ECLI:CZ:US:2019:4.US.2738.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2738/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele K. Š., t. č. Věznice Karviná, zastoupeného Mgr. Radimem Struminským, advokátem, sídlem Elišky Krásnohorské 1305, Havířov-Podlesí, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. února 2019 č. j. 1 To 11/2019-15357 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. ledna 2019 č. j. 77 T 7/2011-15320, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud"), že v trestní věci stěžovatele zrušuje zajištění částky ve výši 252 000 Kč a uvedená částka se podle §80 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, vydává V. J., jakožto pozůstalé po jednom z poškozených. Ve věci již bylo pravomocně rozhodnuto o stěžovatelově vině. Zároveň nelze rozhodnout o zabrání či propadnutí těchto prostředků, které se nikdy nedostaly do dispozice stěžovatele. Dle krajského soudu je tedy namístě je vrátit.
3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil s argumentací krajského soudu. Pravomocně již bylo rozhodnuto, že stěžovatel podvodně připravil poškozeného o 1 000 000 Kč, přičemž však z důvodů uvedených v odsuzujícím rozsudku byla poškozenému přiznána náhrada škody pouze ve výši 748 000 Kč. Zbytek tvoří právě zajištěná částka. O právu poškozeného (resp. pozůstalých) na tyto prostředky nemůže být pochyb. Stěžovatel tak ve stížnosti v podstatě polemizuje pouze se závěry o jeho vině.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu stížnost dne 3. 2. 2019 a následně jí přípisy ze dne 4. 2. 2019 a 25. 2. 2019 doplnil. Rozhodnutí vrchního soudu je datováno dnem 20. 2. 2019. Stěžovateli a jeho právnímu zástupci bylo však doručeno až v červnu. To dle stěžovatele budí pochybnosti o skutečném datu rozhodnutí vrchního soudu. V důsledku toho vrchní soud nereagoval na doplnění stížnosti ze dne 25. 2. 2019. Jde-li o samotné odůvodnění napadených usnesení, pak dle stěžovatele existují rozpory mezi tímto odůvodněním a odůvodněním odsuzujících rozhodnutí. V tom stěžovatel spatřuje libovůli. Právě na to stěžovatel poukazoval v doplnění stížnosti, které vrchní soud nevzal v potaz. Napadené rozhodnutí pak vykazuje celou řadu obsahových chyb. Především stěžovatel nesouhlasí, že by měl poškozenému nahrazovat škodu, způsobenou třetí osobou, v danou dobu nikterak nenapojenou na stěžovatele. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
8. V první řadě se nelze ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že by k porušení jeho práv mělo dojít pozdním doručením napadeného rozhodnutí. Taková situace je pochopitelně nežádoucí, sama o sobě však není protiústavní, bez souvisejícího zásahu do ústavních práv účastníka řízení. K tomu však v dané věci nedošlo, neboť rozhodnutí bylo konečné, svou povahou navíc toliko opakující závěry meritorních rozhodnutí. Stěžovatelovo tvrzení, že zmíněným opožděným doručením vrchní soud "maskoval" svoji neochotu přihlédnout k doplnění stížnosti, je nepodloženou spekulací. Takové případné jednání vrchního soudu by navíc postrádalo logický smysl. S ohledem na obsah odsuzujících rozhodnutí mohly soudy v napadených usneseních stěží rozhodnout jinak. Právě z toho důvodu je třeba odmítnout i zbytek stěžovatelových námitek, představujících fakticky polemiku s odsuzujícími rozhodnutími, které nejsou předmětem přezkumu v tomto řízení o ústavní stížnosti.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu