ECLI:CZ:US:2019:4.US.2752.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2752/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného Mgr. Bc. Lukášem Bělským, advokátem se sídlem v Praze 3, Domažlická 1256/1, proti usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 835/2019 ze dne 17. července 2019, Městského soudu v Praze sp. zn. 67 To 426/2018 ze dne 8. ledna 2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 50 T 92/2018 ze dne 31. října 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným z přečinu poškozování cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, uložil mu trest odnětí svobody v trvání tří měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu patnácti měsíců a povinnost během zkušební doby podle svých sil nahradit poškozenému škodu; dále povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené 5 000 Kč, se zbytkem nároku odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") odvolání stěžovatele zamítl. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
2. Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že rozhodnutí obecných soudů byla překvapivá, v extrémním nesouladu mezi skutkovými a právními závěry, vydaná v řízení, v němž byly opomenuty důkazy. Podle stěžovatele byla v řízení porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel namítá, že ani nalézací soud, ani odvolací soud, neprovedly důkaz znaleckým posudkem (opatřeného stěžovatelem), podle kterého mohla škoda vzniknout i jinak, než jen aktivní účastí stěžovatele - opomenutím tohoto důkazu byla porušena jeho práva. Za extrémní nesoulad považuje fakt, že nalézací soud vyhodnotil důkazy jinak, než jak podle stěžovatele měl; pro existenci pochybností (příčina vzniku škody) měla být uplatněna zásada in dubio pro reo. Stěžovatel též odkázal na nálezy sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016 (N 119/81 SbNU 853) či sp. zn. I. ÚS 1095/15 ze dne 30. 7. 2015 (N 135/78 SbNU 115), a navrhl zrušení napadených rozhodnutí.
3. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel měl konflikt s poškozeným, jemuž nebyla přítomna další osoba, a popis obou účastníků se liší; objektivní bylo poškození vozidla. Jako podstatný pro posouzení věci se ukázal videozáznam z benzínové stanice, kde ke konfliktu došlo. Přestože samotný útok stěžovatele na vozidlo poškozeného nebyl zaznamenán (ve výhledu bránil stojan benzínové pumpy), z videozáznamu obecné soudy zjistily, že skutečnému ději odpovídá popis poškozeného, zatímco popis události stěžovatelem se v podstatných bodech liší. Zjištění, které obecné soudy na základě (i dalšího) provedeného dokazování učinily, byla postačující pro rozhodnutí o vině stěžovatele. Neprovedení dalších stěžovatelem navržených důkazů obecné soudy řádně zdůvodnily, nejde tedy o tvrzené opomenutí důkazů, a tedy ani o porušení práva na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Z napadených rozhodnutí je rovněž patrné, že stěžovatel, ve snaze vyvinit se, opakovaně předkládá shodnou argumentaci (včetně odkazu na judikaturu Ústavního soudu), a to jak v opravných prostředcích, tak i v ústavní stížnosti, i přesto, že obecné soudy se jeho námitkami opakovaně zabývaly.
4. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není povolán znovu prověřovat tvrzení, která stěžovatel opakovaně předkládá; jeho posláním je zjistit, zda v řízení před obecnými soudy nebylo porušeno některé ze základních práv či svobod účastníka řízení. Neuvedl-li stěžovatel žádnou okolnost, jež by o takovém porušení svědčila, není jeho samotný nesouhlas s napadenými rozhodnutími způsobilý založit důvodnost ústavní stížnosti.
5. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věcí zabývaly v dostatečném rozsahu a postupem v souladu s procesními předpisy učinily jednoznačný závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Odlišnost subjektivního vnímání stěžovatele od dostatečného náhledu na situaci prostřednictvím (řádně zajištěného a neupraveného) videozáznamu, z něhož především obecné soudy vycházely, není onou pochybností, kterou požaduje aplikace zásady in dubio pro reo, a s ní spjatá presumpce neviny (čl. 6 odst. 2 Úmluvy, čl. 40 odst. 2 Listiny).
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že dříve než ve věci rozhodl Nejvyšší soud, podal stěžovatel návrh na obnovu řízení a po jejím neúspěchu napadl rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu samostatnou ústavní stížností, kterou jako neopodstatněnou Ústavní soud zjevně odmítl usnesením ze dne 8. 10. 2019 pod sp. zn. IV. ÚS 2751/19.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu