ECLI:CZ:US:2019:4.US.2582.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2582/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Povodí Labe, státního podniku se sídlem v Hradci Králové, Víta Nejedlého 951/8, zastoupeného Mgr. Bc. Janem Spáčilem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 8, Karolinská 654/2, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, č. j. 22 Cdo 5997/2017-211, Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, č. j. 26 Co 112/2017-160, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 9. 2017, č. j. 26 Co 112/2017-175, a Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. 12. 2016, č. j. 15 C 60/2016-106, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 3. 2017, č. j. 15 C 60/2016 -127, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku jako účastníků řízení, a a) Ing. Milana Plhala a b) Jany Plhalové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") se v rozsudku ze dne 7. 12. 2016, č. j. 15 C 60/2016-106, ztotožnil s právními názory judikatury Nejvyššího soudu i nauky ohledně výkladu rozhodných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), a na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že dále specifikované objekty nejsou samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu a (mj.) určil výrokem I, že vodní dílo - hráz přehrazující vodní tok na pozemcích č. st. X1 a X2 v katastrálním území L. - je součástí těchto pozemků a je ve vlastnictví vedlejší účastnice b). Dále určil výrokem II, že vodní dílo - hráz přehrazující vodní tok na pozemku č. st. x3 v katastrálním území L. (dále jen "hráz") je součástí tohoto pozemku a je ve spoluvlastnictví vedlejších účastníků.
Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") výrokem I. rozsudku ze dne 24. 5. 2017, č. j. 26 Co 112/2017-160, potvrdil rozsudek okresního soudu. Podle krajského soudu provedl okresní soud dostatečné dokazování a dospěl ke správným skutkovým zjištěním, která na základě přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, správně právně posoudil podle §118 a násl. obč. zák., potažmo §23 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 3. 1964. Krajský soud se ztotožnil se soudem okresním v názoru, že pro posuzovaný případ je stěžejní, že předmětné objekty jsou podle občanského práva součástí věci hlavní a tedy součástmi pozemků ve vlastnictví vedlejších účastníků (v řízení před obecnými soudy žalobců); v důsledku toho krajský soud taktéž vyloučil aplikaci §59a zákona 254/2001 Sb., o vodách a změně některých zákonů (dále jen "vodní zákon"), neboť toto ustanovení na daný případ nedopadá.
Nejvyšší soud výrokem I. rozsudku ze dne 24. 4. 2018, č. j. 22 Cdo 5997/2017-211, odmítl stěžovatelovo dovolání proti části výroku I rozsudku krajského soudu, jímž byly potvrzeny výroky I a II rozsudku okresního soudu. Ve zbylých částech Nejvyšší soud rozsudky krajského a okresního soudu zrušil. Podle Nejvyššího soudu není pro určení právní povahy objektů rozhodující možnost znehodnocení případným oddělením, nýbrž jejich samotné stavební provedení. V důsledku toho Nejvyšší soud potvrdil části výroku krajského soudu souladné s judikaturou dovolacího soudu, kterými krajský soud potvrdil výroky I a II rozsudku okresního soudu týkající se hráze a ve zbylých částech napadených výroků rozsudek krajského soudu zrušil pro nesprávné právní posouzení a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel ústavní stížností napadá odmítavý výrok rozsudku Nejvyššího soudu, potvrzující výrok rozsudku krajského soudu a určovací výroky I a II rozsudku okresního soudu, kterými bylo určeno, že hráz je součástí pozemku ve vlastnictví vedlejších účastníků. Stěžovatel namítá porušení základního práva vlastnit majetek, neboť podle něj obecné soudy nerespektovaly princip právní jistoty, když v rozporu s dobrou vírou stěžovatele v oprávněné vlastnictví hráze určily, že vlastníky jsou vedlejší účastníci. Současně stěžovatel namítá porušení práva na soudní ochranu obecnými soudy tím, že neúplně zjistily skutkový stav a ten pak nesprávně právně posoudily; zejména se nevypořádaly s námitkou střetu dobré víry a vlastnického práva ke sporným objektům, neprovedly důkaz znaleckým posudkem, neaplikovaly §59a vodního zákona a nalézací soud nepoučil stěžovatele o koncentraci řízení. Dále tím, že nerespektovaly hranice volného hodnocení důkazů, nezákonně obrátily důkazní břemeno a porušily zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí a zákazu odepření spravedlnosti. Pro tyto důvody bylo podle stěžovatele zasaženo do jeho ústavně zaručených práv vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 a na tzv. spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, je však zjevně neopodstatněná.
Okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Podle krajského soudu skutkové závěry logicky vyplývají ze všech právně relevantních provedených důkazů.
Nejvyšší soud spatřuje v dovolání nepřípustné zpochybnění skutkových zjištění okresního soudu; pro věc je podle něj rozhodná povaha hráze jako předmětu soukromoprávních vztahů. Podle Nejvyššího soudu není povinnost přibrat v obdobných věcech soudního znalce bezvýjimečná, nýbrž je s ohledem na další důkazy a hospodárnost řízení na úvaze soudu. Dovolací soud zopakoval, že stěžovatel v řízení před nalézacím soudem nenavrhl provedení znaleckého posudku, ač byl řádně poučen o koncentraci řízení - neúspěch stěžovatele nebyl způsoben neunesením důkazního břemena, ale byl důsledkem skutkových zjištění okresního soudu a jejich následného posouzení obecnými soudy s tím, že dobrá víra stěžovatele nemůže nic změnit na charakteru sporné věci. Konečně je podle Nejvyššího soudu vyloučena aplikace §59a vodního zákona, neboť se v projednávané věci nejedná o odstranění či strpění vodního díla, ale o existenci a vlastnictví objektů, které stěžovatel považuje za samostatné stavby.
Vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem ve vyjádření uvedli, že stěžovatel zpochybňuje především skutková zjištění nalézacího soudu a rozhodnutí obecných soudů považuje za přesvědčivě a srozumitelně odůvodněná a nikoli excesivní. Vedlejší účastníci vylučují, že by rozsudky obecných soudů bylo zasaženo do stěžovatelova vlastnického práva, nýbrž uvádějí, že jsou to právě oni, kterým bylo v období totalitního režimu bráněno v jeho nerušeném výkonu. Nepřijímají taktéž názor stěžovatele, že soudy měly provést důkaz znaleckým posudkem, neboť k posouzení hráze měly dostatek podkladů. Vedlejší účastnící dodávají, že v rozsahu Nejvyšším soudem zrušeného rozsudku krajského soudu vzali žalobu zpět a podali žalobu za účelem sjednocení vlastnického práva k rybníku. Jelikož je podle vedlejších účastníků vodní dílo součástí jejich pozemků, není zde podle jejich názoru prostor pro aplikaci §59a vodního zákona.
Stěžovatel v replice uvedl, že okresní soud neúplně zjistil skutkový stav, neboť v důsledku absence poučení ze strany soudu nemělo dojít ke koncentraci řízení; krajský soud pak měl podle stěžovatele provést důkaz znaleckým posudkem, neboť právě na důsledném objasnění skutkového stavu závisí správné posouzení právní povahy hráze. Stěžovatel nesouhlasí s postupem okresního soudu, který měl upřednostnit rychlost řízení před zásadou projednací, v jejímž duchu měl stěžovatele řádně poučit o doplnění tvrzení a navržení důkazů. Stěžovatel zopakoval, že obecné soudy měly na danou věc aplikovat §59a vodního zákona, neboť se podle stěžovatele v případě sporných objektů jednalo o "zákonné věcné břemeno", z čehož stěžovatel dovozuje, že se v případě hráze jedná o samostatnou věc a vedlejší účastnící měli povinnost její užívání strpět.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je převážně polemikou se způsobem zjištění skutkového stavu obecnými soudy - ty však provedly dostatečná skutková zjištění, řádně se vypořádaly s argumentací účastníků řízení a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily v souladu s ústavním pořádkem, a to včetně námitek stěžovatele ohledně neprovedení důkazu znaleckým posudkem a rozložení důkazního břemene. Na základě provedených důkazů dospěly obecné soudy k ústavně konformním právním závěrům, které jsou v souladu s naukou soukromého práva a judikatorní praxí Nejvyššího soudu. Ústavní soud nespatřuje v neprovedení důkazu znaleckým posudkem zásah do základních práv stěžovatele, neboť zásada projednací (a zmiňuje to i Nejvyšší soud), ze které stěžovatel mj. dovozuje pochybení obecných soudů, je ve sporném civilním řízení stěžejní toliko pro strukturu a rozložení úloh procesních stran, co se zjišťování skutkového stavu týče; tedy zásadně pro stanovení odpovědnosti (prostřednictvím procesních povinností a břemen včetně břemena důkazního) účastníků řízení za tvrzení a prokázání rozhodných skutečností. Obecné soudy se rovněž shodně a dostatečně vypořádaly s námitkou stěžovatele ohledně aplikace §59a vodního zákona a ústavně konformně vyložily, že pro posouzení dané věci je klíčový soukromoprávní charakter sporných objektů, nikoli jejich režim podle předpisů správního práva.
Ústavní soud by mohl zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů v případě excesu, který však v přezkoumávané věci nezjistil. Rovněž platí, že ne každé pochybení dosahuje intenzity porušení ústavně zaručených práv. Stěžovatel vznesenou argumentací, která postrádá kýžený ústavně právní rozměr, činí z Ústavního soudu další instanci obecné soustavy soudů, kterou není (srov. např. nález ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2989/16). Jak uvádí Nejvyšší soud ve svém vyjádření, nemohou být dovolacímu přezkumu podrobena skutková zjištění nalézacího soudu. Tím spíše nemůže být správnost řešení skutkových otázek přezkoumávána Ústavním soudem, kterému ani nepřísluší, aby se ke správnosti těchto zjištění blíže vyjadřoval. Obecné soudy měly k dispozici dostatečné podklady pro posouzení charakteru vodních děl a dospěly k závěru, že hráz vzniklá navršením zeminy, která plynule přechází v pozemek pod ní ležící, není samostatnou věcí, nýbrž součástí pozemků ve vlastnictví vedlejších účastníků. Pro výše uvedené důvody nebylo obecnými soudy zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele na tzv. spravedlivý proces ani práva vlastnit majetek, a to i přes tvrzenou dobrou víru stěžovatele ve vlastnictví sporných objektů, neboť obecné soudy nezpochybnily vlastnické právo stěžovatele, nýbrž na základě určovací žaloby dospěly ústavně konformním způsobem k závěru, že toto právo svědčí vedlejším účastníkům. Je sice pochopitelné, že v rámci ochrany nabytých práv je, jak uvádí stěžovatel, ochrana vlastnického práva spjata s tzv. právem na spravedlivý proces. Toto základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny však nezaručuje účastníkovi právo na rozhodnutí podle jeho představ, ale právo na projednání věci podle příslušných procesních pravidel, což se v tomto případě stalo (srov. usnesení ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3706/18).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu