ECLI:CZ:US:2019:4.US.2844.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2844/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace T - Renard, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Ve Vilkách 113/31, zastoupené JUDr. Zlatavou Codrovou Davidovou, advokátkou se sídlem v Brně, Přívrat 1454/12, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 10/2018-48 ze dne 27. června 2019, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Odvolací finanční ředitelství (dále jen "vedlejší účastník") na základě odvolání stěžovatelky změnilo svým rozhodnutím č. j. 27906/15/5300-22444-711615 ze dne 16. 9. 2015 rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen "správce daně") č. j. 730558/14/3003-24903-711542 ze dne 17. 2. 2014 v části II výroku a v ostatním rozhodnutí správce daně potvrdil. Vedlejší účastník dále svým rozhodnutím č. j. 27909/15/5300-22444-711615 ze dne 16. 9. 2015 zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí správce daně č. j. 730855/14/3003-24903-711542 ze dne 17. 2. 2014.
2. Proti oběma výše uvedeným rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 16. 9. 2015 podala stěžovatelka žalobu u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), kterou krajský soud zamítl jako nedůvodnou rozsudkem č. j. 29 Af 113/2015-112 ze dne 30. 11. 2017. Nejvyšší správní soud následně zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost jako nedůvodnou rozsudkem č. j. 9 Afs 10/2018-48 ze dne 27. 6. 2019.
3. Stěžovatelka "obchodovala" tím způsobem, že jí společnost Retning s. r. o. nejprve dodala zboží (řepný cukr), a stěžovatelka poté zboží prodala svým odběratelům - slovenské společnosti Trinitos s. r. o., fyzické osobě K. J. a slovenské společnosti KF Company s. r. o. Předmětem řízení před správními soudy bylo, zda stěžovatelce vznikl nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (dále také "DPH") za zdaňovací období prosinec roku 2012 a leden 2013, nebo zda měl být tento nárok správcem daně odepřen z důvodu podvodné spoluúčasti stěžovatelky v obchodním řetězci. Podle názoru orgánů finanční správy i soudů byly prokázány objektivní okolnosti svědčící o tom, že stěžovatelka mohla a měla vědět o její účasti na daňovém podvodu.
4. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností a navrhuje jeho zrušení; namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka rovněž namítá porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny. V podstatné míře stěžovatelka opakuje argumentaci vznesenou již v žalobě a kasační stížnosti a zásah spatřuje zejména v posouzení věci obecnými soudy a orgány finanční správy. Stěžovatelka má za to, že jí nezákonně nebyl přiznán nárok na odpočet daně z přidané hodnoty za příslušná období i přesto, že nebyly prokázány ani znaky daňového podvodu, ani objektivní okolnosti nasvědčující tomu, že o své účasti na daňovém podvodu věděla či vědět měla.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
6. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principya zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatelky a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Stěžovatelka se svojí argumentací, jejíž podstatnou část vznesla již v řízení před obecnými soudy, snaží nepřípustně učinit z Ústavního soudu další instanci obecné justice.
8. Krajský soud přesvědčivě vysvětlil, že naplnění znaků daňového podvodu spatřuje v tom, že jednatel dodavatele předložil příslušnému správci daně čestné prohlášení, v němž tvrdil, že odvedl předmětnou daň do státního rozpočtu, ve skutečnosti však dodavatel vykázanou daňovou povinnost nesplnil, a navíc uplatnil nárok na odpočet daně z daňového dokladu vystaveného nekontaktní společností, čímž snížil vykázanou vlastní daňovou povinnost [viz bod 25 napadeného rozhodnutí]. Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti pouze s uvedeným hodnocením nesouhlasí a poukazuje na údajné rozpory předmětných závěrů s judikaturou Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie. Ústavní soud nezkoumá, zda napadený rozsudek obstojí s ohledem na standardy plynoucí z unijního práva; ústavně konformní je takové odůvodnění soudního rozhodnutí, které je udržitelné (obhájitelné a přesvědčivě vyargumentované) a které není zjevně v rozporu se základními zásadami práva Evropské unie (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1434/17 ze dne 11. 6. 2018). Soudní dvůr Evropské unie i Nejvyšší správní soud konstantně judikují, že za podvod na DPH se považují situace, v nichž jeden z účastníků neodvede státní pokladně vybranou daň a další ji odečte, a to za účelem získání zvýhodnění, které je v rozporu s účelem příslušné směrnice o DPH, neboť uskutečněné operace neodpovídají běžným obchodním podmínkám (srov. např. bod 36 rozsudku Soudního dvora ze dne 17. prosince 2015 ve věci C-419/14 či bod 69 rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 60/2017-60 ze dne 30. 1. 2018). Ve stěžovatelkou zmiňovaném rozsudku Soudního dvora ze dne 10. července 2019 ve věci C-273/18 se uvádí, že je možné identifikovat neoprávněné daňové zvýhodnění i jiných společností zapojených do řetězce po sobě následujících prodejů dotčeného zboží. Výše zmíněný závěr krajského soudu, potvrzený Nejvyšším správním soudem, se tak jeví jako srozumitelný a logický.
9. V ústavní stížnosti dále stěžovatelka polemizuje se závěry správních soudů, které se týkají rozdílných rozhodnutí správce daně o odpočtu daně za různá zdaňovací období, existence objektivních okolností nasvědčujících tomu, že stěžovatelka měla a mohla vědět o své účasti na daňovém podvodu, důvodů nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu a otázky rozložení důkazního břemene. Argumenty stěžovatelky však byly správními soudy přesvědčivě vyvráceny; odůvodnění jejich rozhodnutí nevybočují z mezí ústavnosti - naopak zcela odpovídají požadavkům kladeným na ně příslušnými procesními předpisy. Kasační zásah Ústavního soudu by přicházel v úvahu pouze v případě excesu, který však v posuzované věci nenastal.
10. Napadenými rozsudky nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu