ECLI:CZ:US:2019:4.US.3016.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3016/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Bc. Nicoletty Tiekuové, zastoupené Mgr. Tomášem Císařem, advokátem, sídlem Vinohradská 22, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. srpna 2019 č. j. 4 Ads 220/2019-99 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. června 2019 č. j. 4 Ads 220/2019-49, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala ochrany proti nečinnosti vedlejšího účastníka v řízení o odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky - Krajské pobočky pro hlavní město Prahu (dále jen "úřad práce") ve věci žádosti o přiznání příspěvku na živobytí ze dne 3. 8. 2015. Městský soud žalobu odmítl usnesením ze dne 2. 5. 2019 č. j. 10 A 5/2019-25, neboť stěžovatelka před podáním žaloby neuplatnila u nadřízeného správního orgánu žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podle §80 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), a tudíž nesplnila podmínku bezvýsledného vyčerpání prostředků na ochranu proti nečinnosti podle §79 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Nad rámec nezbytného městský soud dodal, že podané žalobě by nebylo možné vyhovět ani tehdy, jestliže by byly splněny podmínky vydání meritorního rozhodnutí. Ze správního spisu předloženého vedlejším účastníkem totiž vyplynulo, že o předmětném odvolání stěžovatelky vedlejší účastník rozhodl rozhodnutím ze dne 27. 1. 2016 č. j. MPSV-2016/17072-911 tak, že odvolání zamítl a rozhodnutí úřadu práce potvrdil.
3. Proti výše rubrikovanému usnesení městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, v níž požádala o ustanovení zástupce. Žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce zamítl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 27. 6. 2019 č. j. 4 Ads 220/2019-49, neboť kasační stížnost vyhodnotil jako zjevně bezúspěšný návrh. O žádosti stěžovatelky o přiznání příspěvku na živobytí ze dne 3. 8. 2015 totiž rozhodl úřad práce rozhodnutím ze dne 23. 10. 2015 č. j. 58294/2015/AAB, přičemž odvolání stěžovatelky zamítl vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 27. 1. 2016 č. j. MPSV-2016/17072-911. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, kterou městský soud zamítl rozsudkem ze dne 24. 2. 2017 č. j. 1 Ad 9/2016-78, kasační stížnost stěžovatelky poté Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 14. 12. 2017 č. j. 6 Ads 163/2017-46, ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. IV. ÚS 423/18. Nemá zjevně žádný smysl, jestliže se stěžovatelka domáhá nečinnostní žalobou vydání rozhodnutí, které již vydáno bylo, a bylo dokonce podrobeno soudnímu přezkumu, včetně přezkumu Ústavním soudem. Stěžovatelka nadto před podáním žaloby nepodala nadřízenému orgánu žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti. Tímto usnesením Nejvyšší správní soud zároveň stěžovatelku vyzval, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení buď předložila plnou moc udělenou jí advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti, nebo ve stejné lhůtě prokázala, že má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soud stěžovatelku taktéž poučil, že jestliže výzvě ve stanovené lhůtě nevyhoví, bude kasační stížnost odmítnuta. Toto usnesení bylo stěžovatelce doručeno v pondělí dne 22. 7. 2019, stanovená lhůta uplynula v úterý dne 6. 8. 2019, stěžovatelka však plnou moc udělenou advokátovi ani vlastní právnické vzdělání nedoložila.
4. Protože stěžovatelka ani přes výzvu soudu a řádné poučení nedostatek zastoupení ve stanovené lhůtě neodstranila, Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky usnesením ze dne 9. 8. 2019 č. j. 4 Ads 220/2019-99 odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) ve spojení s §120 s. ř. s.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvedla, že byla porušena její shora uvedená práva, kdy na její žádost nebyl ustanoven advokát s odkazem na to, že její kasační stížnost je zjevně neúspěšný návrh. K tomuto závěru došel Nejvyšší správní soud tak, že si předběžně vyhodnotil některé otázky a časové souvislosti předcházejícího řízení, aniž se však věcně zabýval argumenty stěžovatelky v kasační stížnosti obsaženými, kdy právě s těmito stěžovatelka velmi obšírně polemizovala. Stěžovatelka je toho názoru že usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2019 č. j. 4 Ads 220/2019-49 v tomto konkrétním případě nelze vydat, neboť je jím předjímáno nikoli evidentní meritorní rozhodnutí. Na tomto místě není případné brojit věcně, tj. obhajovat případnou nečinnost správního orgánu, neboť ani soud se tímto meritorně nezabýval, nicméně je na místě otázka, zda stěžovatelka měla právo na meritorní rozhodnutí, či nikoliv. Stěžovatelka má za to, že toto právo měla, i kdyby byl průtah ve věci rozsudkem byť jen konstatován. K takovému závěru by mohlo dojít pouze tím, že se soud bude věcí zabývat meritorně, obzvláště v případě, že je stěžovatelkou v žalobě i kasační stížnosti věcně argumentováno, a napadány jsou i různé administrativně právní okolnosti, jako je doručování a nedostatky ve spisové agendě správního orgánu. S ohledem na obligatorní právní zastoupení v řízení o kasační stížnosti bylo stěžovatelkou řádně požádáno o ustanovení advokáta, kdy této žádosti by vzhledem k sociálnímu a materiálnímu postavení stěžovatelky bylo zajisté vyhověno, bohužel Nejvyšší správní soud věc vyhodnotil odlišně právě s odkazem na (zde však podle stěžovatelky nesprávně vyhodnocený) závěr o zjevné neúspěšnosti návrhu stěžovatelky. Dle názoru stěžovatelky tak byla její shora uvedená práva porušena nejprve tím, že jí nezákonně nebyl ustanoven advokát k řízení o předmětné kasační stížnosti a za druhé tím, že věc nebyla meritorně projednána, čehož se stěžovatelka kasační stížností pochopitelně domáhala.
III.
Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady posouzení ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či jemu předcházejícím správním řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a následně soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
10. Je třeba zdůraznit, že právě Nejvyšší správní soud je vrcholným soudem, který má specifickou funkci zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů činných ve správním soudnictví, ale i správních orgánů. K tomu disponuje zejména procesními nástroji a postupy, na prvním místě vlastní rozhodovací činností (srov. např. usnesení pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. S 4/2013-2/3). Rolí Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost názoru Nejvyššího správního soudu, ale toliko to, jestli jeho právní názor uvedený v jeho rozhodnutích extrémně nevybočil z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Takovéto pochybení však Ústavní soud v nyní přezkoumávané věci neshledal.
11. Ústavní soud k námitkám stěžovatelky zdůrazňuje, že závěr Nejvyššího správního soudu vyjádřený v usnesení ze dne 27. 6. 2019 č. j. 4 Ads 220/2019-49, že kasační stížnost stěžovatelky je návrhem zjevně bezúspěšným, pročež není důvod stěžovatelce ustanovit právního zástupce, je naprosto jasný, rozumný a logický [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a nikterak extrémně nevybočil z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Jak totiž správně shledal Nejvyšší správní soud, nemá zjevně žádný smysl, jestliže se stěžovatelka domáhá nečinnostní žalobou vydání rozhodnutí, které již vydáno bylo, a bylo dokonce podrobeno soudnímu přezkumu, včetně přezkumu Ústavním soudem (srov. usnesení ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. IV. ÚS 423/18).
12. Postupoval-li následně Nejvyšší správní soud tak, že kasační stížnost stěžovatelky usnesením ze dne 9. 8. 2019 č. j. 4 Ads 220/2019-99 odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) ve spojení s §120 s. ř. s., protože stěžovatelka ani přes výzvu soudu a řádné poučení nedostatek zastoupení ve stanovené lhůtě neodstranila, nedopustil se tím žádného pochybení, které by odůvodňovalo případný kasační zásah ze strany Ústavního soudu.
13. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není absolutní, a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat i odmítnutí kasační stížnosti stěžovatelky v projednávané věci, jelikož stěžovatelka nesplnila zákonnou podmínku jejího právního zastoupení v řízení před Nejvyšším správním soudem a Nejvyšší správní soud zákonně dovodil, z jakých důvodů stěžovatelce právního zástupce neustanovil.
14. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu