ECLI:CZ:US:2019:4.US.2363.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2363/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. N., zastoupeného Mgr. Ondřejem Filipem, advokátem, sídlem Komenského 156, Ústí nad Orlicí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2018 č. j. 6 Tdo 358/2018-32, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. listopadu 2017 č. j. 14 To 300/2017-459 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 5. září 2017 č. j. 2 T 105/2017-443, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jimi byla porušena zásada zakotvená v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle níž platí, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem.
II.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i ze spisu vedeného okresním soudem pod sp. zn. 2 T 105/2017, který si vyžádal, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu ze dne 5. 9. 2017 č. j. 2 T 105/2017-443 uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, který byl stěžovateli podle §81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen, a to na zkušební dobu dvou let. Stěžovateli byla zároveň uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti DEKTRADE, a.s., náhradu škody ve výši 256 586 Kč a poškozené obchodní společnosti Stavebniny DEK a.s. náhradu škody ve výši 34 797 Kč. Předmětného přečinu se měl stěžovatel dle okresního soudu dopustit tím, že jako jednatel stavební obchodní společnosti AVI-MONT s.r.o. uzavřel s poškozenými obchodními společnostmi DEKTRADE, a.s. a Stavebniny DEK a.s. rámcové smlouvy, na jejichž základě odebral stavební materiál, který byl následně použit na stavebních zakázkách společnosti AVI-MONT s.r.o., a přestože byly zakázky společnosti AVI-MONT s.r.o. řádně uhrazeny, příslušnou část inkasovaných finančních prostředků ani přes urgence neodvedl poškozeným obchodním společnostem, ačkoli věděl, že součástí uzavřených rámcových smluv byla mj. tzv. doložka o výhradě vlastnictví, podle níž vlastnické právo ke zboží, a tedy i k finančním prostředkům, které za něj obdrží, nabývá kupující teprve úplným zaplacením kupní ceny, k čemuž však nedošlo, neboť stěžovatel získané finanční prostředky použil nebo nechal použít na jiné účely, čímž poškozeným obchodním společnostem způsobil větší škodu.
4. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu bylo usnesením krajského soudu ze dne 15. 11. 2017 č. j. 14 To 300/2017-459 podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítnuto.
5. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018 č. j. 6 Tdo 358/2018-32, podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
III.
6. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítl, že výklad obecných soudů ohledně spáchání trestného činu zpronevěry dle §206 trestního zákoníku je velmi excesivní a v rozporu se zásadou vyjádřenou v čl. 39 Listiny, dle níž platí, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Uvedl, že doložky o výhradě vlastnického práva jsou často součástí rozsáhlých smluv (mnohdy smluv rámcových), uzavíraných i mnoho let před provedením konkrétního obchodu. Prodávající se s jejich pomocí snaží zvýhodnit svou pozici bez ohledu na to, zda je to vhodné a přiměřené situaci, přičemž dle stěžovatele lze pochybovat o znalosti důsledků jejich použití na straně kupujících. Za situace, kdy je doložka o výhradě vlastnického práva použita u dodávek hromadných věcí (stavebního materiálu) určených k okamžitému převodu vlastnictví na třetí osobu jejich zabudováním do cizí stavby, jako tomu bylo v nynější věci, pak předmětná výhrada vlastnictví nemůže být dle názoru stěžovatele aplikována v plném rozsahu a se všemi důsledky. Pokud kupující takové ujednání obsažené ve složité rámcové smlouvě vůbec zaznamená a pokud si je jeho existence i po letech vědom, pak je oprávněně přesvědčen, že má konkludentní souhlas prodávajícího k použití dodané věci, zvláště dodá-li jej prodávající kupujícímu přímo na stavbu. Stěžovatel v této souvislosti odmítl závěr vyplývající z judikatury Nejvyššího soudu (zejména z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015 č. j. 7 Tdo 1279/2015-33, dostupné na http://www.nsoud.cz/), který ve věci stěžovatele přejaly soudy všech stupňů a dle něhož má kupující v případech obdobných případu stěžovatele znát teorii o "transformaci účinků výhrady vlastnického práva ke zboží do peněžního ekvivalentu", který kupující od třetí osoby obdrží. Tento výklad je dle názoru stěžovatele protiústavní, neboť rozšiřuje trestnost jednání na situace, kterých si občané nemohou být vědomi hned ze dvou důvodů - obecně kvůli zařazování takových doložek do složitých rámcových smluv a dále kvůli neznalosti výkladu o možnosti zpronevěry jim uhrazeného peněžního ekvivalentu.
IV.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a před podáním ústavní stížnosti vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, ústavní stížnost je proto přípustná (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného okresním soudem pod sp. zn. 2 T 105/2017, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud již ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [blíže viz např. usnesení ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 621/15 a mnohá další (všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
10. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést k jeho kasačnímu zásahu, však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že předmětná ústavní stížnost je pouze pokračující polemikou stěžovatele s právním závěrem obecných soudů, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry, když stěžovatel toliko opakuje své argumenty, které uplatnil již ve svém odvolání i dovolání a s nimiž se již řádným a přesvědčivým (ba dokonce vyčerpávajícím) způsobem vypořádaly krajský a Nejvyšší soud. Stěžovatel pak nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší. V podrobnostech Ústavní soud uvádí k námitkám stěžovatele následující.
11. Ústavní soud předně nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele, že výklad §206 trestního zákoníku zastávaný obecnými soudy je třeba považovat za protiústavní z důvodu, že - jak uvedl stěžovatel - rozšiřuje trestnost i na situace, kterých si občané nemohou být vědomi, neboť doložka o výhradě vlastnického práva bývá prodávajícími zařazována do složitých a rozsáhlých rámcových smluv uzavíraných i mnoho let před provedením konkrétního obchodu. Ústavní soud považuje naopak za nutné poukázat na to, že předmětné rámcové smlouvy, které byly stěžovatelem osobně podepsány na každé jejich straně, sestávají pouze ze dvou stran textu (resp. ze dvou a půl strany v případě Rámcové kupní smlouvy č. 22566/2016 uzavřené dne 4. 1. 2016 kvůli použití většího písma), a to včetně obchodních podmínek prodávajícího. Dle názoru Ústavního soudu přitom nejde o text, který by byl nepřehledný, nadměrně dlouhý a pro právního laika nesrozumitelný. V řízení bylo navíc svědeckou výpovědí svědka B. prokázáno, že tento svědek se stěžovatelem ustanovení o výhradě vlastnictví výslovně probíral, jeho obsah byl tedy stěžovateli znám a stěžovatel jej následně rovněž odsouhlasil. Tyto skutečnosti, které byly zjištěny obecnými soudy, přitom stěžovatel ve své ústavní stížnosti nezpochybnil. Tím je dle názoru Ústavního soudu zřejmě vyvrácena argumentace stěžovatele stran zařazení předmětných doložek do "složitých a rozsáhlých smluv", jakož i jeho tvrzení, že mu nebyl obsah předmětné doložky znám, resp. že ji ve smlouvě nezaznamenal.
12. Ústavní soud nemohl souhlasit ani s názorem stěžovatele, že shora uvedený výklad §206 trestního zákoníku zastávaný obecnými soudy je příliš rozšiřující z důvodu, že občané si nemohou být trestnosti svého jednání vědomi kvůli neznalosti příslušné judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015 č. j. 7 Tdo 1279/2015-33. To proto, že výklad předmětného ustanovení, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil v právě uvedeném usnesení a který převzaly soudy všech stupňů též v nynější věci, je výkladem ve prospěch obviněného (a tedy i stěžovatele). Tento výklad Nejvyššího soudu totiž reaguje na specifické situace, kdy byla mezi stranami kupní smlouvy sjednána doložka o výhradě vlastnického práva, na jejímž základě vlastnické právo na kupujícího přejde až v okamžiku úplného zaplacení kupní ceny (nikoli tedy v okamžiku předání věci či v okamžiku uzavření kupní smlouvy), přičemž předmětem převodu je zboží, které je již ze své povahy určeno k jeho dalšímu zapracování kupujícím do díla pro třetí osobu. Nejvyšší soud v této situaci dovodil, že předmětem zpronevěry spáchané kupujícím není zakoupené (a dosud zcela nezaplacené) zboží, ale peněžní ekvivalent za provedení díla, kterého se kupujícímu od třetí osoby dostane. Pokud by obecné soudy k takovému výkladu nepřistoupily, pak by to neznamenalo, že by jednání stěžovatele nenaplňovalo znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, jak se stěžovatel mylně domnívá. Znamenalo by to pouze to, že by stěžovatel nebyl oprávněn předmětné zboží (bez ohledu na jeho charakter) až do jeho úplného zaplacení prodávajícímu použít. Pokud by tak učinil, pak by se při neexistenci výše uvedené teorie o "transformaci účinků výhrady vlastnického práva ke zboží do peněžního ekvivalentu" přečinu zpronevěry dopustil již v okamžiku, kdy by předmětné zboží zabudoval do díla prováděného pro třetí osobu, neboť již tímto okamžikem by došlo k přisvojení věci, která byla stěžovateli svěřena, nikoli tedy až v okamžiku, kdy se do dispozice stěžovatele dostal od objednavatele díla její peněžní ekvivalent. Za této situace proto Ústavní soud nemohl uzavřít, že by tento způsob výkladu byl v rozporu s ústavním pořádkem (obdobně viz usnesení ze dne 15. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 303/18). Argumentace stěžovatele, že si nemohl být pro neznalost příslušné judikatury vědom trestnosti svého jednání, proto nemůže obstát.
VI.
13. Protože napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele, Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Jan Filip v. r.
předseda senátu