ECLI:CZ:US:2019:4.US.261.19.1
sp. zn. IV. ÚS 261/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Matějíčkem, advokátem, sídlem Jiráskova 994/9, Přerov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října 2018 č. j. 1 To 383/2018-28 a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 15. září 2018 č. j. 0 Nt 11003/2018-10, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Přerově, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Přerově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 a 12 Všeobecné deklarace lidských práv.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Přerově (dále jen "okresní soud") vzal stěžovatele do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel je trestně stíhán pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, opakovanou distribucí pervitinu, a to za úplatu i bezplatně. Důvodnost trestního stíhání vyplývá ze samotného částečného doznání stěžovatele a výpovědí dalších uživatelů pervitinu. Opodstatněnost tzv. předstižné vazby dovodil okresní soud zejména na základě stěžovatelových dvou předchozích odsouzení pro drogové delikty. Z toho je dle soudu zřejmé, že předchozí trestní řízení nemělo na stěžovatele výchovný vliv. Zároveň vazbu nelze účinně nahradit jiným opatřením.
3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry okresního soudu. Přestože stěžovatelův život po předchozích odsouzeních vykazuje pozitivní znaky, nedokázal se vyvarovat další trestné činnosti a svou drogovou závislost účinně neřešil.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel nejprve v ústavní stížnosti popisuje, jakým způsobem se v minulosti potýkal se svojí dřívější drogovou závislostí a následným uspořádáním života. Drogám podle svého vlastního vyjádření nicméně občas i nadále podlehl. Tvrdí, že byl vzat do vazby na základě nezákonně používaných operativně pátracích prostředků a napadená usnesení neuvádí žádné konkrétní skutečnosti o naplnění vazebního důvodu. Ten je dovozován pouze ze stěžovatelovy předchozí trestné činnosti. Dle stěžovatele jsou však mezi jednotlivými případy značné rozdíly. V minulosti byl odsouzen za aktivní distribuci pervitinu. Aktuálně je však stíhán pro druhově odlišné chování a nelze jej tedy klasifikovat jako recidivu. Získané důkazy nijak nenaznačují, že by stěžovatel měl v trestné činnosti pokračovat. V usnesení o zahájení trestního stíhání jsou nepochopitelně vypsány i věci, které stěžovateli nepatří. Dle stěžovatele soudy nepostupovaly v souladu se zásadou zdrženlivosti. Stěžovatel se snažil krátce před svým zatčením srovnat svůj život (nalézt si práci, uhradit výživné), což bylo se záznamem v rejstříku trestů obtížné. To soudy přehlédly, a to pouze z obavy, že bude stěžovatel opakovat svou trestnou činnost, tedy že se velmi výjimečně rozdělí o drogu se svými známými. Důsledky vazby jsou dle stěžovatele podstatně těžší, než hrozící důsledky ponechání stěžovatele na svobodě. Řada skutečností je podložena "operativními zjištěními", aniž by bylo zřejmé, jaký je jejich obsah. Až posléze byl stěžovatel seznámen s obsahem odposlechů, z nichž soudy vycházely, avšak nedaly stěžovateli možnost se k nim vyjádřit. Obsah těchto odposlechů navíc prokazuje stěžovatelovu obhajobu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Napadená rozhodnutí splňují všechny ústavní požadavky kladené na soudní rozhodování ve vazebních věcech. Soudy dostatečně podrobně rozvádí své úvahy ohledně důvodnosti trestního stíhání, jakož i nutnosti aplikace tzv. předstižné vazby. Stěžovatelovy námitky jsou částečně skutkového rázu a částečně se spíše týkají obhajoby v meritu věci (rozhodování o vině). Ani jedna z těchto skupin námitek nemůže být zásadně důvodem pro vyhovění této ústavní stížnosti. Ani při přezkumu vazebních rozhodnutí nemůže Ústavní soud znovu přezkoumávat skutkové závěry soudů a jejich hodnocení ohledně možného rizika (dalšího páchání trestné činnosti). Lze pouze uvést, že tyto závěry nejsou nijak svévolné, neboť se opírají o zjištěné důkazy (včetně stěžovatelova částečného doznání) a stěžovatelovo páchání trestné činnosti není v žádném případě (především už pro svou opakovanost) natolik bagatelní, že by nebylo možné institut vazby aplikovat. Závěr o riziku páchání další trestné činnosti tak plně obstojí.
8. Ostatní námitky se pak netýkají předmětu vazebního řízení, jakožto řízení o zajišťovacím institutu, jehož účelem je předejít riziku recidivy. Proto se jimi Ústavní soud nemohl v této fázi trestního řízení zabývat. To se týká i námitek stran nezákonnosti použití a nedostatečného odůvodnění "operativních prostředků". Soudy totiž svůj závěr o nutnosti uložení vazby nepodložily pouze nespecifikovanými poznatky z "operativních prostředků", ale zejména výpovědí samotného stěžovatele a řady dalších svědků. Proto ani Ústavní soud nepovažoval za nutné se těmito námitkami zabývat.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu