ECLI:CZ:US:2019:4.US.2867.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2867/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TAHI CZ s. r. o. se sídlem v Zábřehu, Nemile 19, zastoupené Mgr. Janem Drapáčem, advokátem se sídlem v Zábřehu, náměstí Osvobození 255/28, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 222/2018-35 ze dne 13. června 2019, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Státního úřadu inspekce práce se sídlem v Opavě, Kotlářská 451/13, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský a Karlovarský kraj č. j. 5055/6.30/15-53 ze dne 25. února 2016 byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání správního deliktu v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen "BOZP") podle §30 odst. 1 písm. f) a písm. z) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o inspekci práce"), za což jí byla uložena pokuta ve výši 160 000 Kč. Výrokem č. III bylo správní řízení pro podezření ze spáchání správního deliktu podle §30 odst. 1 písm. f) zákona o inspekci práce částečně zastaveno.
2. Státní úřad inspekce práce (dále jen "vedlejší účastník") na základně odvolání stěžovatelky svým rozhodnutím č. j. 1731/1.30/16-3 ze dne 14. července 2016 prvostupňové rozhodnutí správního orgánu potvrdil a z důvodu novelizace dotčených zákonných ustanovení formulačně upravil jeho znění ve výroku I. bodu 3.
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítl jako nedůvodnou žalobu stěžovatelky směřující proti rozhodnutí vedlejšího účastníka rozsudkem č. j. 30 A 166/2016-76 ze dne 30. dubna 2018. Krajský soud dospěl k závěru, že správní orgány skutkový stav zjistily řádně a odpovídajícím způsobem jej právně posoudily. V souvislosti s pracovním úrazem zaměstnance stěžovatelky byla provedena kontrola, na základě které bylo se stěžovatelkou zahájeno správní řízení; jeho předmětem však bylo prověření dodržování povinností stěžovatelky na úseku BOZP a nikoli okolností vzniku pracovního úrazu. Z tohoto důvodu krajský soud neprovedl důkazy, které se předmětu řízení netýkaly. Krajský soud dále zdůraznil, že na odpovědnosti stěžovatelky nemění nic ani to, že jedno a totéž opatření ohledně BOZP mohly mít povinnosti přijmout i jiné odpovědné subjekty.
4. Nejvyšší správní soud následně zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost jako nedůvodnou rozsudkem č. j. 5 As 222/2018-35 ze dne 13. června 2019; podle něj stěžovatelka bezpochyby v postavení zhotovitele vystupovala. Ke kasační námitce stěžovatelky, že nebyla povinna objasnit příčiny a okolnosti vzniku pracovního úrazu zaměstnance, Nejvyšší správní soud uvedl, že krajský soud správně zdůraznil, že to není předmětem daného řízení; podobně se pak Nejvyšší správní soud ztotožnil i s ostatními závěry krajského soudu.
5. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností a navrhuje jeho zrušení; namítá porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
7. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud proto není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody. Interpretace zákonných a podzákonných právních norem, která nešetří základní práva v co nejvyšší míře při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
8. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka dostatečně nepopsala, v čem konkrétně spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv. Stěžovatelka pouze polemizuje se závěry správních orgánů a soudů, odkazuje na příslušnou zákonnou úpravu v oblasti BOZP, avšak logicky a srozumitelně nepředkládá relevantní ústavněprávní argumentaci, proč a jak by měla rozhodnutí správních soudů porušit její základní práva. Stěžovatelka se svojí argumentací, jejíž podstatnou část vznesla již v řízení před správními soudy, snaží nepřípustně učinit z Ústavního soudu další instanci obecné justice.
9. Ústavní soud posoudil napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že správní orgány a správní soudy učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatelky a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem.
10. Napadenými rozsudky nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu