ECLI:CZ:US:2019:4.US.2830.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2830/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Jaroslava Špačka a 2. Anny Špačkové, obou zastoupených Davidem Záhumenským, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2019 č. j. 22 Cdo 1286/2019-404, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. listopadu 2018 č. j. 11 Co 15/2018-361 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. listopadu 2017 č. j. 26 C 388/2015-251 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 7. března 2018 č. j. 26 C 388/2015-277, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a statutárního města Ostrava, sídlem Prokešovo náměstí 1803/8, Ostrava - Moravská Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu a "spravedlivý proces" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a že v důsledku toho došlo k "porušení jejich majetku" ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Současně stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a aby jim přiznal náhradu nákladů právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem ze strany státu.
3. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu stěžovatelů, kterou se ve vztahu k vedlejší účastnici domáhali určení, že jejich právní předchůdce Josef Špaček byl ke dni úmrtí (dne 10. 6. 1987) majitelem pozemku p. č. X1, specifikovaného geometrickým plánem č. XX, v katastrálním území Stará Bělá, a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice je minimálně od roku 1952 do roku 2014 oprávněným držitelem zmíněného pozemku a že jej nabyla vydržením.
4. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedený soud shledal, že nejde o pozemek ve vlastnictví právních předchůdců stěžovatelů, ale je - coby veřejný statek - součástí pozemku p. č. X2 ve vlastnictví vedlejší účastnice.
5. Proti tomuto rozsudku brojili stěžovatelé dovoláním, to však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že napadená rozhodnutí nemají oporu v provedeném dokazování, resp. že jejich závěry jsou spekulativní, zcela nelogické, v rozporu s provedenými důkazy. V této souvislosti poukazují na štěpánskou mapku, která dokládá vlastnictví pozemku p. č. X3 zemřelým Josefem Špačkem a ve srovnání s polním náčrtem z roku 1950 jasně dokumentuje posun původní hranice pozemku v neprospěch zemřelého. Krajský soud jim přisvědčil, že posunutí hranice uvedeného pozemku ze štěpánské mapy nevyplývá, nicméně konstatoval, že vzhledem k jejímu rozlišení zakresleno být ani nemůže, a následně se přiklonil k závěru, že spornou část odkoupila vedlejší účastnice od jejich právního předchůdce v celém jejím rozsahu. Jediný realizovaný odkup a s ním související změna hranice pozemku jsou patrny pouze ze vzájemných souvislostí mezi štěpánskou mapou a jimi předloženými důkazy (knihovní vložkou, smlouvou o odkupu pozemku obcí, zápisem v kronice a umístěním hraničního kamene), z nichž má být dle stěžovatelů patrno, že vedlejší účastnice odkoupila od jejich právního předchůdce pouze pás v šíři 0,75 m, nikoliv "celou spornou část pozemku p. č. X1". U důkazu polním náčrtkem, dokumentujícím posunutí hranice pozemku v neprospěch zemřelého, se krajský soud zaměřil na umístění laťkového plotu, ačkoliv upozorňovali, že zahrnutí plotu do náčrtu nic nevypovídá o samotné existenci vlastnické hranice, a vůbec z něj nelze vyvozovat, že by dané posunutí zemřelý akceptoval. Ten v rámci svého pozemku jen z dobré vůle plot posunul, nešlo ale o postoupení vlastnického práva. K tomu obecně dodávají, že krajský soud provedl pouze některé z navržených důkazů, ve zbytku přihlédl ke skutkovým závěrům okresního soudu, není však zřejmé k jakým, provedené důkazy nevyhodnotil všechny zvlášť a ve vzájemné souvislosti, důsledkem čeho jsou výše zmíněná pochybení.
7. Krajský soud měl dle stěžovatelů rovněž pochybit v tom ohledu, že ve vztahu k námitce vydržení nesprávně aplikoval poučovací povinnost. Danou námitkou se vůbec nezabýval, neboť dospěl k překvapivému závěru, že (stěžovatelé) neprokázali, že sporný pozemek byl ve vlastnictví zemřelého, sám provedl dokazování, aniž by je poučil, že věc posoudí po právní stránce jinak, a vyzval je k doplnění tvrzení. Současně odmítli závěr Nejvyššího soudu, dle něhož krajský soud naznačil, že pro posouzení věci mohou být významné skutečnosti prokazující vlastnictví zemřelého, a proto že bylo možné předpokládat, že jeho rozhodnutí může být založeno na jiném právním závěru. Mají za to, že nelze tímto způsobem vyloučit možnost předložit pro odlišné právní posouzení relevantní důkazy.
8. Porušení práva na "spravedlivý proces" stěžovatelé vyvozují i z toho, že je obecné soudy nepřiměřeně zatížily důkazním břemenem v otázce vydržení sporné části pozemku vedlejší účastnice, jde-li o prokázání ztráty dobré víry při držbě pozemku. Okresní soud dovodil, že vedlejší účastnice byla oprávněným držitelem nejméně od roku 1952. K tomu stěžovatelé uvádějí, že v řízení namítali, že k vydržení nemohlo dojít, jelikož v průběhu let jejich právní předchůdci na předmětném pozemku hospodařili, a že tuto argumentaci okresní soud zcela pominul se zdůvodněním, že neoznačili žádný důkaz, který by svědčil o tom, že by vedlejší účastnice mohla dobrou víru ztratit. Ta dobrou víru prokazovala projektovou dokumentací z roku 1976, jež je součástí žádosti zemřelého o vydání stavebního povolení. Z ní pak vyvodila vědomost zemřelého, že není vlastníkem sporné části pozemku, ovšem tato presumovaná vědomost, která z projektové dokumentace nevyplývá, je dle stěžovatelů jako důkaz dobré víry nedostatečná. Mají za to, že přes nepřiměřené zatížení důkazním břemenem prokázali, že dobrá víra vedlejší účastnice nebyla dána.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Předmětem tohoto soudního řízení je v podstatě spor o hranici mezi pozemky ve vlastnictví stěžovatelů a vedlejší účastnice. V ústavní stížnosti pak stěžovatelé vyjadřují nesouhlas s tím, jak krajský soud zhodnotil provedené důkazy, a to zejména štěpánskou mapu z roku 1944, polní náčrt č. X4 a X5 z roku 1953, výkres č. 1 stavby "rodinný domek manželů Špačkových" z roku 1976 a zápis v kronice z obce S. vyhotovené v roce 1972, přičemž tvrdí, že vedlejší účastnice neodkoupila od jejich právního předchůdce část pozemku představovanou sporným pozemkem (ale jen pás o šíři 0,75 m); v této souvislosti se dovolávají štěpánské mapky a (ve spojení s ní) i dalších důkazů, jak byly označeny výše. Krajský soud v napadeném rozsudku tyto důkazy zhodnotil jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti, načež řádně vysvětlil, k jakým skutkovým závěrům dospěl, resp. z jakých důvodů nemohl tvrzením stěžovatelů nepřisvědčit. Stěžovatelům je, jak patrno z ústavní stížnosti, dobře známo, že Ústavnímu soudu nepříslušní hodnocení důkazů provedené obecnými soudy "přehodnocovat", a to ani tam, kde by se s takovým hodnocením sám neztotožnil, a o jimi tvrzený případ, kdy jsou skutkové závěry v tzv. extrémním rozporu s provedenými důkazy (kterýžto zpravidla bývá důsledkem evidentní faktické či logické chyby), v posuzované věci zjevně nejde.
12. Stěžovatelé dále namítají, že napadený rozsudek krajského soudu byl pro ně tzv. překvapivým rozhodnutím, neboť je uvedený soud neseznámil se svým právním názorem, že nejsou vlastníky sporného pozemku, a oni tak nemohli tvrdit a prokazovat významné skutečnosti týkající se jejich vlastnického práva. Úkolem Ústavního soudu není dohlížet na "procesní čistotu" jednotlivých stadií soudního řízení z hlediska podústavního práva, ale posuzovat, zda v takovém řízení (jako celku) nebyli jeho účastníci zkráceni na svých procesních ústavně zaručených základních právech. Tvrdí-li stěžovatelé, že nemohli v soudním řízení ohledně existence vlastnického práva ke spornému pozemku skutkově (a potažmo právně) argumentovat (a navrhovat k prokázání svých tvrzení důkazy), je třeba vzít v úvahu, že předmětem tohoto řízení bylo určení jejich vlastnického práva, resp. vlastnického práva jejich právních předchůdců, a žalující stranou byli stěžovatelé, což je pojmově spojeno s povinností danou skutečnost tvrdit a prokázat. Za této situace mohou stěžovatelé sotva namítat, že nevěděli, že zmíněná otázka bude předmětem dokazování (resp. že jím bude jen otázka "ztráty" vlastnictví v důsledku vydržení vedlejší účastnicí). Opak ostatně plyne z podání samotných stěžovatelů, obsažených v soudním spise, a také např. z jejich postupu při jednání před okresním soudem dne 1. 11. 2017, kde byli tímto soudem výslovně dotázáni, jak chtějí vlastnictví prokázat, a kde mj. uvedli, že další důkazní návrhy v tomto ohledu nemají. Obdobně se krajský soud na jednání dne 24. 10. 2018 podrobně zabýval vlastnickými poměry sporného pozemku, načež stěžovatelé výslovně konstatovali, že další důkazy k prokázání vlastnického práva předků (nad rámec důkazů, o nichž soud jednal) nenavrhují.
13. Danou námitkou se ostatně již zabýval Nejvyšší soud a stěžovatelům řádně vysvětlil, z jakého důvodu v daném případě nedošlo k porušení poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř., a proč neshledal, že by byli kráceni na svém právu navrhovat důkazy. Ohrazují-li se stěžovatelé v této souvislosti vůči konstatování Nejvyššího soudu, že odvolací soud "naznačil", že pro posouzení věci mohou být významné skutečnosti prokazující vlastnictví jejich právních předchůdců a že tak dostál své poučovací povinnosti, Ústavní soud nemá, co by uvedenému soudu mohl vytknout. Podstatné je, zda případná absence poučení mohla vést ke zmíněnému zkrácení procesních práv dotčeného účastníka, přičemž Nejvyšší soud vystihl, že za daných okolností (mezi něž patří i zmíněný postup krajského soudu) tomu být nemohlo.
14. Stěžovatelé také namítli nedostatečné zjištění skutkového stavu a "převrácení" důkazního břemene, jde-li o otázku vydržení. Touto námitkou se však Ústavní soud věcně nezabýval, neboť i kdyby hypoteticky stěžovatelům přisvědčil (nicméně ani v tomto ohledu by se nemohl se stěžovateli ztotožnit), na výsledek tohoto řízení by to již žádný vliv mít nemohlo.
15. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelé dovolávají, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
16. Jde-li o návrh na odklad vykonatelnosti, ten - jakožto návrh akcesorický - sdílí osud "meritorně neprojednatelné" ústavní stížnosti. A protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze rozhodnout, že náklady na zastoupení stěžovatelů v řízení před Ústavním soudem hradí stát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince* 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu
______________________
*ve znění opravného usnesení ze dne 11. 12. 2019