípustnosti. Pouze uvádějí, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, proto je dán důvod dovolání dle §241a o. s. ř. Stěžovatelé dále popisují průběh předmětného stavebního řízení, zaměřování a přeměřování pozemků, vypracování geometrického plánu a také průběh soudního řízení, přičemž poukazují na šikanózní přístup soudu při vedení řízení a ustanovování znalce a na nesrovnalosti v katastru nemovitostí. Dovolání stěžovatelů neobsahuje vymezení žádné otázky hmotného či procesního práva (čl. 237 o. s. ř.), a to ani otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, výrok III.).
11. Ústavní soud konstatuje, že v době podání dovolání stěžovatelů již k problematice vymezení předpokladů jeho přípustnosti dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu včetně stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.), kterou stěžovatelé nezohlednili. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání zákon požaduje povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení předpokladu jeho přípustnosti. To však nebylo v posuzované věci splněno, Nejvyššímu soudu proto nelze vytknout, že dovolání pro nesplnění zákonem předepsaných náležitostí podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud své rozhodnutí o odmítnutí dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil, proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li dovolání za situace, kdy v něm stěžovatelka řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř.
12. Poukazují-li stěžovatelé na nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015 (N 198/79 SbNU 251), v něm Ústavní soud uvedl, že přestože stěžovatelovo dovolání neobsahovalo výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti dle §237 občanského soudního řádu, tato informace z něj fakticky vyplývala, když v něm stěžovatel vyjádřil domněnku, že odvolací (i nalézací) soud se při řešení rozhodné právní otázky - stavení promlčecí lhůty v návaznosti na obsah trestního oznámení stěžovatele - fakticky odchýlil od citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přestože formálně na ni odkazoval, eventuálně - dle posouzení Nejvyššího soudu - že ona vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Za takových pochybností o splnění předmětné náležitosti dovolání byl Nejvyšší soud při posuzování stěžovatelova dovolání dle citovaného nálezu povinen postupovat vstřícněji k právu stěžovatele na soudní ochranu. Uvedené závěry však na nyní posuzovanou věc nedopadají, neboť stěžovatelé, jak již bylo výše uvedeno, ve svém dovolání žádnou takovou právní otázku nevymezili.
13. Ústavní soud proto v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, což vyplývá i z výroku stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nevymezení předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozsudkům městského soudu a okresního soudu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž dovolání stěžovatelů řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladů jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelů hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku městského soudu a okresního soudu - považovat za přípustnou (viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, výrok II.). Ústavní soud se proto ani nemohl zabývat argumentací stěžovatelů v ústavní stížnosti vedenou proti těmto rozhodnutím.
15. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu