ECLI:CZ:US:2019:4.US.2580.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2580/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Ing. Jana Cholasty, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2019 č. j. 29 Cdo 5641/2017-161, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) Ing. Dr. Vítězslava Hálka, MBA, správce konkursní podstaty úpadce TREND - všeobecný investiční fond a. s., sídlem Škroupova 441/12, Hradec Králové, a 2) Libora Pávy, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 8. 2019, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Před krajským soudem v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") je pod sp. zn. 42 K 233/99 vedeno konkursní řízení vedené podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), na majetek společnosti TREND - všeobecný investiční fond a.s. (dále jen "úpadce"). V jeho průběhu se vedlejší účastník 1) jako správce konkursní podstaty úpadce domáhal žalobou podanou u Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") zaplacení celkové částky 1 157 131 895 Kč s příslušenstvím proti devíti fyzickým osobám z titulu náhrady škody. Krajský soud usnesením ze dne 27. 1. 2015 č. j. 42 K 233/99-4620 udělil vedlejšímu účastníkovi 1) souhlas k vyloučení těchto pohledávek z konkursní podstaty úpadce podle §27 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání. Ještě před tím byla usnesením okresního soudu ze dne 29. 12. 2014 č. j. 33 C 93/2013-165 žaloba proti stěžovateli a vedlejšímu účastníkovi 2) o zaplacení částky 252 209 535 Kč s příslušenstvím vyloučena k samostatnému řízení.
3. Rozsudkem ze dne 9. 11. 2015 č. j. 9 C 358/2014-54 okresní soud zamítl žalobu vedlejšího účastníka 1) o zaplacení částky 252 209 535 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastník 1) podal proti tomuto rozhodnutí odvolání a zároveň navrhl přerušit řízení do doby jmenování opatrovníka úpadci. Učinil tak z toho důvodu, že úpadce sice byl po vyloučení vymáhané pohledávky ze soupisu konkursní podstaty aktivně věcně legitimován k podání žaloby, nebyl však nikdo, kdo by byl oprávněn za něj jednat. Krajský soud usnesením ze dne 3. 5. 2016 č. j. 47 Co 30/2016-91 návrh na přerušení řízení zamítl, rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve svém usnesení upozornil, že v důsledku vyloučení pohledávek k samostatnému řízení přešlo na úpadce hmotněprávní oprávnění s nimi nakládat. Okresní soud si tak musí nejprve vyřešit otázku právního nástupnictví podle §107 občanského soudního řádu. Předmětná pohledávka, jejíž existence je sporná, byla vyloučena z konkursní podstaty pro nedobytnost, a tudíž ve vztahu k ní účinky konkursu pominuly. Současně nejde o řízení dříve zahájené žalobou úpadce, posléze prohlášením konkursu přerušené, do něhož by nastoupil správce na místo úpadce a nyní by se automaticky obnovovalo postavení úpadce jako účastníka řízení [a contrario §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání]. Teprve po zodpovězení uvedené otázky se okresní soud bude moci zabývat ustanovením opatrovníka úpadci a následně rozhodnutím ve věci samé.
4. Usnesením ze dne 15. 6. 2016 č. j. 9 C 358/2014-97 okresní soud rozhodl, že v řízení bude pokračováno s procesním nástupcem vedlejšího účastníka 1), jímž je úpadce. Toto usnesení bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesením krajského soudu ze dne 1. 8. 2016 č. j. 47 Co 196/2016-106. Krajský soud s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003 sp. zn. 29 Odo 361/2001 (č. 8/2005 Sb. NS) konstatoval, že vyloučením z konkursní podstaty se obnovila dispoziční práva úpadce. Pakliže tak okresní soud použil §107 občanského soudního řádu, nešlo o doslovnou aplikaci tohoto ustanovení, ale o jeho analogické použití. Šlo o to stanovit jednoznačně, kdo je účastníkem řízení. Správce konkursní podstaty proto neměl aktivní věcnou legitimaci k vymáhání pohledávky již v důsledku vyloučení pohledávky z konkurzní podstaty, tedy bez rozhodnutí soudu. Soud prvního stupně měl nastalý stav pouze deklarovat pro přehlednost věci. Doslovné použití §107a občanského soudního řádu bylo vyloučeno, neboť návrh na změnu žalobce není třeba a soud by navíc takový návrh musel zamítnout. Ve věci se nemohl uplatnit ani §92 odst. 2 občanského soudního řádu.
5. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním. Podle jeho názoru bylo toto rozhodnutí projevem formalismu při rozhodování soudu, který podporuje šikanózní výkon práva v rozporu s §2 občanského soudního řádu. Vedlejší účastník 1) se snaží vyvázat z povinnosti hradit náhradu nákladů řízení, kterou pak nebude možné vymáhat vůči konkursní podstatě úpadce. Správce konkursní podstaty však má povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Pokud zatíží konkursní podstatu náklady řízení v důsledku podání žalob, které nebudou úspěšné, musí za toto jednání také nést odpovědnost.
6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 6. 2019 č. j. 29 Cdo 5641/2017-161 rozhodl o změně usnesení krajského soudu č. j. 47 Co 196/2016-106 v tom smyslu, že se jím mění usnesení okresního soudu č. j. 9 C 358/2014-97 tak, že usnesení o procesním nástupnictví se nevydává. Dovolací soud odkázal na své již zmíněné usnesení sp. zn. 29 Odo 361/2001, podle něhož jakmile nastanou účinky zrušení konkursu, vrací se úpadce zpět do postavení osoby oprávněné nakládat se svým majetkem a obnovuje se tím, aniž by se o tom samostatně rozhodovalo, postavení dlužníka jako účastníka řízení, v nichž dosud vystupoval úpadce. Tento závěr se uplatní obdobně i v případě, kdy správce konkursní podstaty podle §27 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání vyloučí z konkursní podstaty pohledávku úpadce za jeho dlužníkem. Přitom není rozumný důvod odlišovat (jak to učinil odvolací soud v usnesení č. j. 47 Co 30/2016-91), zda jde o vymáhání pohledávky, kterou již dříve vymáhal úpadce, do jehož postavení správce konkursní podstaty ze zákona vstoupil [§14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání], nebo o vymáhání pohledávky, kterou začal u soudu uplatňovat až správce konkursní podstaty při plnění svých povinností [§14 odst. 1 písm. d), §27 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání]. V obou případech je vystupování správce konkursní podstaty na straně žalobce určeno soupisem dotčené pohledávky do konkursní podstaty.
7. Jinými slovy, správce konkursní podstaty vystupuje ve sporu o vymáhání pohledávek úpadce jako žalobce po tu dobu, po kterou je vymáhaná pohledávka uvedena v soupisu konkursní podstaty. Vyloučením této pohledávky ze soupisu přestává být žalobcem, ať už jde o pohledávku, do jejíhož vymáhání vstoupil v důsledku prohlášení konkursu, či o pohledávku, jejíž vymáhání zahájil sám, aniž by se o tom samostatně rozhodovalo. Vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví nemá v tomto případě oporu v zákoně. Informace o důsledcích zákonné změny v osobě účastníka sporu vyvolané postupem podle §27 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání nicméně může mít podobu (případného) usnesení, jímž se upravuje vedení řízení.
8. Závěrem Nejvyšší soud neshledal důvodnou obavu stěžovatele, že vyloučením pohledávek ze soupisu se správce konkursní podstaty snaží vyvázat z povinnosti hradit náhradu nákladů řízení. Obecně platí, že případná náhrada nákladů, která vznikla za dobu, po kterou v řízení vystupoval jako žalobce správce konkursní podstaty, se uspokojuje stejným způsobem jako náhrada nákladů řízení účastníků v případě, kdy by v řízení vystupoval správce konkursní podstaty až do konečného rozhodnutí (tj. z konkursní podstaty). Není-li taková náhrada možná (například proto, že v mezidobí došlo ke zrušení konkursu), je poškozený oprávněn žádat náhradu újmy, jež mu takovým jednáním vznikla, po těch, kdo ji způsobili [obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3013/2010 (č. 46/2012 Sb. NS)].
III.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel má za to, že napadené usnesení je v rozporu s §2 občanského soudního řádu, podle něhož jsou obecné soudy povinny dbát, aby práva nebyla zneužívána na úkor fyzických a právnických osob. Povahu takovéhoto zneužití spatřuje v tom, že dovolací soud přiznal postupu správce konkursní podstaty podle §27 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání, kterým vyloučil pohledávky z konkursní podstaty, procesně právní účinky v rámci postupu podle občanského soudního řádu bez dalšího. Učinil tak navzdory tomu, že je rozdíl mezi oprávněním nakládat s pohledávkou úpadce ze strany správce konkursní podstaty a procesními postupy podle občanského soudního řádu.
10. Dovolací soud v podstatě přiznal uvedenému postupu správce konkursní podstaty následky univerzální sukcese, ačkoli z pouhého vyloučení pohledávek z konkursní podstaty vyplývá singularita jednání, která nemá ničeho společného se zánikem právního předchůdce a nástupem univerzálního sukcesora. Tento závěr má význam i pro jiná řízení, v nichž na straně žalobce vystupoval za obdobných podmínek vedlejší účastník 1). Pokud by byl závěr dovolacího soudu správný, vedlejší účastník 1) vlastně v těchto řízeních v postavení žalobce vůbec neměl být, ani neměl plnit své závazky vyplývající z rozhodnutí v nich vydaných.
11. O zneužití práva svědčí i to, že návrh na záměnu účastníků řízení podal vedlejší účastník 1) s tvrzením, že není aktivně legitimován, až přibližně rok poté, co vyloučil pohledávky z konkurzní podstaty. Vedlejší účastník 1) se svým návrhem zjevně pokusil zbavit odpovědnosti za náklady řízení, které na straně žalovaných narostly a které by mohly zasáhnout odpovědnost správce konkursní podstaty a konkursní podstatu. Stěžovatel se domnívá, že k návrhu na záměnu účastníků řízení došlo zjevně v příčinné souvislosti s úspěšnou procesní obranou stěžovatele, jež spočívala ve vznesení námitky promlčení.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené formální náležitosti, včetně podmínky právního zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
13. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadeným rozhodnutím, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
15. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením, podle něhož v případě vyloučení pohledávky z konkursní podstaty podle §27 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání dochází v řízení, jehož předmětem je tato pohledávka a jež bylo zahájeno správcem konkursní podstaty podle §14 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání, ze zákona k tomu, že účastníkem řízení na straně žalobce je místo správce konkursní podstaty samotný úpadce. Důsledkem tohoto právního názoru je, že toto procesní postavení úpadce není podmíněno rozhodnutím soudu podle §107, případně rozhodnutím soudu podle §107a občanského soudního řádu o tom, že vstupuje do řízení na místo dosavadního účastníka.
16. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecnými soudy provedený výklad tzv. podústavního práva, zde především uvedených zákonných ustanovení, byl náležitě odůvodněn a nelze v něm spatřovat prvky svévole ani vybočení z obecně akceptovaných metod výkladu právních norem. Vyloučení pohledávek z konkursní podstaty nemělo následky univerzální sukcese. Došlo jím však ke zvláštnímu procesnímu následku plynoucímu z toho, že se již dále ve vztahu k řízení o této pohledávce neuplatní účinek prohlášení konkursu podle §14 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání. Tento zákonem předpokládaný následek nemůže být eliminován zákazem zneužití procesních práv podle §2 občanského soudního řádu. Uvedený zákaz by mohl mít význam teprve pro posouzení následků procesních úkonů, které jednotliví účastníci učinili v řízení o předmětné žalobě. Ústavní soud proto neshledal, že by napadeným ustanovením bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nebo jiné jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ve zbytku odkazuje na odůvodnění napadaného usnesení, které je podrobně rekapitulováno v úvodní části tohoto usnesení.
17. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu