ECLI:CZ:US:2019:4.US.2693.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2693/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Pražské diecéze Církve československé husitské, se sídlem v Praze 6, V Tišině 474/3, zastoupené Mgr. Jiřím Oswaldem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bílkova 132/4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1560/2019-135 ze dne 17. května 2019 a rozsudkům Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 264/2018-121 ze dne 29. listopadu 2018, Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 7 C 275/2017-94 ze dne 12. června 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a Národního památkového ústavu se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí 162/3, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "nalézací soud") napadeným rozsudkem (I.) zamítl žalobu stěžovatelky o nahrazení projevu vůle žalované směřující k vydání specifikovaných nemovitostí (dále jen "předmětná nemovitost") a (II.) uložil jí povinnost nahradit žalované náklady řízení. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem (I.) potvrdil napadený rozsudek nalézacího soudu a (II.) uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení. Nejvyšší soud (I.) odmítl dovolání stěžovatelky a (II.) nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že v řízení nebylo sporné její původní vlastnictví k předmětné nemovitosti ani způsob jejího využívání; rozpor nastal v posouzení okolností, za nichž předmětnou nemovitosti darovala státu. Soudy nepřisvědčily tvrzení stěžovatelky, že se tak stalo v tísni a věc posoudily formalisticky, jako by smlouva byla uzavřena v roce 2019. K darování vedla stěžovatelku celá řada dílčích vzájemně navazujících kroků totalitní moci od roku 1948, aniž by kterýkoliv z nich sám o sobě představoval tíseň bezprostředně vedoucí k darování. K porušení práva na církevní samosprávu zakotveného v čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") výslovně uvádí: "Skutečnost, že stěžovatelka byla nucena darovat Předmětné nemovitosti státu, kde tak nemůže vykonávat své duchovní činnosti, představuje zásah do tohoto ústavního práva." Předmětná nemovitost je navíc nejvýznamnějším historickým objektem spojeným s reformací na území diecéze, a proto je přesvědčena, že by jí měla být vydána. Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká i jeho závěr, že předmětné nemovitosti již v době jejich darování nevyužívala. Stěžovatelka poukazuje na preambuli zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), vyjadřující jeho smysl, jímž má být nastavení nového typu spolupráce a náprava křivd, nikoliv vytváření křivd nových.
3. S ohledem na uvedené okolnosti navrhuje stěžovatelka zrušení napadených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, 15 odst. 1 a 16 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny.
4. Z napadených rozhodnutí je patrné, že podle zákona č. 428/2012 Sb. je stěžovatelka oprávněnou osobou a žalovaný povinnou osobou; předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném období. Na základě naplnění těchto podmínek stěžovatelka dovozuje objektivitu svého nároku, aniž by brala v úvahu další zákonem stanovené podmínky, především fakt, že účel zákona č. 428/2012 Sb., vyjádřený jak ve stěžovatelkou citované preambuli, tak i v §1, spočívá ve zmírnění "některých" majetkových křivd. V §5 zákona č. 428/2012 Sb. jsou definovány skutečnosti vedoucí k majetkovým křivdám - s tím, že podle písm. d) jí může být i darovací smlouva, byla-li uzavřena v tísni.
5. Obecné soudy v řízení pečlivě zkoumaly, byla-li předmětná nemovitost darována státu v tísni a důkladně odůvodnily, proč ji v konkrétním případě v jednání stěžovatelky nezjistily; stěžovatelka si opatřila, vědoma si své nepříznivé finanční situace, jinou nemovitost, která nově měla sloužit účelu, k němuž využívala nemovitost předmětnou, kterou pak opakovaně (v letech 1958 - 1970) nabízela jako dar státu. Obecné soudy provedly v řízení řádné dokazování, nepřisvědčily stěžovatelce v jejím tvrzeném nároku, aniž by přitom zasáhly do jejího práva na vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny) či přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Ani ústavně konformním výkladem zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi pak stěžovatelku nezkrátily v právu na svobodu vyznání (čl. 15 odst. 1 Listiny) a svobodnou správu svých vlastních záležitostí, kterou církvím zaručuje Listina v článku 16 odst. 2. Napadená rozhodnutí jsou přesvědčivě odůvodněna a Ústavní soud, který není další přezkumnou instancí v rámci obecné justice, není v tomto případě povolán závěry obecných soudů revidovat.
6. Skutečnost, že stěžovatelka neakceptuje závěry obecných soudů, není sama o sobě způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti; stěžovatelčina interpretace zákona nenachází oporu v českém právním řádu a není důsledkem vadné činnosti obecných soudů. Stejně je třeba odmítnout i její výklad tvrzeného zásahu do základních práv. Článek 112 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") definuje ústavní pořádek a přezkum souladu postupu orgánů veřejné moci s ním přísluší právě Ústavnímu soudu; jednání jakéhokoliv subjektu, které proběhlo (dávno) před vznikem ústavního pořádku, kontrole ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) Ústavním soudem nepodléhá. Jinými slovy spatřuje-li stěžovatelka porušení svých Listinou zaručených práv postupem státu v období nesvobody, není v pravomoci Ústavního soudu takové jednání posuzovat (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy či čl. 2 odst. 2 Listiny); to je věcí zákonodárce a restitučního zákonodárství.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu