ECLI:CZ:US:2019:4.US.2759.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2759/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Aleše Kohoutka, zastoupeného Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem, sídlem U Hadovky 564/3, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. května 2018 č. j. 7 Co 471/2018-138, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a 1) Honebního společenstva Chrášťany-Koloměřice, sídlem Chrášťany 123, Chrášťany, a 2) Mysliveckého spolku Koloměřice-Chrášťany, sídlem Chrášťany 79, Chrášťany, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 8. 2018, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále z důvodu porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 1. 2018 č. j. 16 C 214/2015-128 bylo rozhodnuto o zastavení řízení (výrok I.) a stěžovateli (žalobci) byla uložena povinnost zaplatit oběma vedlejším účastníkům (žalovaným) na náhradě nákladů řízení částku 46 827 Kč (výrok II.). Okresní soud uvedl, že stěžovatel se žalobou doručenou soudu dne 7. 7. 2015 domáhal určení, že nájemní vztah založený smlouvami o nájmu honitby z 25. 2. 2013 a 21. 6. 2013 mezi vedlejšími účastníky neexistuje. Podáním ze dne 19. 1. 2018 vzal stěžovatel žalobu zpět s tím, že mezi vedlejšími účastníky byla uzavřena nová nájemní smlouva na základě rozhodnutí valné hromady vedlejšího účastníka 1) ze dne 10. 4. 2017, která byla zjevnou reakcí na žalobu. Stěžovatel uvedl, že bere žalobu zpět výhradně pro chování vedlejších účastníků, kteří svým chováním odstranili žalobou napadený stav, pročež navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení. Vedlejší účastníci se zpětvzetím žaloby souhlasili, ale nesouhlasili s přiznáním náhrady nákladů stěžovateli. Okresní soud dospěl k závěru, že zpětvzetí žaloby z procesního hlediska zavinil stěžovatel, tudíž rozhodl podle §146 odst. 2 věty první občanského soudního řádu. Z pouhé skutečnosti, že vedlejší účastníci po podání žaloby rozhodnutím valné hromady dne 10. 4. 2017 ukončili nájemní vztah, jehož (ne)existence byla žalována, nelze bez dalšího dovodit, že tak vedlejší účastník 1) učinil v reakci na podanou žalobu. Nadto ze spisu plyne, že stěžovatel napadl žalobou ze dne 23. 4. 2017 rozhodnutí valné hromady vedlejšího účastníka 1), o něž stěžovatel opírá svůj nárok na náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatele krajský soud napadeným usnesením změnil výrok II. usnesení okresního soudu tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů řízení před okresním soudem částku 35 695 Kč (výrok I.) a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 458,29 Kč (výrok II.). Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné, neboť okresní soud nesprávně stanovil výši náhrady nákladů řízení (krajský soud nepřiznal náhradu nákladů řízení za dvě vyjádření vedlejších účastníků ve věci samé). Okresní soud však správně dovodil procesní zavinění stěžovatele na zastavení řízení. Krajský soud poukázal na to, že z usnesení valné hromady vedlejšího účastníka 1) a z dohody o narovnání uzavřené mezi vedlejšími účastníky vyplývá pouze konstatování spornosti předmětného nájemního vztahu s odkazem na řízení v této věci, avšak z obsahu listin nevyplývá, že vedlejší účastníci akceptovali závěr žalobce o neplatnosti nájemní smlouvy, respektive neexistenci nájemního vztahu. Z obsahu usnesení valné hromady i dohody o narovnání plyne, že se vedlejší účastníci rozhodli z jejich pohledu platný nájemní vztah dohodou ukončit, přičemž neexistující nájemní vztah založený neplatnou nájemní smlouvou by nebylo třeba končit dohodou. Usnesení valné hromady nadto neakceptovalo požadavky, které stěžovatele vedly k podání žaloby, neboť valná hromada rozhodla, že honitba bude opět pronajata vedlejšímu účastníkovi 2). Dále je zjevné, že rozhodnutí o zastavení řízení v této věci nebude pro stěžovatele podkladem pro uplatnění nároků na vydání bezdůvodného obohacení vůči vedlejšímu účastníku 2), jak stěžovatel v žalobě předpokládal. Z těchto skutečností nelze dovodit procesní důvodnost žaloby (uspokojení žalobou uplatněného nároku žalovanými po zahájení řízení), pročež zastavení řízení procesně zavinil stěžovatel a nelze aplikovat stěžovatelem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, se kterými se krajský soud ztotožňuje, avšak nejsou aplikovatelná v této věci.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že krajský soud interpretoval a aplikoval §146 odst. 2 občanského soudního řádu natolik nesprávně, že svým postupem vybočil z mezí ústavnosti a zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. Krajský soud zcela ignoroval ustálenou judikaturu, dle které nelze uznat, že žalovaná strana splnila svou (žalobou tvrzenou) povinnost a současně konstatovat, že žaloba vzatá zpět byla podána nedůvodně [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015 sp. zn. 29 Cdo 170/2015 nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2899/10 (N 38/60 SbNU 455); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Krajský soud dospěl k závěru, že nebylo možné dovodit, že vedlejší účastníci akceptovali závěr stěžovatele o neplatnosti nájemní smlouvy a pouze se rozhodli z jejich pohledu platný nájemní vztah ukončit. Je však naprosto nerozhodné, jaké důvody vedly vedlejší účastníky k ukončení nájemního vztahu. Jestliže oba vedlejší účastníci jakožto žalovaní ukončili nájemní vztah, který byl předmětem žaloby, zavinili, že musela být žaloba vzata zpět.
5. Stěžovatel poukazuje na to, že vedlejší účastníci do zahájení řízení i v jeho počátku tvrdili, že jejich stávající smlouvy o nájmu honitby jsou platné, přičemž poté, co bylo okresním soudem v průběhu řízení nastíněno, že věc bude soudem projednána, náhle ukončili nájemní vztah přesně v souladu se žalobou stěžovatele. Stěžovatel klade otázku, proč by vedlejší účastníci projednávali ukončení jejich stávajícího nájemního vztahu, když do té doby tvrdili, že jsou obě jejich stávající smlouvy platné. Na valné hromadě vedlejšího účastníka 1) nadto právní zástupce obou vedlejších účastníků přímo odkazoval na žalobu stěžovatele a vyjádření jeho právního zástupce v této věci. Vedlejší účastník 2) měl v napadených nájemních smlouvách sjednáno nájemné ve výši 5,81 Kč/ha ročně a 6 Kč/ha ročně a současně měl sjednány opce do roku 2043. Tyto nájemní vztahy byly ukončeny a sjednána nová nájemní smlouva s nájemným ve výši 30 Kč/ha ročně. Je evidentní, že vedlejší účastníci ukončili původní nájemní vztahy a uzavřeli novou nájemní smlouvu výhradně pod tlakem stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
7. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i vůči postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
9. Po seznámení se s napadeným usnesením a usnesením soudu prvního stupně Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Předně Ústavní soud připomíná, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) nebo usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)].
10. Jak již Ústavní soud v minulosti uvedl (srov. např. usnesení ze dne 14. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 4068/18), obdobně jako jiná ustanovení občanského soudního řádu týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení, je citované ustanovení vykládáno teorií a praxí ryze procesně [srov. Jirsa J. a kol.: Občanské soudní řízení (soudcovský komentář). Kniha II. §79-180 občanského soudního řádu. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016. str. 418-420], což znamená, že i důvodnost podaného návrhu ve smyslu citovaného ustanovení třeba uvažovat procesně, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce (tj. podle procesního výsledku a nikoli podle hmotného práva). V napadeném usnesení přitom krajský soud přesvědčivě vyložil, proč žalobu stěžovatele nelze považovat za procesně důvodnou, když jednání vedlejších účastníků spočívající v ukončení dosavadních nájemních vztahů nenaplnilo požadavky stěžovatele, který sice sledoval zánik nájemních vztahů mezi vedlejšími účastníky, avšak valná hromada vedlejšího účastníka 1) současně rozhodla, že honitba bude opět pronajata vedlejšímu účastníkovi 2). Nadto stěžovatel žalobou sledoval vydání rozhodnutí, které poslouží jako podklad pro uplatnění nároků na vydání bezdůvodného obohacení vůči vedlejšímu účastníku 2), k čemuž nedošlo. Konečně z odůvodnění (v tomto řízení nenapadeného) usnesení okresního soudu plyne, že stěžovatel z výsledného chování vedlejších účastníků nebyl uspokojen, když napadl žalobou ze dne 23. 4. 2017 právě rozhodnutí valné hromady vedlejšího účastníka 1), o něž opíral svůj nárok na náhradu nákladů řízení.
11. Ústavní soud tak v rozhodování krajského soudu extrémní rozpor s principy spravedlnosti neshledal a zhodnotil, že krajský soud rozhodl v souladu se zákonem, své rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnil a napadeným usnesením nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
12. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu