ECLI:CZ:US:2019:4.US.2773.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2773/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele R. G., zastoupeného JUDr. Janem Červenkou, advokátem se sídlem Kovářská 17/1169, Praha 9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 3 T 48/2013, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 5 To 166/2017, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j. 7 Tdo 541/2018-64, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 8. 2018, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí obecných soudů proto, že jimi bylo porušeno jeho základní ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel proto Ústavnímu soudu navrhl, aby tato rozhodnutí zrušil.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "nalézací soud") uznán vinným ze spáchání zločinu podílnictví dle ustanovení §214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a odsouzen za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku, jehož výkon byl dle ustanovení §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvou let. Jednalo se již o několikátý rozsudek nalézacího soudu v této věci, kdy jeho předchozí rozsudky byly opakovaně rušeny Městským soudem v Praze (dále jen "odvolací soud").
3. Pro posouzení této ústavní stížnosti je předchozí průběh řízení relevantní zásadně jen z toho hlediska, že v posledním zrušovacím usnesení odvolací soud zavázal soud nalézací následujícím způsobem: "...v následujícím řízení bude úkolem soudu prvního stupně ve věci znovu rozhodnout, přičemž bude vázán výše uvedenými závěry odvolacího soudu, tj. jinak řečeno, obvodní soud je povinen z podnětu tohoto kasačního usnesení respektovat právní názory odvolacího soudu a v jejich smyslu všechny obžalované v logice již učiněných skutkových zjištění uznat vinnými spácháním trestného podílnictví ve stádiu pokusu (dále jen "pokyn odvolacího soudu")."
4. Skutek, v jehož spáchání obecné soudy spatřovaly trestný čin, spočíval v tom, že stěžovatel měl spolu s dalšími spoluobžalovanými mít nejméně od 30. 10. 2012 mimo oficiální distribuční síť ke koupi cca 17,5 tisíce kusů mléčného potravinového produktu, ačkoliv věděli, že toto prodávané zboží bylo zpronevěřeno dne 14. 10. 2011 přepravcem, a toto zboží nabízeli za podstatně nižší cenu a bez dokladů původu a dohodli prodej tohoto zboží zájemci, jemuž tvrdili, že zboží mají legálně přímo od dodavatele z Německa (dále jen "předmětný skutek").
5. Proti napadenému rozsudku nalézacího soudu podali stěžovatel, jeho spoluobžalovaní i státní zástupkyně odvolání, na jehož podkladě odvolací soud napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil a sám znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání zločinu podílnictví dle §214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu dle §21 trestního zákoníku, za což jej odsoudil k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil dle §81 odst. 1 a §28 odst. 1 trestního zákoníku na zkušební dobu v délce trvání tří let. Odvolací soud rovněž poupravil popis skutku, to však pro posouzení ústavní stížnosti není rozhodné. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud svým napadeným usnesením.
III. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel koncentruje svou argumentaci v ústavní stížnosti v zásadě do jediné námitky, kterou dále rozvádí. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že odvolací soud vydal soudu nezákonný a protiústavní pokyn k tomu, aby stěžovatele uznal vinným. Svůj závěr o nezákonnosti a protiústavnosti stěžovatel podporuje odkazy na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 49/06) i Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 4 Tz 105/2006, sp. zn. 2 Tzn 187/96 či sp. zn. 9 Tz 41/98).
IV. Posouzení Ústavním soudem
7. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a v části, v níž směřuje proti již zrušenému rozhodnutí obvodního soudu (viz sub 5.), je návrhem, o kterém ústavní soud není příslušný rozhodnout, neboť se jedná o již zrušené rozhodnutí.
9. Stěžovatelově argumentaci nemohl Ústavní soud dát za pravdu, neboť tato zjevně nerozlišuje mezi otázkami skutkovými a otázkami právními, byť je tato distinkce v kontextu rozdělení pravomoci mezi odvolací a nalézací soudy zcela zásadní, a to jak obecně, tak i zcela konkrétně ve stěžovatelově případě.
10. Zásada bezprostřednosti si žádá, aby soud při zjišťování skutkového stavu sám provedl všechny důkazy, na jejichž podkladě skutkový stav rekonstruuje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Mírou důkazu je totiž v českém trestním řízení ve stadiu řízení před soudem v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vnitřní přesvědčení soudu. Má-li si soud kvalifikovaným způsobem vnitřní přesvědčení vytvořit, musí se sám seznámit bezprostředně se všemi důkazy, které se ke zjišťovanému skutkovému stavu vztahují.
11. Jelikož těžiště dokazování se v trestním řízení nachází v hlavním líčení, je zjišťování skutkového stavu v souladu se zásadami bezprostřednosti a volného hodnocení důkazů doménou především nalézacích soudů. V odvolacím řízení je zásadně soud vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistil soud nalézací. Odvolací soud tak může hodnotit jen takové důkazy, které sám nově provedl, nebo které po nalézacím soudu zopakoval [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008 (N 79/49 SbNU 153)]. Jen na základě takto nově provedených či zopakovaných důkazů pak může skutkový stav přehodnotit, respektive modifikovat skutkový stav tak, jak jej zjistil nalézací soud, přičemž v tom rozsahu, v němž byl skutkový stav zjištěn toliko z důkazů provedených nalézacím soudem, nemůže tento skutkový stav odvolací soud nijak přehodnocovat ani doplňovat.
12. Z hlediska právního hodnocení, tj. subsumpce zjištěného skutkového stavu pod příslušná ustanovení právního řádu, má naopak při přezkumu rozhodnutí nalézacího soudu v řízení o odvolání primát právě soud odvolací. §259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se zde vůbec neuplatní, ale nalézací soud je naopak dle §264 odst. 1 trestního řádu vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil odvolací soud.
13. Stejně tak je odvolací soud oprávněn nařídit nalézacímu soudu, aby provedl úkony a doplnění. Ústavnost této právní úpravy potvrdil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/14 ze dne 26. 1. 2016 (N 12/80 SbNU 151; 71/2016 Sb.). Tímto způsobem je odvolací soud oprávněn zasahovat i do procesu dokazování před nalézacím soudem, pokud toto bylo provedeno vadně či neúplně. Zpěčování se těmto pokynům je naopak porušením zásady dvojinstančnosti, která dosahuje intenzity protiústavnosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 615/01 ze dne 20. 3. 2002 (N 35/25 SbNU 273) či II. ÚS 254/08 ze dne 18. 11. 2008 (N 197/51 SbNU 393)], což však nalézacímu soudu rezignovat na vlastní hodnocení důkazů neumožňuje [srov. přiměřeně nález sp. zn. IV. ÚS 4091/18 ze dne 5. 2. 2019].
14. Ani v rámci této své pravomoci odvolací soud však nemůže nalézacímu soudu nutit určitý způsob hodnocení důkazů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 794/16 ze dne 21. 6. 2016 (N 118/81 SbNU 833)], toliko může uvést, v čem jsou skutková zjištění nalézacího soudu vadná, v čem je potřeba je ještě doplnit či jaké další důkazy je ještě třeba vzít do úvahy [srov. nález sp. zn. I. ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008 (N 92/49 SbNU 381), na nějž stěžovatel rovněž odkazoval]. Pokud se však odvolací soud drží v těchto mezích, nelze jeho postup považovat za nezákonný, natož protiústavní.
15. Podstata stěžovatelovy argumentace spočívá v zásadě v tom, že pokynem odvolacího soudu byl nalézací soud nepřípustně zavázán k určitému způsobu hodnocení skutkového stavu, tedy že jej odvolací soud donutil přehodnotit skutkový stav tak, aby odpovídal hodnocení důkazů provedeného odvolacím soudem. Stěžovatel i jeho spoluobžalovaní tak byli uznáni vinnými v důsledku nezákonnosti a protiústavnosti pokynu odvolacího soudu.
16. Jak vyplývá z výše uvedených východisek Ústavního soudu, taková praxe by byla ústavně reprobovaná. O takovou situaci však v nyní posuzované věci nešlo. Jak vysvětlily obecné soudy, zejména odvolací soud na s. 9 a násl. svého napadeného rozsudku a Nejvyšší soud na s. 5 svého napadeného rozhodnutí, odvolací soud vycházel ze skutkového stavu tak, jak k němu dospěl nalézací soud, a pokyn odvolacího soudu se týkal toliko právní kvalifikace, tj. subsumpce skutkového stavu tak, jak byl naposledy zjištěn před nalézacím soudem, pod příslušná ustanovení právních předpisů trestního práva hmotného. Ústavní soud podotýká, že stěžovatel dále svoji argumentaci nerozvinul, zejména nijak nereagoval na odůvodnění obecných soudů v tom rozsahu, v němž vysvětlily, proč o přehodnocování skutkového stavu nešlo. Toto vysvětlení nevyvrátil ani k němu nenabídl přesvědčivou protiargumentaci. Přitom i judikatura, na niž stěžovatel odkazuje, se týkala toliko případů, kdy odvolací soudy skutkový stav učiněný v daných věcech nalézacími soudy nepřípustně přehodnocovaly.
17. Konstrukce obecných soudů, že odvolací soud řešil v nyní posuzované věci toliko otázku právní, je přitom a priori přesvědčivá a za těchto okolností, tedy v situaci, kdy stěžovatel vůči ní zůstává argumentačně zcela pasivní, Ústavní soud nemá, čeho by k ní dodal, neboť není jeho úkolem sám doplňovat tvrzení v ústavní stížnosti.
V. Závěr
18. Napadená rozhodnutí obecných soudů, jakož i řízení, které předcházelo jejich vydání, obstála v konfrontaci s ústavně právními požadavky, jejichž porušení stěžovatel namítal, a Ústavní soud neodhalil propriu motu v nyní posuzované věci ani žádný jiný flagrantní ústavněprávní deficit.
19. Pokyn odvolacího soudu spočívající v tom, aby obžalovaný byl uznán vinným podle konkrétní právní kvalifikace, nepředstavuje porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny ani práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jestliže přitom odvolací soud vychází toliko ze skutkových závěrů řádně a úplně učiněných nalézacím soudem (eventuálně doplněných odvolacím soudem dle §259 odst. 3 trestního řádu) a vada v napadeném rozsudku nalézacího soudu spočívá jedině v nesprávné právní kvalifikaci.
20. V nynější věci postupoval odvolací soud přesně v těchto intencích. Ústavní soud proto neshledal porušení žádného ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, a tedy rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl a v rozsahu, v němž stěžovatel napadal rozhodnutí nalézacího soudu uvedené výše sub 5. dle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu