ECLI:CZ:US:2019:4.US.2283.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2283/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti obchodní korporace KAVALIERGLASS, a. s., se sídlem v Praze 5, Křížová 1018/6, zastoupené JUDr. Jiřím Vodičkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Drtinova 557/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2019 č. j. 30 Cdo 3609/2017-251, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2017 č. j. 62 Co 457/2016-227 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. července 2016 č. j. 22 C 37/2009-199, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zemědělství se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Státní zemědělský a intervenční fond (dále jen "fond") zamítl rozhodnutím ze dne 4. 6. 2003, č. j. 00/2003/13203 (dále jen "rozhodnutí fondu"), žádost obchodní korporace Cukrovar Vrdy, s. r. o., t. č. sídlem v Praze 10, Kutnohorská 288/82 (dále jen "cukrovar"), provozovaného právní předchůdkyní stěžovatelky, o zvýšení nebo stanovení kvóty z rezervy cukru pro kvótový rok 2003/2004.
2. K odvolání cukrovaru bylo rozhodnutím Prezidia Státního zemědělského a intervenčního fondu (dále jen "prezidium") ze dne 17. 10. 2003 č. j. 00/2003/34418 (dále jen "rozhodnutí prezidia") rozhodnutí fondu potvrzeno. Proti rozhodnutí fondu i rozhodnutí prezidia podal cukrovar žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který rozsudkem ze dne 26. 5. 2005 č. j. 8 Ca 305/2003-34 rozhodnutí fondu i prezidia zrušil a věc vrátil fondu k dalšímu řízení.
3. Část podniku stěžovatelky byla předmětem nájmu a výše nájemného se odvíjela také od určení produkční kvóty na výrobu cukru. Vzhledem k tomu, že fond o žádosti cukrovaru po zrušujícím rozhodnutí městského soudu nerozhodl, podala právní předchůdkyně stěžovatelky, korporace Waltherglass, s. r. o., proti vedlejší účastnici k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") žalobu o náhradu škody - ušlého zisku na nájemném - ve výši 15 865 000 Kč, kterou obvodní soud po částečném zpětvzetí žaloby (co do částky 6 323 586 Kč) rozsudkem ze dne 18. 7. 2016 č. j. 22 C 37/2009-199 zamítl.
4. Po změněně obchodní firmy "Waltherglass, s. r. o.", podala právní předchůdkyně stěžovatelky - obchodní korporace KAVALIER TEC, s. r. o., odvolání k městskému soudu, který rozsudkem ze dne 22. 3. 2017 č. j. 62 Co 457/2016-227 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Poté, co Nejvyšší soud pokračoval v dovolacím řízení se stěžovatelkou jako právní nástupkyní obchodní korporace KAVALIER TEC, s. r. o., odmítl její dovolání usnesením ze dne 18. 4. 2019 č. j. 30 Cdo 3609/2017-251 jako nepřípustné.
5. Stěžovatelka a její právní předchůdkyně v řízení před obecnými soudy namítaly, že v důsledku nečinnosti fondu - nezvýšení příslušné kvóty - jim ušel zisk, který by v případě kladného rozhodnutí fondu představoval určitou část (vyšší) ceny nájmu za jimi pronajímanou část podniku. Obvodní soud založil své rozhodnutí na důvodnosti námitky promlčení žalobního nároku vznesené vedlejší účastnicí a žalobu zamítl. Městský soud dospěl v odvolacím řízení k závěru, že tvrzený žalobní nárok na náhradu škody je pouhou spekulací obchodní společnosti KAVALIER TEC, s. r. o., která svůj nárok dovozovala z hypoteticky pro ni příznivého rozhodnutí fondu a ušlý zisk v řízení nijak neprokázala. Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť stěžovatelka nenapadla závěr, na němž spočívá rozhodnutí městského soudu ani nenamítala jinak právně relevantní důvody, které by přípustnost dovolání mohly založit.
6. V záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů stěžovatelka napadá ústavní stížností a navrhuje jejich zrušení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že nesprávný úřední postup spatřuje v tom, že fond po zrušujícím rozhodnutí městského soudu v řízení nijak nerozhodl,
a dále rekapituluje průběh řízení před fondem, prezidiem a obecnými soudy. Podle stěžovatelky soudy napadenými rozhodnutími porušily základní zásady právního státu, zejména povinnost postupovat podle platných právních předpisů, neškodit svým občanům a společnostem, a tím porušily i stěžovatelčino právo na soudní ochranu.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
8. Ústavní stížnost neobsahuje téměř žádnou ústavně právní argumentaci, a proto postrádá ústavněprávní rozměr. Stěžovatelka především shrnuje průběh řízení před obecnými soudy, opakuje, že právní důvod jí odepřeného úspěchu - nesprávný úřední postup příslušných orgánů (viz výše) - je, na rozdíl od právních závěrů obecných soudů, najisto postaven a paušálně namítá, že byly prolomeny základní zásady právního státu.
9. Ústavní soud neshledal v postupech obecných soudů porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky; do rozhodovací činnosti obecných soudů by mohl zasáhnout v případě excesu, který však v přezkoumávané věci nezjistil. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou dostatečně odůvodněna a argumentace stěžovatelky je v nich spolehlivě vyvrácena; Ústavní soud pro stručnost odkazuje na jejich odůvodnění. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v ústavní stížnosti postupy obecných soudů z ústavně právního pohledu blíže nezpochybňuje, dodává Ústavní soud k jí namítanému porušení práva na tzv. spravedlivý proces, že ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nezaručuje účastníkovi právo na rozhodnutí podle jeho představ, ale právo na projednání věci podle příslušných procesních pravidel, což se v tomto případě bezezbytku stalo [srov. např. usnesení ze dne 12. 12. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3706/18 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
10. Ústavní soud není další přezkumnou instancí v rámci obecné justice a nenašel jediný důvod, proč by měl do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat; proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2
písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Toto usnesení obsahuje stručné odůvodnění podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu