ECLI:CZ:US:2019:4.US.2854.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2854/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mirko Möllena, advokáta se sídlem Barthstrasse 16, 803 39 Mnichov, Spolková republika Německo, insolvenčního správce dlužníka VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, se sídlem Germeringer Str. 1, 821 52 Krailling, Spolková republika Německo, zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem AK VANÍČEK & PARTNEŘI, sídlem Praha 8 - Karlín, Šaldova 466/34, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2018 č. j. 9 Afs 69/2017-75 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2017 č. j. 3 Af 12/2015-106, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti l. Specializovaného finančního úřadu, se sídlem v Praze 7, nábř. kpt. Jaroše 1000/4, a 2. Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 21. 8. 2018 Mirko Möllen (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel"), insolvenční správce společnosti VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft (dále jen "daňový subjekt") navrhl, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími vydanými ve věci zajišťovacího příkazu k zajištění úhrady dosud nestanovené daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále principy materiálního právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), princip vázanosti státní moci zákonem dle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, povinnost poskytovat ochranu základním právům a svobodám dle čl. 4 a čl. 90 Ústavy, vázanost soudce zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny, a aby tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 19. 9. 2014 zajišťovacím příkazem č. j. 197984/14/4000-27900-107911 vydaným podle §167 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), Specializovaný finanční úřad (dále jen "správce daně") zajistil úhradu dosud nestanovené daně z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 2014 složením jistoty na depozitní účet správce daně ve výši 37 390 533 Kč. Dne 26. 9. 2014 zajišťovacím příkazem č. j. 203660/14/4000-27900-050201 správce daně zajistil úhradu dosud nestanovené daně z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2014 složením jistoty na depozitní účet správce daně ve výši 27 989 000 Kč.
Proti oběma zajišťovacím příkazům podal daňový subjekt odvolání.
Dne 13. 11. 2014 rozhodnutím č. j. 30287/14/5100-41453-705268 a rozhodnutím č. j. 30288/14/5100-41453-705268, Odvolací finanční ředitelství (dále jen "odvolací finanční ředitelství" nebo "žalovaný") odvolání daňového subjektu proti rozhodnutím - zajišťovacím příkazům správce daně ze dne 19. 9. 2014 č. j. 197984/14/4000-27900-107911 a ze dne 26. 9. 2014 č. j. 203660/14/4000-27900-050201, zamítlo a napadené zajišťovací příkazy potvrdilo.
Proti rozhodnutím odvolacího finančního ředitelství podal daňový subjekt žalobu. V průběhu řízení bylo s daňovým subjektem zahájeno insolvenční řízení v Německu a na žalobce přešlo právo spravovat majetek patřící do majetkové podstaty daňového subjektu.
Dne 30. 1. 2017 rozsudkem č. j. 3 Af 12/2015-106 Městský soud v Praze (dále též jen "správní soud") žalobu zamítl (výrok I).
Dne 12. 6. 2018 rozsudkem č. j. 9 Afs 69/2017-75 Nejvyšší správní soud (dále též jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 30. 1. 2017 č. j. 3 Af 12/2015-106 zamítl (výrok I).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že jeho práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu podle článků 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy byla porušena ignorováním důkazů předložených v řízení před správním soudem a před kasačním soudem, jakož i provedením důkazu v nepřítomnosti účastníka řízení a neumožněním se k němu vyjádřit, a nesprávným výkladem právní úpravy, popírajícím principy vázanosti státní moci zákonem dle čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy a vázanosti soudu zákonem při jeho rozhodování dle čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Svá obecná tvrzení stěžovatel v části IV ústavní stížnosti dále konkretizoval a tvrdil, že řadou důkazů prokazoval, že jako daňový subjekt byla nesprávně registrována organizační složka akciové společnosti a že tato vadná registrace zůstala zachována v platnosti i po přeregistraci k novému správci daně. Tato tvrzení kasační soud nepovažoval za podstatná, s čímž stěžovatel nesouhlasí, neboť odporují skutečnosti. Stěžovatel dále nesouhlasí s tvrzením kasačního soudu, že ve výroku zajišťovacích příkazů nemusí správce daně uvádět použití pomůcek, jak vyplývá z §167 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s kasačním soudem co do vypořádání se s otázkou důvodů zajištění daně, resp. zjišťování majetkové situace.
Stěžovatel poukázal na odlišnosti zajišťovacích příkazů a dle jeho přesvědčení není možné, aby v jednom případě za použití stejného důkazu správce daně takový důkaz označil jako pomůcku a v druhém případě tak bezdůvodně neučinil.
Stěžovatel, rovněž nesouhlasí s tím, jak správní soud posoudil otázku místní příslušnosti správce daně. Oba soudy podle názoru stěžovatele vyložily zákon způsobem odporujícím ústavním mezím vyjádřeným v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatel též nesouhlasí s tím, jak kasační soud posoudil skutečnost, že správní soud neprovedl důkaz podpisovým řádem odvolacího finančního ředitelství, ačkoliv svůj závěr pro oprávnění podepsat rozhodnutí o podpisový řád opřel.
Správnímu soudu stěžovatel vytkl, že se nevypořádal s řadou jím předložených důkazů, což uvedl též v kasační stížnosti, ale kasační soud se s tímto tvrzením ohledně opomenutých důkazů nijak nevypořádal.
Správní soud, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 27. 9. 2018 k ústavní stížnosti uvedl, že ve svém rozsudku ze dne 30. 1. 2017 učinil své dílčí závěry v souladu s předcházející judikaturou Nejvyššího správního soudu. Zabýval se přitom otázkami, které následně stěžovatel napadl kasační stížností a nyní i ústavní stížností. Argumentace stěžovatele se ve své podstatě nezměnila, a proto správní soud k jednotlivým námitkám stěžovatele odkazuje na své stanovisko již vyjádřené v napadeném rozsudku.
Kasační soud, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 12. 9. 2018 k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel se dovolává ústavně zaručených práv nedůvodně, případně pouze polemizuje s výkladem obecného práva. Kasační soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, ve kterém dle svého přesvědčení velmi podrobně reagoval na veškeré námitky stěžovatele. Velká část námitek stěžovatele (opakující se i v jeho kasačních stížnostech) polemizuje s postupem daňových orgánů v tom směru, zda měla být za daňový subjekt považována zahraniční právnická osoba nebo její organizační složka v České republice. Kasační soud podrobně odkázal na body odůvodnění svého rozsudku, ve kterém se vypořádal s jednotlivými námitkami stěžovatele obsaženými v bodech 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16 až 18 ústavní stížnosti. Závěrem kasační soud vyjádřil přesvědčení, že svou rozhodovací činnost uplatnil v mezích a způsobem, které stanoví s. ř. s., při dodržení ústavních principů zakotvených v Ústavě i Listině, a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, případně v celém rozsahu zamítl.
Stěžovatel v replice ze dne 1. 11. 2018 na vyjádření kasačního soudu ze dne 12. 9. 2018 vyjádřil nesouhlas s body 4, 5, 6, 7 a 8 (který zjevně nesprávně označil jako bod 7) citovaného vyjádření a setrval na svých dříve již uplatněných tvrzeních.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je opakování argumentace stěžovatelem uplatněné již dříve, zejména v řízení o správní žalobě před správním soudem a v řízení o kasační stížnosti před kasačním soudem, a týkající se identifikace a označení daňového subjektu, důkazního řízení, odůvodňování zajišťovacích příkazů, výkladu a aplikace zákona, zejména posouzení podmínek pro vydání zajišťovacích příkazů (stanovených v §197 odst. 1 daňového řádu) správcem daně, správním soudem i kasačním soudem.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí správního soudu i kasačního soudu, jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Opakovat to, co již správně bylo těmito rozhodnutími řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu