ECLI:CZ:US:2019:4.US.2966.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2966/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele R. J., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti postupu Nejvyššího státního zastupitelství, spočívajícím ve vydání vyrozumění ze dne 10. července 2019 č. j. 2 NZT 45/2016-400, jímž sdělilo stěžovateli, že jeho podnět k výkonu dohledu proti postupu Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě, je nedůvodný, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá vyslovení protiústavnosti v záhlaví uvedeného postupu Nejvyššího státního zastupitelství, neboť jím dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 10. 7. 2019 č. j. 2 NZT 45/2016-400 se podává, že jím reagovalo na podání, kterým mu stěžovatel dával podnět k výkonu dohledu podle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Pro předmět řízení o ústavní stížnosti je podstatné, že Nejvyšší státní zastupitelství neshledalo chybným postup, jímž dozorující státní zástupce sám zamítl stěžovatelem podanou stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání (vydaného policejním orgánem). Zmíněné usnesení policejního orgánu rozšiřovalo již dřívější stěžovatelovo trestní stíhání o další útoky. Jde však o jiné skutky, než pro které bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele již dříve, se souhlasem dozorujícího státního zástupce, a proti němuž musel tedy stížnost projednat jiný státní zástupce. Při zmíněném rozšíření trestního stíhání však taková situace (zahájení trestního stíhání se souhlasem dozorujícího státního zástupce) nenastala a dozorující státní zástupce byl tedy příslušným orgánem k rozhodnutí o stěžovatelově stížnosti, jak vyplývá z procesních předpisů.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel namítá, že o jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodoval nesprávně dozorující státní zástupce, a nikoliv nejvyšší státní zástupce. V dané trestní věci jde totiž již o druhé usnesení o zahájení trestního stíhání. O stížnosti proti prvnímu rozhodoval, v souladu s právními předpisy, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Druhé usnesení o zahájení trestního stíhání, které bylo předmětem ústavní stížností napadeného postupu, na to předchozí dle stěžovatele obsahově i procesně navazuje. Jeho obsahem je rozšíření předchozího obvinění o další tři dílčí útoky. V jeho odůvodnění pak policejní orgán v podstatě odkazuje na předchozí usnesení. Materiálně jde tedy o jedno usnesení (dokonce pokračující trestný čin) a nebylo tedy přípustné, aby o stížnosti proti jednomu rozhodoval dozorující státní zástupce, který dal souhlas k vydání toho druhého. Stěžovatel upozorňuje na to, že dle judikatury je takové pochybení důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření v průběhu předběžného projednání obžaloby. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud konstatoval, že postupem Nejvyššího státního zastupitelství došlo k porušení stěžovatelových ústavních práv, a dále zrušil napadené vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství a věc mu vrátil k novému rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zabýval se jejími procesními náležitostmi, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
5. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. Z uvedeného pak vyplývá, že Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti.
6. Ze shora vylíčené procesní situace je zřejmé, že dané řízení nadále pokračuje, přičemž stěžovatel využívá všech procesních prostředků, které mu procesní předpisy dávají průběžně v jednotlivých fázích trestního řízení k dispozici. Ze samotné ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel si je vědom velmi zúženého a výjimečného meritorního přezkumu ze strany Ústavního soudu v případech stále probíhající přípravné fáze trestního řízení. V takové situaci Ústavní soud meritorně přezkoumává zásadně takový postup orgánů činných v trestním řízení, jímž dochází k významnému a obtížně napravitelnému zásahu do základních práv (osobní svoboda, nedotknutelnost obydlí, apod.), u nějž by pozdní zásah Ústavního soudu postrádal ve značném zlomku případů racionální smysl. V řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti usnesení o zahájení trestního stíhání pak Ústavní soud omezuje svůj přezkum pouze na kontrolu absence zjevné libovůle v podobě zcela nedostatečného (absentujícího) odůvodnění.
7. Stěžovatelova ústavní stížnost však proti usnesení o zahájení trestního stíhání formálně nebrojí, a ani materiálně pak nelze konstatovat, že by postup Nejvyššího státního zastupitelství byl projevem libovůle. Konečně, jak sám stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, případné pochybení orgánů státního zastupitelství je dle judikatury napravitelné v dalších fázích trestního řízení. Stěžovateli tak nic nebrání v těchto fázích uplatnit totožnou argumentaci, jakou uvedl v ústavní stížnosti, a teprve po jejím vypořádání bude moci Ústavní soud posoudit, zda došlo k porušení stěžovatelových ústavních práv.
8. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj