ECLI:CZ:US:2019:4.US.3152.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3152/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti České dráhy, a. s., sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/2, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M. (C.J.), advokátem, sídlem Křížovnické náměstí 193/2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2019 č. j. 23 Cdo 833/2019-558, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1. obchodní společnosti RegioJet a. s., sídlem náměstí Svobody 86/17, Brno, a 2. České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na rovnost účastníků soudního řízení chráněné čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, na soukromí podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy, na ochranu listovního tajemství a písemností a jiných záznamů uchovávaných v soukromí podle čl. 13 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy, jakož i právo podnikat a provozovat hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny, a že porušena byla rovněž zásada právní jistoty plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy, zásada legality státní moci podle čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy, zásada dělby moci zejména podle čl. 2 odst. 1 Ústavy, jakož i právo, aby Nejvyšší soud poskytl ochranu jejím právům zákonem stanoveným způsobem (čl. 90 Ústavy).
2. Usnesením ze dne 14. 3. 2018 č. j. 32 Cm 23/2015-462 Městský soud v Praze v řízení o zaplacení částky 716 977 278 Kč s příslušenstvím, za účasti 2. vedlejší účastnice (dále jen "ministerstvo"), k návrhu 1. vedlejší účastnice (dále jen "žalobkyně") na zpřístupnění důkazních prostředků uložil stěžovatelce jako žalované, aby ve lhůtě čtyř týdnů od právní moci usnesení zpřístupnila formou založení do spisu blíže specifikované dokumenty (různé položkové a čtvrtletní výkazy a seznam spojů), ve zbývající části návrh zamítl (výrok I), zamítl i návrh žalobkyně na zpřístupnění účetnictví komerčního segmentu společnosti dle jednotlivých linek a typu vlaku (výrok II), stejně jako na zpřístupnění zápisů z jednání představenstva stěžovatelky z období září až říjen 2011 (výrok III), uložil ministerstvu zpřístupnit konkrétní statistické výkazy a statistická data (výrok IV), zamítl stěžovatelčin návrh, aby soud uložil žalobkyni doplatek jistoty ve výši 9 900 000 Kč (výrok V), a rozhodl o opatření k ochraně obchodního tajemství (výrok VI).
3. Usnesením ze dne 18. 10. 2018 č. j. 3 Cmo 79/2018-509 Vrchní soud v Praze rozhodl, že se usnesení soudu prvního stupně ve vyhovující části výroku I a ve výroku IV mění tak, že se tam uložená povinnost stěžovatelce a ministerstvu neukládá, ve výrocích II a III je potvrdil, a dále odmítl stěžovatelčino odvolání do výroku II a III a do zamítavé části výroku I, v zamítavé části výroku I a ve výroku V usnesení soudu prvního stupně potvrdil a ve výroku VI je zrušil.
4. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením usnesení odvolacího soudu v části výroku, v níž (odvolací soud) změnil usnesení soudu prvního stupně ve vyhovující části výrok I a výroku IV tak, že tam uložená povinnost se žalované a ministerstvu neukládá, v části výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II a III, jakož i v části výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně v zamítavé části výroku I, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka (kromě dalšího) namítá, že soud prvního stupně protiprávně "prodloužil" koncentrační lhůtu, a tvrdí, že nebude-li napadené usnesení zrušeno, bude zákonná koncentrace považována za koncentraci soudcovskou. Současně upozorňuje, že jí nyní, kdy je odvolací soud vázán vadným právním názorem Nejvyššího soudu, hrozí v důsledku zpřístupnění důvěrných informací vznik nevratné újmy.
6. Stěžovatelka dále vyjadřuje přesvědčení, že ústavní stížnost je přípustná podle §75 odst. 1, jakož i odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Své stanovisko zdůvodňuje tím, že ochrany nelze dosáhnout jinak než ústavním přezkumem a zrušením napadeného usnesení, přičemž odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. IV. ÚS 4020/13 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Má za to, že kdyby se vyčkávalo s ústavním přezkumem až na okamžik, kdy případně dojde k pravomocnému uložení povinnosti zpřístupnit dokumenty a informace, vůči němuž Nejvyšší soud jí podané dovolání odmítne nebo zamítne, nebyl by již zásah Ústavního soudu možný. Navíc napadené usnesení bezprostředně zasahuje do jejího práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, neboť bude-li spor věcně projednáván, lze důvodně očekávat, že nadále porostou náklady a bude dlouhodobě poškozována její reputace.
7. Dalším důvodem přípustnosti ústavní stížnosti má být, že rozhodná otázka koncentrace nebude v dalším řízení projednávána, neboť soudy nižších stupňů jsou právním názorem Nejvyššího soudu vázány. Rozhodnutí ohledně koncentrace řízení tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, jejíž výsledek bezprostředně a citelně zasahuje do jejích základních práv jak v řízení o zpřístupnění dokumentů, tak v samotném řízení o náhradě škody. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53), jakož i stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.) a ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 (ST 41/77 SbNU 963) s tím, že tento přístup lze uplatnit i v případě kasačních rozhodnutí pravomocně rozhodujících o určité uzavřené části řízení, protože ve vztahu k ní, resp. právní otázce, nepředstavují de facto kasační rozhodnutí, ale naopak představují v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu předpokládané vyčerpání všech procesních prostředků dostupných k ochraně příslušných práv. V daném řízení nelze smysluplně pokračovat, aniž by příslušná otázka koncentrace byla spravedlivě vyřešena, což se bez zásahu Ústavního soudu neobejde.
8. Ústavní stížnost má být dle stěžovatelky přípustná i podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy. Závěr Nejvyššího soudu má ignorovat zákonná pravidla o koncentraci řízení a má vliv na prakticky každé civilní řízení. Daná otázka má znaky obecnosti, a v případě, že Ústavní soud právní názor Nejvyššího soudu nezkoriguje, mohou být porušována ústavně garantovaná práva v dalších řízeních. Nadto jde o problematiku související s novým typem řízení o zpřístupnění důkazního prostředku podle zákona o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže, kterou se Ústavní soud dosud nezabýval. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje i na §36 uvedeného zákona, dle něhož se mají jeho ustanovení použít na všechna řízení zahájená po dni 25. 12. 2014, přičemž právní účinky úkonů, které byly v řízení učiněny přede dnem nabytí účinnosti zákona, zůstávají zachovány, což platí i pro koncentraci řízení. V této souvislosti upozorňuje, že aplikace tohoto zákona vyžaduje vysokou obezřetnost, aby byla zachovávána legitimní očekávání účastníků těch řízení, která byla zahájena přede dnem účinnosti zákona, ale po datu 25. 12. 2014.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
10. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
11. Podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nelze odmítnout přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
12. Stěžovatelka si je vědoma toho, že svou ústavní stížnost směřuje proti kasačnímu soudnímu rozhodnutí, má však za to, že je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná, neboť tímto rozhodnutím se uzavírá relativně samostatná část soudního řízení a ona může být zásadně dotčena na svých ústavně zaručených základních právech (svobodách), eventuálně že jsou zde důvody k přijetí ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost pak podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů přitom vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit jiným způsobem, tedy odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví. Na základě všeho výše uvedeného pak Ústavní soud činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) nebo ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373)].
14. Poukazuje-li stěžovatelka na nález sp. zn. III. ÚS 441/04, v této věci bylo řízení (o obnovu řízení) pravomocně skončeno a ústavní stížnost směřovala proti "konečnému" rozhodnutí. Ústavní soud, jak patrno z odůvodnění uvedeného nálezu, vyšel z toho, že obecnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, a že ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím, nicméně připustil, že výjimečně lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby), přičemž v takovém případě nelze považovat ústavní stížnost za "předčasnou", a lze ji připustit k meritornímu projednání. Současně konstatoval, že nemůže být stěžovateli na újmu, pokud ústavní stížnost s ohledem na její subsidiární charakter v tomto okamžiku neuplatní a s ústavněprávní argumentací počká až na ústavní stížnost podanou proti rozhodnutí o posledním opravném prostředku ve věci samé, to však s výjimkou těch případů, kdy otázka, o níž bylo rozhodnuto v relativně samostatné fázi řízení, by již nemohla být v dalším průběhu řízení znovu posouzena (např. vzetí do vazby), a tedy ani nastolena v ústavní stížnosti proti poslednímu rozhodnutí ve věci samé. Tento odkaz není v prvé řadě přiléhavý, neboť zde Ústavní soud otázku přípustnosti ústavní stížnosti řešil v souvislosti s odlišnou procesní situací, kdy ústavní stížnost nesměřovala proti kasačnímu rozhodnutí; nepřiléhavý je z téhož důvodu i stěžovatelčin odkaz na stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 či Pl. ÚS-st. 41/15.
15. Poukazuje-li stěžovatelka na odbornou literaturu Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2007, str. 573, ani zde nebyl vysloven názor, že by bylo možné podat ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí, pouze se zde zmiňuje případ, kdy Ústavní soud nálezem ze dne 4. 10. 1995 sp. zn. II. ÚS 22/94 (N 55/4 SbNU 67) vyhověl ústavní stížnosti proti soudnímu rozhodnutí, ač v dané restituční věci následně probíhalo správní řízení. Dlužno dodat, že argumentaci tímto nálezem, jež byla uplatněna v obdobných souvislostech, Ústavní soud odmítl v usnesení ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. IV. ÚS 902/19, a to s odůvodněním, že šlo o zcela odlišnou a velmi specifickou situaci; stejně tak se zde vyjádřil k poukazu na nález ze dne 30. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 946/16 (týkající se absence soudní kontroly návrhového oprávnění nejvyššího státního zástupce k ochraně veřejného zájmu) či ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4091/18 (týkající se porušení práva na zákonného soudce neodůvodněným nařízením změny senátu).
16. Argumentuje-li stěžovatelka, že dané rozhodnutí je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do jejích základních práv a tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, Ústavní soud se s tímto názorem neztotožňuje, neboť i kdyby připustil, že řízení o návrhu na zpřístupnění důkazních prostředků tvoří relativně samostatnou část řízení o náhradu škody, toto řízení dosud nebylo "uzavřeno", naopak na základě napadeného usnesení Nejvyššího soudu se toto řízení znovu otevírá a daný návrh bude předmětem dalšího posouzení za strany soudů, přičemž teprve po případném vyčerpání procesních prostředků lze uvažovat o splnění podmínky přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Upozorňuje-li stěžovatelka na to, že v napadeném usnesení Nejvyšší soud vyslovil svůj právní názor na otázku koncentrace řízení, pak jí nic nebrání v pokračujícím řízení právně argumentovat, což ostatně sama připouští, když uvádí, že bude svá práva bránit dovoláním.
17. A vychází-li stěžovatelka z toho, že vyslovením závazného právního názoru je de fakto dané řízení ukončeno, Ústavní soud musí upozornit, že naprostá většina kasačních rozhodnutí obsahuje závazný právní názor, a tudíž kdyby tato skutečnost měla být nějak relevantní, došlo by k popření ustálené judikatury Ústavního soudu týkající se otázky (ne)přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti kasačním rozhodnutím. Vzhledem k tomu nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost považovat (oproti názoru stěžovatelky) za "předčasnou".
18. Pro kvazimeritorní či dokonce meritorní přezkum pak nejsou splněny procesní podmínky řízení, jak již bylo shora vyloženo, ani s ohledem na §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení představuje výjimku pro případ pravomocně skončeného řízení [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], v němž stěžovatel měl proti rozhodnutí orgánu veřejné moci ještě k dispozici procesní prostředek k ochraně svého práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tento prostředek však nevyužil a obrátil se se svou ústavní stížností přímo na Ústavní soud (ústavní stížnosti tedy musí směřovat proti pravomocnému rozhodnutí, avšak současně takovému, proti kterému jsou jinak k dispozici zákonné prostředky ochrany). Toliko v takovém případě je splněna procesní podmínka řízení pro výjimečné posouzení, zda je zde dán onen kvalifikovaný případ, tj. podstatný přesah vlastního zájmu stěžovatele. Tak tomu ale v situaci, ve které jde o ústavní stížnost směřující proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, být nemůže, takže podmínky pro výjimečný postup podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nejsou dány. K posouzení toho, zda je zde dán přesah vlastního zájmu stěžovatelky a zda je to přesah podstatný (srov. např. usnesení ze dne 14. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 4177/16), proto nebylo možno přikročit.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2019
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj