ECLI:CZ:US:2019:4.US.2638.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2638/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Public cool s. r. o., se sídlem K Novým domkům 103, Praha 5, zastoupené Mgr. Martinem Heřmánkem, advokátem se sídlem Panská 891/5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, č. j. 32 Cdo 573/2018-323, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a bylo vydáno v rozporu se zásadou zákonnosti podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, z napadeného usnesení a z dovolání stěžovatelky ze dne 25. 8. 2017 se podává zejména následující. Stěžovatelka se v soukromoprávním sporu domáhala u obecných soudů obnovy řízení. Žaloba na obnovu byla Městským soudem v Praze zamítnuta. Toto rozhodnutí pak bylo následně potvrzeno i rozhodnutím Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka v celém rozsahu dovolání, když se domnívala, že je splněn předpoklad přípustnosti podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). V dovolání namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
3. Takto koncipované dovolání bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, a to částečně pro neodstranění vady spočívající v nedostatečně vymezené přípustnosti dovolání, a částečně též pro nepřípustnost. K tomu stěžovatelka namítá, že dovolání nebylo odmítnuto v souladu s procesními předpisy. V dovolání stěžovatelka výslovně uvedla, že "odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou vyšších soudů a Nejvyššího soudu nesprávně vykládá a aplikuje právní režim překročení oprávnění činit za právnickou osobu úkony a neinterpretuje správně výše uvedená soudní rozhodnutí. Stejně tak chyboval odvolací soud potud, že nepřistoupil k posouzení jednání žalobce jako odporujícího poctivému obchodnímu styku, ale i pokud jde o posouzení novosti důvodů obnovy."
4. Dále stěžovatelka uvádí, že ve svém dovolání (bod III.) podrobně odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, se kterou byly závěry odvolacího soudu v rozporu. Tím poukazuje na chybný výklad vrchního soudu a uvádí, jaký výklad považuje za správný a odpovídající judikatuře Nejvyššího soudu. Z uvedeného je prý proto zřejmé, že namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a že se jím odvolací soud odchýlil od ustálené praxe, kterou mylně aplikoval či zcela pominul. Stěžovatelka tak řádně a podrobně odůvodnila dovolací důvod podle ustanovení §237 o. s. ř., spočívající v nesprávném řešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tato odchylka je v dovolání podrobně vymezena a odůvodněna.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně brojí výhradně proti postupu Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatelky odmítl pro vady, kdy stěžovatelka v něm nespecifikovala důvod jeho přípustnosti podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelkou provedené vymezení v dovolání, kdy uvádí, že "odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak", a že "je potřeba vyřešit právní otázku dovolacím soudem jinak", aniž by ovšem došlo ke konkrétní specifikaci této ustálené rozhodovací praxe či aniž by byla blíže nastíněna ona právní otázka, však není dostačující ani podle názoru Ústavního soudu. S těmito závěry ostatně plně korespondují i závěry plenárního stanoviska Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
7. Z dovolání, které stěžovatelka k ústavní stížnosti rovněž přiložila, je patrné, že stěžovatelka v něm skutečně řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti. Jak se podává ze shora uvedeného, stěžovatelka se omezila ve vymezení přípustnosti dovolání toliko na pouhou transkripci zákonného ustanovení (viz §237 o. s. ř.). Za těchto okolností ovšem Ústavní soud nespatřuje v závěru Nejvyššího soudu, že podané dovolání nesplňuje povinné zákonné náležitosti a v odmítnutí dovolání pro vady, žádnou protiústavnost, respektive porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces.
8. Jestliže stěžovatelka odkazuje na bod III. svého dovolání, ve kterém má být uvedena a citována judikatura dovolacího soudu, od níž se odvolací soud odchýlil, je k tomu třeba uvést následující. V této části dovolání stěžovatelka pouze rekapituluje závěry odvolacího soudu, který se při svém rozhodování opíral právě o rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tato rozhodnutí Nejvyššího soudu potom stěžovatelka v dovolání pouze cituje a v dovolání namítá, že tato rozhodnutí Nejvyššího soudu na její případ neměla být aplikována. K tomu konkrétně uvádí, že "právě uvedené je nesprávným právním názorem odvolacího soudu a zároveň dovolacím důvodem. Odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou vyšších soudů a Nejvyššího soudu nesprávně vykládá, aplikuje právní režim překročení oprávnění činit za právnickou osobu úkony a neinterpretuje výše uvedená soudní rozhodnutí. Stejně tak chyboval odvolací soud potud, že nepřistoupil k posouzení jednání žalobce jako odporujícího poctivému obchodnímu styku resp. poctivosti, ale i pokud jde o posouzení novosti důvodů obnovy." V dalších pasážích dovolání pak pouze cituje ta rozhodnutí Nejvyššího soudu, o něž opřel svoje rozhodnutí vrchní soud a rozporuje výklad těchto rozhodnutí učiněný právě vrchním soudem. Sama stěžovatelka však v dovolání neargumentuje žádnou jinou judikaturou dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud při svém rozhodování odchýlit.
9. K celé problematice lze proto shrnout, že odmítnutí dovolání pro vady v nyní přezkoumávaném případě není postupem přehnaně formalistickým. Ustanovení §237 o. s. ř. vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné, a to v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu. Jedním z účelů a důsledků takovéto zákonné úpravy by mělo být, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu. Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. pak po advokátech (zjednodušeně vyjádřeno) vyžaduje, aby se před podáním dovolání seznámili dostatečně s judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedli, jaký je podle jejich názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. Tento zákonný požadavek byl přitom Ústavním soudem opakovaně shledán ústavně konformním.
10. Dále je potřeba zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu. Zatímco totiž vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (viz §241a odst. 3 o. s. ř.) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pro přípustnost dovolání zákonodárce požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu (viz §237 o. s. ř.). Z uvedeného je tedy patrné, že v nyní projednávané věci sice byl stěžovatelkou v dovolání řádně vymezen dovolací důvod, avšak nedošlo k naplnění požadavku vymezení přípustnosti dovolání, kdy stěžovatelka v dovolání nevymezila vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu k rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. Za takové vymezení vztahu totiž nelze pokládat, jak se stěžovatelka mylně domnívá, pouze rozporování závěrů odvolacího soudu, které se opíraly o rozhodovací činnost Nejvyššího soudu.
11. Ústavně konformní požadavek na vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, by totiž takto ztratil svůj význam, resp. by byl zcela vyprázdněn. Pokud by stačilo, že si Nejvyšší soud dovodí předpoklady přípustnosti sám a dovolateli postačuje ocitovat předmětné zákonné ustanovení, odpadá tím onen předpoklad, že se advokát nejprve seznámí s judikaturou a teprve poté zváží smysluplnost podání dovolání a jeho odůvodnění tak, jak plyne i ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Takový závěr by současně zjevně odporoval celkové koncepci dovolání podle o. s. ř.
12. Protože tedy v projednávané věci závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání je z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý (viz shora), nezbývá než uzavřít, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu