ECLI:CZ:US:2019:4.US.2920.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2920/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Filipa a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Antonína Kouřimského, zastoupeného Mgr. Jiřinou Dvorníkovou, advokátkou se sídlem Jednořadá 1051/53, Praha 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 11. 2016 č. j. 42 C 89/2015-98, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2017 č. j. 14 Co 41/2017-128 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018 č. j. 30 Cdo 3507/2017-146, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku nesprávného postupu soudů, které se nedostatečně zabývaly námitkou promlčení a počátkem běhu promlčecí lhůty a zamítly jeho nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatel se v řízení před civilními soudy domáhal po první žalované [Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, dále jen "vedlejší účastník 1)"] zaplacení částky 2 485 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 309/98 nesprávným úředním postupem, který spočíval v nepřiměřené délce řízení (ústavní stížnost v této věci byla odmítnuta usnesením sp. zn. III. ÚS 2547/11). Předmětem řízení proti druhému žalovanému [Ing. Janu Benešovi, dále jen "vedlejší účastník 2)"] bylo zaplacení částky 250 000 Kč za škodu způsobenou neodůvodněným navýšením ceny rodinného domu ve znaleckém posudku zpracovaném vedlejším účastníkem 2) pro potřebu výše uvedeného řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví označeným rozsudkem žalobu stěžovatele vůči vedlejšímu účastníkovi 1) o zaplacení částky 2 235 000 Kč s příslušenstvím zamítl z důvodu promlčení práva na náhradu škody podle §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (výrok I), řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem 1) do částky 250 000 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok II), žalobu vůči vedlejšímu účastníkovi 2) o zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III) a stěžovateli uložil zaplatit náhradu nákladů řízení oběma vedlejším účastníkům (výroky IV a V). Na základě odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích (ve výrocích I a II v částečně upraveném znění ohledně příslušenství) potvrdil (výrok I), ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejšímu účastníkem 1) rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 2) náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 19 200 Kč (výrok III). Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dovolání stěžovatele pro jeho vady odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud své rozhodnutí srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Přitom dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je předepsáno povinné zastoupení advokátem. Je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla posuzována obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tedy povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatel neuvedl výslovně žádnou spornou otázku hmotného nebo procesního práva. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (I.)
Pokud jde o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (II.) Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu