ECLI:CZ:US:2019:4.US.2892.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2892/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní korporace Auto A1 s. r. o., se sídlem v Olomouci, Horní lán 1306/4, zastoupené JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem v Brně, Třída kapitána Jaroše 1936/19, proti usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 1 To 103/2019, 1 To 104/2019, 1 To 105/2019, 1 To 106/2019 a 1 To 107/2019 ze dne 18. června 2019, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Odboru hospodářské kriminality, Skupiny kriminální policie a vyšetřování, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Policie České republiky, Krajské ředitelství Policie Olomouckého kraje, Odbor hospodářské kriminality Skupiny kriminální policie a vyšetřování Olomouc (dále jen "policie"), rozhodla usnesením č. j. KRPM-81098-408/TČ-2018-140080 ze dne 14. února 2019 o zajištění 48 osobních motorových vozidel, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly, že pocházejí z výnosu z trestné činnosti. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozhodl o stížnosti stěžovatelky a dalších čtyř právnických osob společným usnesením tak, že stížnosti zamítl; v případě stěžovatelky jako nedůvodnou.
2. Právně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížností splňující i další požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že policie rozhodla o zajištění věci již podruhé. První usnesení policie, navazující na domovní prohlídku konanou dne 28. června 2018, č. j. KRPM-81098-46/TČ-2018-140080 ze dne 2. července 2018, ke stížnosti stěžovatelky krajský soud usnesením sp. zn. 1 To 284/2019 až 1 To 293/2018 ze dne 29. listopadu 2018 zrušil a policii vytkl řadu vad působících nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí (toto usnesení krajského soudu bylo do datové schránky doručeno až 30. ledna 2019). Policie usnesením č. j. KRPM-81098-388/TČ-2018-140080 ze dne 6. února 2019 rozhodla o vrácení vozidel stěžovatelce, jakmile to bude technicky možné (vozidla byla umístěna ve skladech na různých místech republiky). Dne 14. února 2019 však policie vydala nové usnesení, jímž opět rozhodla o zajištění věci. Podle stěžovatelky je nové rozhodnutí, ač reagovalo na usnesení krajského soudu, nadále nesrozumitelné, je projevem svévole a nemůže obstát; proto je napadla stížností, které krajský soud nevyhověl.
3. Krajskému soudu stěžovatelka především vytýká, že nerozhodl ve lhůtě pěti dnů (§146a odst. 1 trestního řádu), a dále je přesvědčena, že usnesení krajského soudu nahradilo (napravilo) nedostatky rozhodnutí policie, přestože při rozhodování o první stížnosti krajský soud uvedl, že taková náprava není úkolem orgánu rozhodujícího o stížnosti. Krajský soud přitom učinil jednoznačné závěry, jakoby šlo o meritorní rozhodnutí, přestože trestní stíhání stěžovatelky (jejího statutárního zástupce) doposud nebylo zahájeno; proto stěžovatelka považuje orgány činné v trestním řízení za pasivní (k této věci poukázala na svou dřívější ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. I. ÚS 2570/19). Závěry krajského soudu jsou podle stěžovatelky v příkrém rozporu se zjištěními krajského soudu, rozhodnutí je založeno pouze na nedostatečném podezření, že zajištěná vozidla pocházejí z trestné činnosti, a proto by podle ní mohlo přicházet v úvahu nanejvýš zajištění věci jako náhradní hodnoty. Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem orgánů veřejné moci je nepřiměřeně omezena ve své podnikatelské činnosti, a v napadenému rozhodnutí spatřuje zásah do svých práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. Ústavní soud se seznámil s napadenými usneseními i ústavní stížností, která je především projevem nespokojenosti s tím, že soud při novém rozhodování o stížnosti již stěžovatelce nevyhověl. Svoji argumentaci opírá stěžovatelka o subjektivně vnímaný rozpor s prvním rozhodnutím krajského soudu. Úkolem Ústavního soudu ale není prověřovat, změnil-li se (a jak) postoj krajského soudu, ale pouze prověřit, zda napadeným rozhodnutím nebyla zasažena základní práva stěžovatelky. Ústavní stížnost je sice přípustná, avšak zjevně neopodstatněná.
5. Z napadeného usnesení je patrné, že stěžovatelka je jedním ze subjektů, které pro své podnikání (prodej ojetých automobilů) využívaly "nárazníkové společnosti", jež vozidla zakoupily v cizině, aniž by následně uhradily daň z přidané hodnoty ve výši odpovídající ceně, za kterou automobily převedly na využívající subjekty (tedy i stěžovatelku). Nárazníkové společnosti byly nekontaktní, s virtuálními sídly, nedisponovaly žádným provozním majetkem ani provozně-hospodářským zázemím pro výkon své obchodní činnosti v mnohamilionovém rozsahu; příslušný "servis" naopak zajištovaly subjekty jako stěžovatelka. Za této situace krajský soud nenalezl důvody pro (opětovné) zrušení usnesení o zajištění vozidel, a to pro silné podezření, že stěžovatelka je zapojena do řetězce subjektů participujících na trestné činnosti. Při zjištěné škodě ve výši 64 549 208 Kč je dáno podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákona, a současně existuje vyšší stupeň pravděpodobnosti, že vozidla zajištěná nejen stěžovatelce jsou výnosem z trestné činnosti. Krajský soud se zabýval rovněž poměrem hodnoty zajištěných vozidel k výši škody (odst. 43 a 44) a současně i aplikovatelností použitého institutu zajištění věci jako výnosu z trestné činnosti podle §79a trestního řádu na projednávanou věc (odst. 36 a násl.).
6. Stěžovatelka namítá, že nebyla dodržena pětidenní lhůta k rozhodnutí o její stížnosti podle §146a odst. 1 trestního řádu. V případě této lhůty jde o lhůtu pořádkovou, jejíž nedodržení nemá vliv na správnost či zákonnost později vydaného rozhodnutí, a proto s ní nelze bez dalšího spojovat ani tvrzení o zásahu do základních zaručených práv stěžovatelky. Je sice patrné, že věc byla krajskému soudu předložena dne 8. března 2019 a usnesení vydané dne 18. června 2019 bylo stěžovatelce (jejímu zástupci) doručeno dne 2. a 3. července 2019, avšak Ústavní soud nespatřuje ani v této prodlevě možné zkrácení stěžovatelky v jejích právech.
7. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole či dokonce libovůle. Skutečnost, že soud (stížnostní orgán) zrekapituluje a popíše okolnosti případu "vlastními slovy" není vybočením z přezkumné činnosti. Změna formulace (zpřesnění) některých myšlenek je často reakcí na stížnostní námitky a osvětlením, jak stížnostní orgán chápe příslušnou věc a proč považuje napadené rozhodnutí za správné. Skutečnost, že krajský soud napodruhé nezrušil rozhodnutí policie, nemusí být dáno jen subjektivním přesvědčením stěžovatelky, že se snaží "pokrýt" postup policie, ale také objektivním potvrzením správnosti nového napadeného usnesení policie. Ústavní soud je přesvědčen, že v projednávaném případě nastala právě taková situace a stěžovatelka zakládá svojí ústavní stížnost pouze na nesouhlasu s rozhodnutím, které je pro ni tíživé. Krajský soud nezasáhl do základních práv stěžovatelky na vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny), byla-li omezena zákonem předpokládaným postupem, a jeho aplikací nemohla být ani zbavena práva na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
9. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že řízení o stěžovatelkou zmíněné ústavní stížnosti směřující proti postupu orgánů činných v trestním řízení Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením sp. zn. I. ÚS 2570/19 ze dne 19. září 2019.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu