ECLI:CZ:US:2019:4.US.2808.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2808/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti JUDr. Jaroslava Ožany, zastoupeného JUDr. Tomášem Holoubkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 10, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1784/2019-171 ze dne 4. 6. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a dále korporace Raiffeisenlandesbank Oberösterreich Aktiengesellschaft se sídlem v Rakouské republice, Europaplatz 1a, Linz, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel vznesl v řízení, v němž je vedlejší účastnicí žalován o zaplacení 9 524 473 Kč s příslušenstvím, námitku místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"). Námitka byla usnesením obvodního soudu č. j. 43 C 82/2017-132 ze dne 23. 2. 2018 zamítnuta. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozhodnutí obvodního soudu usnesením č. j. 15 Co 379/2018-159 ze dne 18. 12. 2018 potvrdil. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení důvodu přípustnosti dovolání.
2. Stěžovatel žádá zrušení napadeného usnesení pro rozpor s právem na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nejvyšší soud podle něj pochybil a postupoval formalisticky, odmítl-li dovolání stěžovatele pro vady, neboť stěžovatel v něm poukázal na nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, když rozporoval právní konstrukci, podle které je pravomoc a příslušnost obvodního soudu založena konkludentně projeveným souhlasem, tedy způsobem předvídaným v čl. 24 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (Brusel I). Odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nesprávně vyložil pojem "první úkon ve věci samé" z hlediska posouzení námitky nepříslušnosti soudu, za nějž chybně považoval odpor stěžovatele a jeho vyjádření k žalobě.
3. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, avšak zjevně neopodstatněná.
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), v němž přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
5. Ústavní soud přezkoumal obsah dovolání a usnesení Nejvyššího soudu, které má za logicky odůvodněné, přesvědčivé a odpovídající obsahu dovolání stěžovatele. Stěžovatel v dovolání předkládá vlastní právní posouzení věci, není z něj však patrno, který z možných důvodů přípustnosti - zda se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zda předestřená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena, zda řešena byla, avšak rozdílně, či zda má být již vyřešená právní otázka posouzena jinak (viz §237 o. s. ř.) - má za splněný. Žádná z možností z podaného dovolání neplyne; není přitom na dovolacím soudu, aby v kontradiktorním řízení ovládaném dispoziční zásadou pátral z moci úřední po tom, který z možných dovolacích důvodů mohl mít dovolatel na mysli. Jiný názor stěžovatele na právní závěry odvolacího soudu nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Zbývá dodat, že totéž platí i pro řízení o ústavní stížnosti - právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neznamená právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího.
6. Nejvyšší soud správně v napadeném usnesení odkazuje na citované stanovisko a přiléhavě cituje také další judikaturu Ústavního soudu, jež se k problematice vztahuje a v níž již bylo vše podstatné řečeno (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 ze dne 21. 1. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 1675/14 ze dne 26. 6. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 2716/13 ze dne 12. 2. 2015). Ústavní soud k tomu nemá připomínky a pro stručnost na odůvodnění napadeného usnesení odkazuje.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu