ECLI:CZ:US:2019:4.US.2614.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2614/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. června 2019, č. j. 4 To 96/2019-387, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "soud prvního stupně") uložil stěžovateli usnesením č. j. 3 T 143/2017-371 ze dne 17. ledna 2019 povinnost nahradit poškozeným náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení v celkové výši 382 980,20 Kč. Ke stížnosti stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "stížnostní soud") zrušil napadené usnesení, rozhodl nově, a uložil stěžovateli povinnost nahradit poškozeným náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení v celkové výši 235 699 Kč.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nesouhlasí se způsobem, jak obecné soudy rozhodly o návrzích poškozených na náhradu vynaložených nákladů. Návrh mu nebyl doručen, rozhodnutí soudu prvního stupně bylo doručeno jen jemu, přestože v soudním spisu je založena plná moc, jejíž stejnopis zaslal znovu společně se stížností, stížnostní soud však své usnesení zaslal opět pouze stěžovateli. Stěžovatel má za to, že měl být s návrhem seznámen a měl by mít možnost vyjádřit se k němu, zejména uplatnilo-li nárok na náhradu škody celkem 17 osob, šesti z nich byl nárok přiznán a ostatní byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Nárok na náhradu nákladů podalo 13 osob a stěžovateli není jasné, na základě čeho byla osobám, neúspěšným v adhezním řízení, přiznána náhrada nákladů.
3. Stěžovatel nesouhlasí ani se způsobem výpočtu náhrady a kumulováním nákladů s ohledem na množství zastoupených osob; převzetí a příprava zastupování všech poškozených bylo vypočteno na 35 880 Kč + (21%) DPH, stejnou částku přiznal stížnostní soud za připojení poškozených s nárokem na náhradu škody a za prostudování spisu; částka 71 760 Kč byla advokátovi přiznána za jediné proběhlé hlavní líčení, aniž by u něj přednesl změnu jakéhokoliv dříve uplatněného požadavku.
4. S ohledem na uvedené stěžovatel požaduje zrušení usnesení stížnostního soudu v přesvědčení, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
5. Z napadeného usnesení se podává, že stížnostní soud svým usnesením napravil pochybení v rozhodnutí soudu prvního stupně, a také pečlivě posoudil kumulaci nároků poškozených na náhradu nákladů trestního řízení. Stížnostní soud porovnal výši odměny advokáta za zastupování poškozených v trestním řízení s výší odměny, jaká by příslušela obhájci v téže věci (při shodném počtu úkonů a "složitosti"), a proto rozhodl o snížení (38%) přiznané náhrady; k této moderaci přistoupil i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, který se výší odměny v podobných případech zabýval již dříve. Podmínky pro přiznání náhrady nákladů upravuje trestní řád a advokátní tarif (vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů). Aplikoval-li stížnostní soud tyto normy správně a zdůvodnil-li své rozhodnutí, není jeho postup porušením základního práva stěžovatele. Je pochopitelné, že stěžovatel se zdráhá přijmout rozhodnutí, ukládající mu vedle dalších i povinnost vysokého peněžitého plnění, avšak samotný nesouhlas neznamená porušení základních zaručených práv. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu jen při zjištění nejzávažnějších pochybení, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole či dokonce libovůle. V projednávané věci tomu tak není a napadené rozhodnutí nezasáhlo právo stěžovatele na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
6. Ve vztahu k námitce stěžovatele ohledně nedoručení rozhodnutí soudu prvního stupně a stížnostního soudu obhájci zjistil Ústavní soud ze zapůjčeného spisu soudu prvního stupně sp. zn. 3 T 143/2017, že na č. l. 106 a 376 je založena shodná plná moc, kterou si stěžovatel zvolil obhájce, aby "jej zastupoval v záležitosti, která je vedena u Policie České republiky... pod č. j. KRPC-197467-29/TČ-2016-020172". Podle §155 odst. 4 trestního řádu rozhodne soud o povinnosti odsouzeného nahradit náklady účelného uplatnění nároku na náhradu škody po právní moci rozsudku; podle §41odst. 5 trestního řádu nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení nebo ustanovení vymezeno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání, tedy právní mocí rozsudku ve věci samé. Zákonodárce současně stanoví některé výjimky, podle kterých je obhájce oprávněn podat ještě dovolání, žádost o milost a odklad výkonu trestu. V tomto výčtu se řízení o nákladech řízení nevyskytuje, a proto nemůže být napadený postup obecných soudů tvrzeným zásahem do práva stěžovatele na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny).
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu