ECLI:CZ:US:2019:4.US.2350.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2350/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. L. T., 2. E. T. st., 3. E. T. ml. a 4. nezletilé A. T., zastoupené otcem E. T. st., všech zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2018 č. j. 30 Cdo 3846/2017-441, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2017 č. j. 3 Co 185/2015-400 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. července 2015 č. j. 16 C 42/2011-350, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Fakultní nemocnice Hradec Králové, příspěvkové organizace, sídlem Sokolská 581, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdili, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na život podle čl. 2 odst. 1 Úmluvy, "právo, aby zájem nezletilých byl předním hlediskem při jakékoliv činnosti jich se týkající uskutečňované soudy" podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a právo na nedotknutelnost soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se první stěžovatelka a druhý stěžovatel domáhali na vedlejší účastnici (za účasti vedlejší účastnice - společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, na její straně) náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč a 3. stěžovatel a 4. stěžovatelka ve výši 500 000 Kč, a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení. Svůj nárok stěžovatelé vyvodili z toho, že jsou rodiči a sourozenci nezletilé I. T., která zemřela ve zdravotnickém zařízení vedlejší účastnice, přičemž zaměstnanci vedlejší účastnice chybným léčebným postupem jí přinejmenším snížili šanci na vyléčení. Krajský soud však dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice postupovala nesprávně či odchylně od současných dostupných poznatků lékařské vědy, přičemž zdravotní stav I. T. a její léčba byly komplikovány vrozenou mitochondriální poruchou, která byla objektivně zjištěna až po její smrti, přičemž měla podstatný negativní vliv na vývoj zdravotního stavu, který se zhoršoval i přes adekvátní léčbu.
3. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé dovolání, které však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl. Z odůvodnění tohoto usnesení plyne, že stěžovatelé sice předestřeli pět procesně právních otázek, konkrétně však dle Nejvyššího soudu neformulovali žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení dovoláním napadený rozsudek závisel, ve spojení s konkrétním předpokladem přípustnosti, jak to vyžaduje §237 o. s. ř., a že pokud vrchnímu soudu vytýkali nesprávná skutková tvrzení, nejde o způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
II.
Argumentace stěžovatelů
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že pochybení vedlejší účastnice spatřovali v tom, že až v době hospitalizace byla u I. T. zjištěna zvýšená koncentrace sodíku v plazmě, přesto jí byl podáván další sodík, což mělo za následek zvýšení jeho koncentrace až k extrémním hodnotám, a že jí byly podávány tekutiny v takovém množství, že se její hmotnost zvýšila z 8,5 kg na 11,5 kg.
6. Dále poukázali na to, že v řízení před krajským soudem byl usnesením ze dne 25. 4. 2013 č. j. 16 C 42/2011-125 ustanoven znalec z oboru zdravotnictví, odvětví pediatrie, MUDr. Vladimír Němec, Ph.D., toto usnesení jim bylo doručeno 3. 5. 2013, dne 6. 5. 2013 podali proti osobě znalce námitku, v níž poukazovali na jeho poměr k účastníkům i k věci. Ten měl spočívat v tom, že jmenovaný působil a aktuálně působí na dětské klinice vedlejší účastnice, že má osobní vztahy se členy vedení této kliniky doložené jejich publikační činností a že jeho nadřízeným je MUDr. Marian Šenkeřík, který byl ošetřujícím lékařem I. T. ve dnech 27. a 28. 2. 2008, takže by soudem ustanovený znalec měl hodnotit kritizovaný léčebný postup svého nadřízeného. Krajský soud o této námitce rozhodl až po třech měsících a až poté, co znalec svůj posudek vypracoval, a to tak, že jí nevyhověl (usnesení ze dne 26. 8. 2013 č. j. 16 C 42/2011-163). Tento procesní postup označili stěžovatelé za flagrantní porušení svých ústavních práv, přičemž poukázali na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Bajič proti Chorvatsku ze dne 13. 2. 2013, stížnost č. 41108/10, nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996 sp. zn. I. ÚS 167/94 (N 127/6 SbNU 429) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, přičemž krajskému soudu vytkli, že i přesto ze znaleckého posudku včetně písemného doplnění a výslechu tohoto znalce vycházel. Vrchní soud k jejich námitkám v rozporu s obsahem spisu argumentoval tím, že se krajský soud s námitkami podjatosti, podanými ne v době ustanovení znalců, ale po podání posudků, pravomocně vypořádal.
7. V dovolání pak stěžovatelé dle svých slov poukázali na již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2616/2013 a dále rozsudek téhož soudu ze dne 26. 2. 2008 sp. zn. 28 Cdo 2687/2007, označili i výše uvedený rozsudek ESLP a nález Ústavního soudu, přičemž formulovali pět otázek procesního práva. Nejvyšší soud však v usnesení napadeném ústavní stížností konstatoval, že neuvedli jediné rozhodnutí dovolacího soudu, ze kterého by ona údajná odlišná rozhodovací praxe vyplývala a není formulována žádná otázka procesního práva, na jejímž vyřešení napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá. Stěžovatelé, poukazujíce na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 708/17 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a bod 43 stanoviska pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), mají ovšem za to, že z jimi podaného dovolání bylo zřejmé, v čem spatřovali splnění podmínek přípustnosti dovolání, jaké konkrétní otázky procesního práva předkládají, jak se při jejich řešení odvolací soud odchýlit od jednoznačně specifikované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu i ESLP.
8. V dovolání, jak stěžovatelé dále uvádějí, namítli rovněž, že se vrchní soud nevypořádal s celou řadou námitek, které uplatnili v odvolání, např. že v důsledku vedení zdravotnické dokumentace v rozporu s §67b odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, nebylo možné stanovit přesné množství tekutin a přesné množství sodíku podaných I. T., což krajský soud fakticky interpretoval ve prospěch vedlejší účastnice, když konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že by jmenované byly tekutiny podávány v nepřiměřeně velkém množství. V této souvislosti v dovolání zopakovali již jednou položenou otázku procesního práva, zda je odvolací soud povinen se řádně vypořádat s argumentačními tvrzeními a tvrzenými námitkami uplatněnými účastníky řízení, přičemž znovu poukázali na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2687/2007. V této souvislosti stěžovatelé v ústavní stížnosti připomněli judikaturu Ústavního soudu, představovanou např. nálezem ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06 (N 175/43 SbNU 17), týkající se povinnosti soudu vypořádat se s námitkami účastníka řízení.
9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti rovněž upozornili, že nelze určit přesné množství sodíku a vody, které bylo podáno zemřelé, s ohledem na vadné vedení zdravotnické dokumentace vedlejší účastnicí, také znalec MUDr. Vladimír Němec, Ph.D., při svém výslechu dne 14. 1. 2014 výslovně uvedl, že není schopen říci, kolik celkem sodíku pacientka dostala, a že se nemůže vyjádřit k tomu, zda bylo toto množství slučitelné se životem, přičemž sama vedlejší účastnice zpochybnila údaje ve své vlastní zdravotnické dokumentaci, když argumentovala tím, že nelze spoléhat na záznam z pitvy, neboť hmotnost těla zemřelé byla určena nesprávně. Na tuto situaci dle stěžovatelů dopadají závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezech ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1737/16 a ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 14/17, které se týkají principu, že nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého protiprávního jednání, a dále otázky nesení (resp. převrácení) důkazního břemene v medicínských sporech v případě, kdy poskytovatel zdravotních služeb porušil svou povinnost vést řádně zdravotnickou dokumentaci pacienta. Závěrem stěžovatelé uvedli, že zemřelá, třetí stěžovatel a čtvrtá stěžovatelka nebyli v době podání zletilí, a v této souvislosti ocitovali stanovisko Ústavního soudu vyjádřené v nálezu ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1737/16, týkající se promítnutí čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte do procesních požadavků ve sporech ohledně náhrady újmy způsobené nezletilým.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Stěžovatelé v ústavní stížnosti upozornili především na to, že krajský soud rozhodl o námitce podjatosti soudního znalce MUDr. Vladimíra Němce, Ph.D., až po třech měsících, a to poté, co již vypracoval znalecký posudek, a namítli, že jej nevyloučil z důvodu jeho podjatosti z podání znaleckého posudku, resp. že jeho odborné závěry vzal za základ svých skutkových zjištění. Jak patrno z vyžádaného soudního spisu, stěžovatelé bezprostředně poté (dne 7. 5. 2013), co obdrželi usnesení krajského soudu o ustanovení tohoto znalce, podali námitku podjatosti, k níž se podáním ze dne 19. 6. 2013 vyjádřila vedlejší účastnice a podáním ze dne 8. 7. 2013 i samotný soudní znalec, načež krajský soud usnesením rozhodl, že se námitce stěžovatelů nevyhovuje, přičemž se vypořádal s důvody, na nichž byla tato námitka postavena. V návaznosti na to provedl v řízení důkaz znaleckým posudkem, jakož i výslechem znalce, a po zhodnocení těchto i dalších důkazů učinil příslušné skutkové závěry.
14. K tomu Ústavní soud musí předznamenat, že jediným relevantním důvodem pro vyloučení znalce MUDr. Vladimíra Němce, Ph.D., by mohla být skutečnost, že stěžovatelův současný nadřízený v Nemocnici Pardubického kraje, MUDr. Marian Šenkeřík, byl v době, kdy došlo k úmrtí I. T., jejím ošetřujícím lékařem v zdravotnickém zařízení vedlejší účastnice (ostatně i stěžovatelé pouze tuto skutečnost uplatnili v dovolání). K tomu jmenovaný znalec uvedl, že v této nemocnici pracuje na úvazek "0,2 LM jako ambulantní lékař v odborné revmatologické ambulanci" a že jmenovaný je jeho "formálním nadřízeným". Krajský soud přitom dospěl k závěru, že MUDr. Marian Šenkeřík není zaměstnancem vedlejší účastnice, a na výsledku soudního řízení nemá zájem. U jednání dne 14. 1. 2014 znalec uvedl, že do revmatologické poradny dochází 2x týdně, s MUDr. Marianem Šenkeříkem se vídá nepravidelně, bližší vztah k němu nemá, o podání znaleckého posudku spolu nehovořili, a nebyl v této věci ani kontaktován.
15. Posouzení toho, zda za těchto okolností je nutno považovat tohoto znalce za podjatého, je věcí obecných soudů. Z hlediska přezkumné činnosti Ústavního soudu je podstatné, zda v procesu hodnocení tohoto důkazu obecnými soudy (po stránce jeho zákonnosti, věrohodnosti a pravdivosti) ve spojení s dalšími provedenými důkazy nedošlo k závažným vadám, které zpochybňují jimi zjištěný (ustálený) skutkový stav. Vzhledem k tomu, že krajský soud neshledal námitku podjatosti důvodnou, a proto ji shora označeným usnesením zamítl, znalcem podaný posudek nemohl být vyloučen jako nezákonný důkaz. Nutno dodat, že tímto rozhodnutím Ústavní soud není nijak vázán, neboť procesní rozhodnutí vydávaná v průběhu řízení s ohledem na princip subsidiarity není oprávněn samostatně přezkoumávat.
16. Za podstatnou Ústavní soud považuje skutečnost, že krajský soud z důvodu, že stěžovatelé v soudním řízení stále zpochybňovali věcnou správnost odborných závěrů MUDr. Vladimíra Němce, Ph.D., rovněž z důvodu jeho údajné podjatosti, ustanovil k podání znaleckého posudku ještě znalecký ústav (Univerzitu Palackého v Olomouci, lékařskou fakultu), který měl za úkol přezkoumat předchozí znalecké závěry a vyslovit se ke sporné otázce správnosti postupu při podávání tekutin, sodíku a bikarbonátu. Stěžovatelé rovněž proti znaleckému ústavu, resp. zpracovatelům znaleckého posudku, podali námitku podjatosti (a dokonce trestní oznámení), krajský soud ji však neshledal důvodnou. Znalecký ústav se ve svém znaleckém posudku se závěry znalce MUDr. Vladimíra Němce, Ph.D., ztotožnil.
17. Stěžovatelé v ústavní stížnosti netvrdí, že znalecký ústav měl být z důvodu podjatosti ze zpracování znaleckého posudku vyloučen. Jak přitom krajský soud výslovně uvedl ve svém rozsudku, z posudku znaleckého ústavu "nadále v řízení vycházel a vychází". Z výše uvedeného je zřejmé, že vedle znaleckého posudku znalce je zde další posudek, tedy posudek znaleckého ústavu, zpracovaný třemi odborníky, kteří dospěli ke stejným závěrům, a tudíž i kdyby se Ústavní soud ztotožnil s názorem stěžovatelů, že v dané věci existovaly určité pochybnosti o nepodjatosti znalce MUDr. Vladimíra Němce, Ph.D., a že tudíž nelze daný důkaz v soudním řízení použít, pak by nemohl dospět k závěru, že by skutková zjištění stála z hlediska provedených důkazů bez opory, a to právě vzhledem k tomu, že k dané odborné skutkové otázce existuje další relevantní a z hlediska jeho významu nesporně klíčový důkaz znaleckým posudkem znaleckého ústavu, jehož validitu s ohledem na osoby zpracovatelů stěžovatelé v ústavní stížnosti již nezpochybnili.
18. V ústavní stížnosti stěžovatelé dále namítli, že se obecné soudy nevypořádaly s jejich námitkou, že pro vadné vedení chorobopisu nebylo vůbec možné stanovit přesné množství tekutin a sodíku, které byly podány zemřelé I. T., resp. že tuto nejasnost uplatnili k jejich tíži. V souzené věci bylo stěžejní otázkou, zda léčebný postup vedlejší účastnice lze považovat za postup de lege artis. Soudní znalec, resp. znalecký ústav vycházel mj. ze zdravotnické dokumentace, přičemž vzal v úvahu její nedostatky spočívající v tom, že v době od 6.00 hod. do 9.50 hod. dne 28. 2. 2008 v ní nebyl správně vyznačen příjem tekutin. Stěžovatelé sice v této souvislosti poukázali na nárůst váhy o 3 kg, ovšem znalecký ústav dospěl k závěru, že je vyloučeno, aby během této doby (a doby celé hospitalizace) došlo k takto dramatickému nárůstu hmotnosti pacientky, resp. k hyperhydrataci. Vzhledem k tomu, že zemřelá naopak trpěla dehydratací, přičemž ani z výsledků pitvy nevyplynulo převodnění, znalci, resp. obecné soudy vyvodily, že údaj o váze z pitevního protokolu musel být chybný.
19. Stěžovatele poukázali na to, že kvůli nedostatkům ve vedení zdravotnické dokumentace nebylo možné stanovit přesné množství podaných tekutin a sodíku, přičemž zmínili vyjádření soudního znalce MUDr. Vladimíra Němce, Ph.D., na jednání dne 14. 1. 2014, který uvedl, že není schopen říci, kolik sodíku pacientka během hospitalizace dostala a zda to bylo množství slučitelné se životem. Otázkou stanovení celkového množství podaných látek se k námitce stěžovatelů krajský soud zabýval a náležitě vypořádal. Poukázal přitom na hodnoty vypočtené soudním znalcem a znaleckým ústavem, resp. na to, že zjištěný rozdíl nebyl natolik velký, aby mohl být nějak relevantní. Otázkou, zda množství látek podaných zemřelé I. T., a to nejen tekutin a bikarbonátu, ale také sodíku, bylo nepřiměřené a zda jimi mohl být negativně ovlivněn její zdravotní stav, bylo předmětem odborného posouzení mj. znaleckým ústavem, který to však ve svém znaleckém posudku jednoznačně vyloučil, přičemž tento závěr ještě blíže vysvětlil jeden ze zpracovatelů tohoto posudku MUDr. Vratislav Smolka u jednání krajského soudu dne 9. 7. 2015, který se současně vyjádřil ke zvolenému léčebnému postupu s ohledem na zjištěnou zvýšenou hladinu sodíku u jmenované, a to v tom smyslu že tato skutečnost ji neohrožovala na životě, přičemž prioritu mělo řešení základního problému - oběhové nestability a acidózy.
20. Dovolávají-li se stěžovatelé nálezu sp. zn. IV. ÚS 14/17, nečiní tak přiléhavě, neboť nešlo o případ, kdy by na straně stěžovatelů nastala "důkazní nouze" způsobená nedostatky ve zdravotnické dokumentaci k jimi tvrzené skutečnosti (tedy že došlo k podání nepřiměřeného množství tekutin a sodíku), a kdy by tak žaloba byla následně zamítnuta pro neunesení tzv. důkazního břemene. Obecné soudy totiž dospěly k závěru, že zmíněné nedostatky nebyly takového rázu, že by posouzení léčebného postupu vedlejší účastnice nebylo možné, přičemž stěžovateli vyslovenou domněnku (o podání nepřiměřeného množství), vycházející z údajů o nárůstu hmotnosti zemřelé a současně z absence údajů ve zdravotnické dokumentaci v době od 6.00 hod. do 9.50 hod. dne 28. 2. 2008, považovaly na základě provedených důkazů za vyvrácenou. Závěry obecných soudů v žádném případě nelze interpretovat tak, že by zmíněné nedostatky byly nějakým způsobem přičítány stěžovatelům k tíži.
21. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelé se svým dovoláním prakticky domáhali mj. toho, aby uvedený soud přezkoumal skutkové závěry vrchního (a potažmo krajského) soudu a aby se znovu zabýval otázkou podjatosti soudního znalce MUDr. Vladimíra Němce, Ph.D. Skutkové závěry však, jak již uvedl Nejvyšší soud, v řízení o dovolání přezkoumávat nelze (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), mohou však být předmětem ústavněprávního přezkumu, tj. v tom ohledu, zda proces hodnocení důkazů netrpí zásadními vadami, v důsledku kterých se skutkové závěry ocitají v "extrémním rozporu" s provedenými důkazy, a takovéto vady v daném případě Ústavní soud nezjistil. Jde-li o otázku případné podjatosti soudního znalce, ta není z hlediska výsledku řízení podstatná, neboť jak bylo výše uvedeno, i kdyby se Ústavní soud s námitkou stěžovatelů ztotožnil, nemohl by dospět k závěru, že by bez příslušných odborných závěrů zůstal krajským soudem ustálený skutkový stav bez dostatečné opory v provedených důkazech. Stěžovatelé se také dovolávají čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, nicméně z ústavní stížnosti není patrno, v čem konkrétně mělo pochybení obecných soudů ve vztahu k tomuto ustanovení spočívat, resp. jaké a čí zájmy by se měly oněmi nejlepšími zájmy dítěte poměřovat.
22. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu