ECLI:CZ:US:2019:4.US.3016.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3016/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. H., zastoupené Mgr. Ladislavem Kudrnou, advokátem se sídlem Mírové náměstí 15730, Litoměřice, proti usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 3. 2018, č. j. 1 T 4/2018-235, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 15. 6. 2018, č. j. 14 To 152/2018-272, za účasti Okresního soudu v Táboře a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a bylo vydáno v rozporu se zásadou zakotvenou v čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených usnesení se podává následující. Stěžovatelka jakožto poškozená v trestním řízení vedeném proti obžalovanému J. N., svěřila jako výlučný vlastník blíže specifikovaný automobil obžalovanému společně s příslušnými dokumenty a částečně vyplněnou a podepsanou plnou mocí k úkonům spojeným s odhlášením a přihlášením automobilu za účelem jeho slibovaného prodeje za kupní cenu 240.000 Kč. Tento prodej měl zprostředkovat právě obžalovaný. Obžalovaný automobil prodal M. P., ale sjednanou kupní cenu poškozené stěžovatelce neuhradil. M. P. pak následně automobil prodal společnosti Beltrade Group, s. r. o. Později bylo toto vozidlo v rámci trestního řízení vedeného proti J. N. podle ustanovení §79 zákona. č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") odňato jednateli společnosti Beltrade Group. Napadeným rozhodnutím rozhodl Okresní soud v Táboře (dále jen "okresní soud") na žádost společnosti Beltrade Group podle §80 odst. 1 tr. ř. o vydání automobilu společnosti Beltrade Group, s. r. o. Toto rozhodnutí okresní soud odůvodnil tím, že s ohledem na ustanovení §1109 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák.") není pochyb o vlastnickém právu společnosti Beltrade Group k automobilu a současně tento automobil již není k dalšímu řízení třeba. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka stížnost, která byla napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") zamítnuta.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka argumentuje, že automobil vůbec neměl být vydán společnosti Beltrade Group. Za situace, kdy orgány činné v trestním řízení včetně okresního soudu věděly, že k vozidlu uplatňuje vlastnické právo i stěžovatelka, měl být automobil postupem podle §80 odst. 1 tr. ř. uložen do úschovy. Současně akcentuje, že okresní soud napadené usnesení vydal v době, kdy ještě nebylo ve věci konáno hlavní líčení a nebylo tedy prováděno ani jakékoliv dokazování, při němž přitom mohly vyjít najevo skutečnosti, které mohly mít vliv na závěr o vlastnictví vozidla. Takový postup považuje stěžovatelka za vadný a rozporný se zákonem, přičemž v tomto ohledu dal stěžovatelce za pravdu i stížnostní krajský soud. Současně však krajský soud, byť konstatoval, že rozhodnutí okresního soudu bylo předčasné, de facto odkázal na odůvodnění tohoto předčasného rozhodnutí a rozhodnutí okresního soudu o vrácení vozidla společnosti Beltrade Group potvrdil.
4. Podle závěrů soudů není o vlastnickém právu společnosti Beltrade Group k vozidlu podle ustanovení §1109 obč. zák. pochyb. Tyto závěry však stěžovatelka rozporuje, a proto navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud především konstatuje, že nepřehlédl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti vznesla totožné námitky, se kterými se již jednou musel vypořádat stížnostní krajský soud.
7. V době rozhodování krajským soudem o stížnosti proti rozhodnutí okresního soudu bylo trestní řízení vedené proti obžalovanému pravomocně skončeno. Obžalovaný byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry a současně mu byla podle ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené stěžovatelce škodu ve výši 220.000 Kč. Se zbytkem svého nároku byla stěžovatelka v postavení poškozené podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Výše takto vyčíslené škody odpovídá prodejní ceně vozidla, na které byla stěžovatelka s obžalovaným dohodnuta, nicméně kterou od obžalovaného neobdržela.
8. Jádro stěžovatelčiných námitek spočívá v tom, že ve věci byly dány pochybnosti o tom, komu má být věc vydána, a v takovém případě měla být věc postupem podle §80 odst. 1 tr. ř. uložena do úschovy. Naproti tomu soudy zdůvodnily, proč v projednávané věci nejsou pochybnosti o tom, komu má být věc vydána, a v souladu s těmito úvahami soudů byla věc vydána společnosti Beltrade Group. Vozidlo bylo vydáno tomu, o jehož právu neměly soudy pochyb, a to přestože vlastnické právo k odňatému automobilu uplatňovala jak stěžovatelka, tak společnost Beltrade Group. Tímto právem se rozumí nejčastěji vlastnické právo (jako tomu je i v nyní projednávaném případě). Jen pokud by na straně rozhodujících orgánů přetrvávaly pochybnosti o tom, komu má být věc vydána, měla být tato věc uložena do úschovy. Současně platí, že právem na věc není přiznaný nárok na náhradu škody podle §228 odst. 1 tr. ř. Jinými slovy řečeno, to, že je někomu soudy přiznáno právo na náhradu škody, čímž soudy vyjadřují to, že o vzniku škody není pochyb, ještě neznamená, že stejné osobě má být i vydána věc odňatá v souladu s §79 tr. ř.
9. Soudy svůj postup vydání vozidla společnosti Beltrade Group řádně odůvodnily a Ústavní soud nemá žádný rozumný důvod tyto jejich závěry z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňovat. Soudy přitom dovodily, že společnost Beltrade Group nabyla vozidlo v dobré víře na základě kupní smlouvy uzavřené s M. P. a za vozidlo řádně zaplatila v kupní smlouvě stanovenou kupní cenu, čímž se stala nabyvatelem a vlastníkem vozidla po právu. Současně konstatovaly, že již M. P. byl oprávněným vlastníkem vozidla, které na něj bylo převedeno obžalovaným, neboť i on jednal v dobré víře a přesvědčení, že svým právním jednáním uzavírá s obžalovaným kupní smlouvu. Ze závěrů soudů lze proto dovodit, že jakkoliv byla stěžovatelka obžalovaným podvedena, což se projevilo v tom, že byla nezákonně zbavena vlastnického práva k vozidlu, za toto jednání lze postihnout pouze obžalovaného (a tak se také stalo), a nikoliv jiné osoby, které jednaly v dobré víře, že předmětné vozidlo kupují. Těmto dalším osobám, tj. M. P., resp. společnosti Beltrade Group, nemůže být jednání obžalovaného kladeno k tíži a společnost Beltrade Group nemůže být zbavena vlastnického práva k vozidlu, které řádně nabyla. Proto bylo také odňaté vozidlo společnosti vráceno. V této situaci, kdy stěžovatelce nemohlo být již vráceno odňaté vozidlo, neboť vlastnické právo k němu nabyla společnost Beltrade Group, pak mohla být stěžovatelce v rámci trestního řízení přiznána pouze náhrada způsobené škody.
10. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž závěrům okresního a krajského soudu, které uzavřely, že o vlastnickém právu společnosti Beltrade Group k předmětnému vozidlu nebylo pochyb, a proto je bylo možné za splnění dalších zákonných podmínek vydat této společnosti, nelze ničeho podstatného vytknout. Svá rozhodnutí oba soudy, zejména pak soud krajský, řádně odůvodnily a podrobně uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a která jednotlivá zákonná ustanovení aplikovaly. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, přitom neznamená a z logiky věci ani znamenat nemůže, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, nýbrž je mu zajišťováno "jen" právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V tomto případě lze proto uzavřít, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nijak nevybočilo z mezí ústavnosti a pouhá skutečnost, že se stěžovatelka se závěry soudů neztotožnila, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.
11. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu