ECLI:CZ:US:2019:4.US.2467.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2467/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Renaty Kotrbové Marešové, zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 764/50, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2448/2018-107 ze dne 21. března 2019 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 37 Co 215/2016-85 ze dne 20. února 2018, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Karla Kotrby a Evy Kotrbové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Třebíči (dále jen "nalézací soud") rozhodl rozsudkem č. j. 6 C 83/2019-50 ze dne 3. února 2016 ve věci vedlejších účastníků (v procesním postavení žalobců) proti stěžovatelce (v procesním postavení žalované), o zaplacení částky 63 587 Kč s příslušenstvím tak, že stěžovatelce uložil uvedenou částku s úroky z prodlení zaplatit vedlejším účastníkům do tří dnů od právní moci rozsudku. Nalézací soud předmět žaloby právně kvalifikoval jako právo na vydání bezdůvodného obohacení a podřadil je pod §451 a následujících zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen "obč. zák."). Nalézací soud dále vyhodnotil stěžovatelkou vznesenou námitku promlčení jako odporující dobrým mravům; žalobě vyhověl v plném rozsahu a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady nalézacího řízení 31 293,60 Kč.
2. Proti výše uvedenému rozsudku nalézacího soudu podala stěžovatelka odvolání a Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") rozhodl tak, že napadený rozsudek potvrdil, změnil jen nákladový výrok, a uložil dále stěžovatelce nahradit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení ve výši 16 886,76 Kč. Zatímco nalézací soud kvalifikoval žalobou uplatněný nárok jako bezdůvodné obohacení, které je stěžovatelka povinna vydat, odvolací soud jej posoudil odlišně - jako nárok z platně uzavřené smlouvy o půjčce. Odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k okolnostem, za kterých stěžovatelka a vedlejší účastníci jednali, a z následného slibu stěžovatelky vrátit po uzavření sporu s jejím manželem peníze, lze dovodit, že úmyslem stran byla půjčka (§657 obč. zák.). Vzhledem k této právní kvalifikaci byla podle odvolacího soudu žaloba podána včas a nebylo nutné zabývat se otázkou (ne)mravnosti vznesené námitky promlčení. Meritorně se tedy oba soudy shodly na tom, že je žaloba důvodná a vyhověly jí (přestože z jiných právních důvodů).
3. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu i usnesení soudu dovolacího podala stěžovatelka ústavní stížnost, ve které uvádí, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily její základní práva podle čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Stěžovatelka polemizuje s právním závěrem odvolacího soudu o tom, že mezi ní a vedlejšími účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce, tvrdí, že sice byla předmětná částka předána, avšak šlo o pomoc v rodině - společenskou úsluhu. Namítá rovněž procesní vadu spočívající v tzv. souhrnných zjištěních, v důsledku čehož je rozsudek nalézacího i odvolacího soudu nepřezkoumatelný. Za jeden ze základních problémů napadeného rozhodnutí odvolacího soudu považuje stěžovatelka, že odvolací soud přijímá určitá skutková zjištění, aniž by vysvětlil, z jakých důkazů vycházel a jak odstranil případně sporná tvrzení účastníků k určitým skutečnostem. Kromě toho stěžovatelka namítá, že se obecné soudy nedostatečným způsobem vypořádaly s její námitkou uplatnění nároku v rozporu s dobrými mravy.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
7. Po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud se neztotožňuje s argumentací stěžovatelky ani v jednom jejím bodě. Rozsudek nalézacího soudu, který není ústavní stížností přímo napaden, považuje Ústavní soud za přezkoumatelný a odpovídající příslušným ustanovením občanského soudního řádu. Nalézací soud v rozhodnutí vysvětlil, že při svém rozhodnutí vycházel zejména ze svědecké výpovědi Aleše Kotrby, účastníků řízení, i jejich shodných tvrzení.
9. Odvolací soud při nařízeném jednání v rámci zásady předvídatelnosti rozhodnutí předestřel přítomným změnu právního názoru s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3612/2010 a 33 Cdo 3756/2013 a účastníkům sdělil, že v předmětné věci lze odkazovaná rozhodnutí použít. Podle odvolacího soudu byla splněna reálná podstata smlouvy o půjčce, a nastala též splatnost vrácení dluhu. Žaloba o vrácení půjčky byla rovněž podána ve tříleté promlčecí době, tedy včas.
10. Stěžovatelka nesouhlasí s výsledkem řízení před obecnými soudy a polemizuje zejména se závěry odvolacího soudu, o tom, že byla uzavřena platná smlouva o půjčce. Takovýto nesouhlas však nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti. Odvolací soud napadené rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil, postupoval předvídatelně (avizoval při nařízeném jednání změnu právního názoru) a věc po právní stránce kvalifikoval jinak než soud nalézací - se stejným výsledkem řízení.
11. Rovněž dovolací soud postupoval ústavně konformním způsobem a vysvětlil, proč stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a proč podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
12. Právo na řádné soudní řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nezaručuje stěžovatelce právo na výsledek sporu podle jejích představ, ale projednání věci podle příslušných procesních pravidel, což se v tomto případě stalo. Obecné soudy všech stupňů postupovaly přesně tak, jak jim zákon a ústavněprávní předpisy ukládají; Ústavní soud nenalezl žádný důvod, proč by měl do jejich nezávislé rozhodovací činnosti zasahovat.
13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný, a to postupem podle §43 odst. 3 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu