ECLI:CZ:US:2019:4.US.2608.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2608/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2018 č. j. 5 Tdo 415/2017-244, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2016 č. j. 11 To 35/2016-11412 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2016 sp. zn. 40 T 6/2010, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavně zaručených práv v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále podle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že společně s dalšími třemi obžalovanými neuvedl v daňovém přiznání na výstupu částku ve výši nejméně 118 266 194 Kč, přestože obchodní společnosti, kterou obžalovaní ovládali, vznikla povinnost přiznat a uhradit tuto daň na základě kupní smlouvy, jejímž předmětem byl prodej cigaret v hodnotě nejméně 740 552 247 Kč. Přitom dalšími kroky zajistili, že uvedená společnost nebude mít dostatek prostředků na úhradu uvedené daně. Městský soud podle §44 trestního zákoníku u stěžovatele upustil od uložení souhrnného trestu ve vztahu k trestu uloženého mu rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2008 č. j. 10 To 265/2008-1314. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě souhrnu nepřímých důkazů, zejména značného množství svědeckých výpovědí, záznamů odposlechů a listinných důkazů týkajících se předmětné společnosti. Z nich vyplynulo, že stěžovatel byl řídící osobou mezi obžalovanými, ač stojící mimo struktury společnosti.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl. Z podnětu odvolání státního zástupce pak zrušil rozsudek městského soudu ve výroku o stěžovatelově trestu a nově rozhodl tak, že stěžovatel se odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon se podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání čtyř let. Vrchní soud se v podstatě ztotožnil s nejdůležitějšími závěry městského soudu, které částečně sám doplnil. Vina stěžovatele byla dle jeho názoru jednoznačně prokázána provedenými důkazy. Jejich jednání pak dle judikatury Nejvyššího soudu naplňuje všechny znaky výše uvedené skutkové podstaty.
4. Proti uvedenému rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Obsáhle se zabýval námitkou nenaplnění znaku spolupachatelství. Z provedených důkazů vyplývá, že stěžovatel byl aktivně zapojen do páchání trestné činnosti. Dále dospěl Nejvyšší soud v opoře o judikaturu Nejvyššího správního soudu k závěru, že zpochybňování platnosti kupní smlouvy, která založila daňovou povinnost společnosti, nemá vliv na trestní odpovědnost obviněných. Konečně Nejvyšší soud shrnul svoji předchozí judikaturu k otázce naplnění znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu, přičemž dospěl k závěru, že stěžovatel tyto znaky naplnil. Stěžovatel nemohl dle dovolacího soudu nabýt z předchozí judikatury legitimní očekávání o beztrestnosti jeho jednání.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nejprve velmi obsáhle popisuje průběh řízení, do kterého dle stěžovatele nepřípustně zasáhl Nejvyšší soud svým prvním rozhodnutím ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. 5 Tdo 543/2014. Po tomto zásahu se pak odvolací soud s jeho námitkami vypořádal naprosto povrchně. Soudy se zejména dostatečně nezabývaly otázkou spolupachatelství, resp. jednání konkrétních obviněných. Stěžovatel namítá, že on osobně nemohl mít na výsledku daňového řízení žádný vliv. Příčiny vzniku daňového nedoplatku se stěžovatele nijak netýkaly. Soudy nikterak neobjasnily, jakým způsobem měl stěžovatel trestnou činnost organizovat a jaký osobní vztah by k ní měl mít. Soudy tyto klíčové okolnosti ignorovaly a všechny obviněné odsoudily na základě principu kolektivní viny. Soudy se dostatečně nezabývaly předběžnou otázkou platnosti klíčové smlouvy. U této důležité okolnosti stěžovatel poukazuje na odborné posouzení této otázky JUDr. Eliášem, orgány finanční správy a dokonce i soudem prvního stupně v prvním rozsudku. Dále poukazuje na znění daňových předpisů a jejich výklad Soudním dvorem Evropské unie. Z toho všeho stěžovatel dovozuje, že právní názor, dle nějž byla kupní smlouva neplatná, může být opodstatněný, což se musí projevit v hodnocení úmyslu obviněných. Takové hmotněprávní posouzení však v odsuzujících rozhodnutích chybí. Stran hodnocení trestnosti jednání obviněných stěžovatel zdůrazňuje obsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, již Nejvyšší soud nesprávně interpretoval. Dle této ustálené judikatury je pro naplnění znaků trestného činu potřeba, aby daňový subjekt nějaké daňové plnění zatajil (nebo jinak správce daně podvedl). Dále stěžovatel namítá, že předmětné trestní řízení trpělo podstatnými vadami. To stěžovatel v první řadě dovozuje z úzké spolupráce policie, údajných poškozených a finančního úřadu, jíž došlo k zakrytí trestné činnosti samotných poškozených a vytvoření umělé konstrukce proti obviněným. Dále byly v rozporu s procesními předpisy použity v dané věci odposlechy jako usvědčující důkazy. V daných odposleších navíc o stěžovateli hovoří pouze jiné osoby, zejména pak osoby poškozených (zřejmě po domluvě s policií). Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí opomenul relevantní dovolací námitky. Sám pak dotváří skutkovou konstrukci jednání obviněných, výrazně nad rámec skutkové věty obsažené v rozsudku nalézacího soudu. Tím překročil svoji roli, svěřenou mu právní úpravou dovolacího řízení. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. V ústavní stížnosti stěžovatel pouze opakuje svoji obhajobu, kterou soudy vyhodnotily jako vyvrácenou. Protože Ústavní soud není další instancí v trestním řízení, jeho úkolem není provádět znovu přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů), s výjimkou zjištění tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické, srozumitelné a odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
10. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Uvedenou zásadu je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly, a svůj závěr, jak již bylo uvedeno, ústavně konformním způsobem odůvodnily.
11. Závěr o stěžovatelově vině byl opřen o množství nepřímých důkazů, jejichž jiné hodnocení soudy vyloučily. Všechny tři obecné soudy přitom obsah těchto důkazů nadstandardně shrnuly a vysvětlily své úvahy při jejich hodnocení. Jde-li o konkrétní argumenty vznesené v ústavní stížnosti, pak ty v podstatě kopírují námitky (vytržené z celkové skutkové konstrukce) uplatněné stěžovatelem v dovolání, s nimiž se Nejvyšší soud příkladným způsobem vypořádal. To platí zejména u námitek týkajících se otázky spolupachatelství, konkrétního zapojení stěžovatele do jednání skupiny a formálních struktur společnosti, a okolností vzniku nepříznivé finanční situace ve společnosti ovládané obviněnými. Stejně tak se soudy dostatečně a logicky vypořádaly s námitkami ohledně možné konspirace policejních orgánů s jinými osobami proti stěžovateli. Tyto námitky, zopakované v dovolání a ústavní stížnosti, považuje Ústavní soud za vypořádané zevrubným a zcela dostačujícím způsobem. Vzhledem k rozsahu odůvodnění Nejvyššího soudu k nim není třeba ani cokoliv dodávat. Nejvyšší soud se rovněž velmi obsáhle věnoval otázce relevance sporné kupní smlouvy, přičemž dospěl k logickému a právními předpisy a ustálenou judikaturou podloženému názoru, že namítaná neplatnost dané smlouvy nemá na daňovou povinnost (resp. trestněprávní odpovědnost obviněných) žádný vliv. Odlišný názor stěžovatele (případně i nějaké stěžovatelem dovolávané právní autority) je v tomto směru z právního hlediska irelevantní. Totéž platí o stěžovatelově odlišném názoru na výklad daňových předpisů. I v tomto směru provedl Nejvyšší soud důkladnou analýzu právního stavu, které nelze z ústavněprávního hlediska cokoliv vytknout. Konečně Nejvyšší soud se beze zbytku a logicky vypořádal s námitkou nejednoznačnosti jeho vlastní starší judikatury k naplnění subjektivní stránky tzv. daňových podvodů (srov. str. 18 až 23 napadeného usnesení). Sám přitom upozornil na částečné nepochopení této judikatury ze strany městského soudu. To ovšem nečiní dle Ústavního soudu stěžovatelovo odsouzení protiprávní, neboť krajský soud a dovolací soud dané pochybení napravily. Ústavní soud přitom vždy hodnotí předmětné trestní řízení jako celek a jeho výsledek. V daném řízení však lze poukázat na obsáhlé odůvodnění napadených rozhodnutí, která se se všemi vznesenými námitkami vypořádávají.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu