ECLI:CZ:US:2019:4.US.2341.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2341/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Hybrantové, zastoupené JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem, sídlem Masarykova 998/31, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2019 č. j. 29 NSČR 138/2018-B-161 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. prosince 2016 č. j. 3 VSPH 1748/2016-B-46, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Václava Hybranta, jako vedlejšího účastníka řízení, a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Současně požádala Ústavní soud, aby odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, a to s odůvodněním, že jejich výkon by znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká může při odložení vykonatelnosti vzniknout třetím osobám.
3. Usnesením ze dne 15. 6. 2016 č. j. KSCB 28 INS 7026/2015-B-33 Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") neschválil oddlužení stěžovatelky a vedlejšího účastníka (jako dlužníků) a prohlásil na jejich majetek konkurs. Krajský soud dospěl k závěru, že lze důvodně předpokládat, že insolvenčním návrhem s návrhem na povolení oddlužení sledovali dlužníci nepoctivý záměr a že dosavadní výsledky insolvenčního řízení zároveň dokazují jejich lehkomyslný a nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení, a je zde proto důvod k zamítnutí návrhu podle §405 odst. 1, §395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona.
4. K odvolání dlužníků Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesení krajského soudu usnesením napadeným touto ústavní stížností potvrdil. K tomu uvedl, že dlužníci neuvedli v seznamu svého majetku nemovitost v zahraničí, a tím znemožnili věřitelům volbu ve smyslu závěrů Nejvyššího soudu pod "R 46/2014", jaký způsob oddlužení schválí. Připustil, že vlastnictví další nemovitosti dlužníci nezatajovali, současně ale poukázal na to, že tvrdí-li v odvolání, že tato nemovitost zajišťuje pohledávky třetí osoby, pak zatajili další závazky, které mají vůči věřitelům ze zahraničí, což svědčí o jejich nepoctivém záměru, minimálně o nedbalém a lehkomyslném přístupu. Vrchní soud dále poukázal na zjevný rozdíl mezi objemem závazků v rozsahu cca 4,9 mil. Kč, které dlužníci uvedli v seznamu závazků, zatímco do insolvenčního řízení se přihlásili věřitelé s pohledávkami v celkové výši 9,1 mil. Kč, jež také byly zjištěny (vyjma jedné pohledávky ve výši cca 0,8 mil. Kč).
5. Proti tomuto usnesení brojili dlužníci dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné. Dospěl totiž k závěru, že dovoláním zpochybněné právní posouzení vrchního soudu odpovídá závěrům plynoucím z jeho judikatury.
II.
Stěžovatelčina argumentace
6. Stěžovatelka poukazuje na to, že bude "namítat i skutkové závěry", majíc za to, že Ústavní soud není vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozích řízeních a že navíc ústavní stížnost přesahuje její zájmy, neboť vedlejší účastník není schopen podepsat zvláštní plnou moc, přičemž namítá, že ani touto skutečností se soudy nezabývaly, ač na ni upozorňoval insolvenční soud její syn. Dále uvádí, že i když byl na přezkumném jednání přítomen zástupce dlužníků a zástupce insolvenčního správce, jeho výsledkem byl seznam přihlášených pohledávek, v němž byla uznána celá řada pohledávek duplicitně, a tím byla nezákonně navýšena celková masa pohledávek. Z toho vyvozuje, že ve skutečnosti přiznala všechny pohledávky, které uznávala. Odmítá, že by ke svým povinnostem přistupovala nedbale a lehkomyslně, a to na rozdíl od insolvenčního správce, který na přezkumné jednání poslal nepřipraveného zástupce. Zastává názor, že pokud něco dlužníci neuznávají, nemusí takový dluh tvrdit. Kromě toho prý netušila, že pohledávky budou zapsány duplicitně, resp. to při přezkumném jednání nevěděla, a nevěděla ani, že "takto je to uznáno", protože jí "to nebylo vysvětleno".
7. Neúmyslně pochybila pouze v tom, že neuvedla nemovitost v zahraničí, také soudy uznaly, že vlastnictví další nemovitosti nezatajovala. Přičetl-li jí vrchní soud k tíži, že zatajila další závazky, které má vůči věřitelům ze zahraničí, dle stěžovatelky ji tak "trestá" podruhé, protože měla za to, že tato zahraniční nemovitost (viz sub 4) není předmětem tohoto oddlužení. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na údajně vadný postup insolvenčního správce i insolvenčního soudu v insolvenčním řízení, mj. na to, že vedlejšímu účastníkovi nebyl ustanoven opatrovník za účelem ochrany jeho práv, přesto jsou činěny nevratné úkony za účelem zpeněžování jejich majetku. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že se výše uvedenými námitkami nezabýval, resp. se s nimi nevypořádal, když meritorně celou věc zhodnotil jedinou větou. Takový postup má představovat porušení jejího práva na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario); ústavní stížnost přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze,
vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Domáhá-li se stěžovatelka zrušení usnesení Nejvyššího soudu, protože její dovolání odmítl, aniž by se zabýval jejími námitkami, je třeba připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je určen výlučně k nápravě právních vad (§241a odst. 1 o. s. ř.) a případně (v závislosti na jeho přípustnosti) i vad řízení (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud přitom přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu jen z hlediska důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Dovolací důvod, zde ve smyslu právní námitky, je třeba vymezit způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř., a k němu uvést, v čemž je spatřováno naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.). Jen v případě takto koncipovaného dovolání (resp. námitky v něm obsažené) může dovolací soud zkoumat, zda je dovolání podle posledně uvedeného ustanovení přípustné a případně i důvodné.
12. Dovolací soud se tudíž může zabývat pouze takovou právní otázkou, která mu byla předestřena výše uvedeným způsobem, současně musí na jejím posouzení rozhodnutí odvolacího soudu záviset (být postaveno). Jak patrno z napadeného usnesení, dovolatelé v dovolání argumentovali tím, že "ve skutečnosti přiznali všechny pohledávky, které uznávali" a že "nepostupovali nepoctivě, pokud neoznámili veškeré své domnělé dluhy, a to i ty, které neuznávají". Nejvyšší soud se takto předestřenou otázkou zabýval a dospěl k závěru, že ji vrchní soud posoudil v souladu s (blíže specifikovanou) judikaturou dovolacího soudu. Jak již bylo zmíněno, stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se Nejvyšší soud nezabýval jejími námitkami uplatněnými v dovolání, tato skutečnost samotná není s to založit opodstatněnost ústavní stížnosti, neboť by z ní muselo být dále patrno, v čemž konkrétně Nejvyšší soud nedostál svým povinnostem, tedy jakou (další) relevantní právní otázku, jež mu byla zákonem stanoveným způsobem (viz výše) předestřena, se odmítl (opomněl) zabývat, k čemuž možno dodat, že po posouzení dovolání dlužníků, jež je obsaženo v insolvenčním rejstříku, to není zřejmé ani Ústavnímu soudu.
13. Vyjadřuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlas s kvalifikací jejího postupu v insolvenčním řízení obecnými soudy, ta měla spočívat v tom, že v seznamu závazků neuvedla značnou část pohledávek všech dlužníků a v seznamu majetku neuvedla nemovitost v zahraničí (a v seznamu závazků neuvedla žádnou pohledávku, kterou tato nemovitost zajišťovala). Takové posouzení je - jakožto proces výkladu a aplikace podústavního práva - věcí obecných soudů, což platí o to více, že v daném případě jde o aplikaci právní normy, jež dává obecným soudům poměrně široký prostor k vlastnímu uvážení. V posuzované věci by o případné neústavnosti napadených soudních rozhodnutí bylo možné uvažovat, pokud by příslušné uvážení neslo - vzhledem ke konkrétním okolnostem případu - známky libovůle, zde tedy, pokud by skutečnosti, na nichž je postaven závěr o tom, že stěžovatelka svým návrhem sledovala nepoctivý záměr a že v insolvenčním řízení (přinejmenším) nedbale přistupuje k plnění svých povinností, byly očividně nepřiměřené (nepodstatné), či dokonce irelevantní. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl. V této souvislosti třeba odmítnout stěžovatelčinu argumentaci, že je právním laikem a že tedy nevěděla (stručně řečeno), jak správně postupovat, neboť v insolvenčním řízení byla (spolu s vedlejším účastníkem) zastoupena advokátem. Na doplnění možno uvést, že jak patrno ze seznamu přihlášených pohledávek, duplicitně přihlášené pohledávky nebyly duplicitně zjištěny, přičemž jejich celková výše (přes 7 mil. Kč) i tak značně přesahovala částku uvedenou dlužníky v seznamu závazků, jak ji zmínil vrchní soud (4,9 mil. Kč). Další námitky, týkající se postupu insolvenčního správce a soudu v insolvenčním řízení (např. jde-li o správu majetku dlužníků), nejsou relevantní, neboť i kdyby je (hypoteticky) Ústavní soud shledal důvodnými, na výsledek tohoto řízení by to žádný vliv nemělo.
14. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Spolu s ústavní stížností odmítl i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť ten - jakožto návrh akcesorický - sdílí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu