ECLI:CZ:US:2019:4.US.3124.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3124/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Květa, právně zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem sídlem Karlovo nám. 28, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 5. 2016. č. j. 31 C 233/2015-69, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016. č. j. 13 Co 305/2016-101 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018. č. j. 30 Cdo 559/2017-119, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, když tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem státu podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 5. 2016 č. j. 31 C 233/2015-69 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel jako žalobce domáhal po České republice zaplacení částky 154 466 Kč (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud odmítl dovolání podané stěžovatelem jako nepřípustné.
3. Předmětnou částku požadoval stěžovatel jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 74/2006. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 20. 2. 2006 a skončilo dne 10. 11. 2014 nabytím právní moci vyhovujícího rozsudku pro uznání. Stěžovatel (žalobce) v řízení vystupoval jako žalovaný. Předmětem posuzovaného řízení byl požadavek České kanceláře pojistitelů na zaplacení částky 17 749 Kč jakožto náhrady škody způsobené stěžovatelem provozem nepojištěného vozidla podle zákona č. 168/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Zjištěnou délku řízení zhodnotil soud prvního stupně s přihlédnutím ke zjištěným okolnostem jeho průběhu jako přiměřenou a takto nepředstavující nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud tento názor korigoval s tím, že sice řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, nicméně nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích stěžovateli s ohledem na jeho přístup k řízení nevznikl.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že přesto, že bylo již na první pohled zjevné, že posuzované řízení vedené u Městského soudu v Brně je řízením nepřiměřeně dlouhým a že proto stěžovateli za porušení práva na projednání této věci v přiměřené lhůtě přísluší odškodnění, soud prvního stupně toto odškodnění stěžovateli bez relevantního důvodu odepřel. Odvolací soud sice tento nesprávný a ústavně nekonformní názor soudu prvního stupně korigoval, když dospěl k závěru, že posuzované řízení trvalo nepřiměřeně dlouho a že proto k porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě došlo, protože však stěžovatel - podle názoru odvolacího soudu - neprojevoval o posuzované řízení zájem, nevznikla mu v důsledku tohoto nepřiměřeně dlouho vedeného řízení žádná nemajetková újma. Stěžovatel nesouhlasí a tento závěr odvolacího soudu považuje za ústavně nesouladný. Odvolací soud nevzal vůbec v úvahu, že jednání, které označoval za neprojevování zájmu o řízení, mohlo vyvolávat pouze domněnky o tom, že stěžovatel nemá o předmětné řízení zájem, rozhodně však nemohly být důkazem toho, že stěžovatel o posuzované řízení zájem skutečně nemá. Dovolací soud pak závěr o nepřípustnosti dovolání opíral podle stěžovatele o judikaturu, která řeší skutkově i právně odlišné věci a která tak na projednávanou věc vůbec nedopadá.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tak je tomu i v projednávané případě.
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
7. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy. S těmito jeho námitkami se však obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu. Posoudily všechny relevantní skutečnosti vztahující se k posuzovanému řízení, přičemž dospěly k závěru, že toto řízení sice trvalo dlouhou dobu, nicméně z postoje stěžovatele k jeho průběhu nelze dovodit, že by tato délka řízení mohla v jeho osobnostní sféře vyvolat újmu, jež by musela být kompenzována v penězích. Podle závěru soudů je stěží představitelné, že žalovaný, jenž se implicitně v řízení zříká aktivní obrany, současně vnímá úkorně, že o věci, o níž sám neprojevuje jakýkoliv aktivní zájem, nebylo rozhodnuto. Tím spíše, je-li poučen o tom, jaký důsledek tento jeho postup v řízení bude mít.
8. Je tak zjevné, že stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal.
9. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2019
Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu