ECLI:CZ:US:2019:4.US.3163.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3163/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. et Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem, sídlem Týnská 1053/21, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2018 č. j. 3 Tdo 329/2018-69, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadaného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým podle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného usnesení se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. 39 T 121/2016 byl stěžovatel s dalšími obžalovanými uznán vinným ze spáchání přečinu podplácení podle §332 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Ke spáchání daného činu mělo dojít, stručně řečeno, tak, že již dříve pravomocně odsouzený M. S. nabídnul na základě instrukcí předaných stěžovatelem svědkyni úplatek za to, že při výběrovém řízení na uzavření nájemní smlouvy k nebytovému prostoru v budově České pošty, s. p., upřednostní společnost TEXEN, s. r. o. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců, a dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 100 000 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě záznamů hovorů a lokalizací telekomunikačního provozu a svědecké výpovědi.
3. Proti výše uvedenému rozsudku stěžovatel podal odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který jej usnesením ze dne 16. 8. 2017 sp. zn. 61 To 236/2017 zamítl. Soud nepřisvědčil stěžovatelově argumentaci, že v daném případě nebyla porušena pravidla hospodářské soutěže a že soud vycházel z nezákonných důkazů, neboť pro nařízení odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu byl dán zákonný důvod. Stejně tak soud odmítnul argument, že svědkyně M. svým chováním provokujícího agenta předání úplatku sama iniciovala.
4. Proti zamítavému usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolaní k Nejvyššímu soudu, který jej napadeným usnesením odmítl. Dle názoru Nejvyššího soudu nedošlo v dané věci ze strany svědkyně k žádné provokaci obžalovaných. Hodnocení důkazů neobsahuje žádný extrémní rozpor. S právní argumentací soudů nižších stupňů se dovolací soud rovněž ztotožnil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy při hodnocení důkazů porušily svoji povinnost nepřihlédnout k důkazům, které byly získány nezákonně. V této souvislosti stěžovatel poukazuje zejména na skutečnost, že soudy tolerovaly v dané věci zapojení svědkyně jako agenta-provokatéra, který cíleně, dlouhodobě a opakovaně působil na druhého odsouzeného, jenž byl takto motivován ke spáchání trestného činu. Podle stěžovatele by ke spáchání trestného činu bez provokace nedošlo. Stěžovatel se proto domnívá, že šlo o zcela cílenou a ze strany policie nijak nekorigovanou provokaci, která je judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva považována za jev nežádoucí, přičemž k důkazům získaným policejní provokací soud nemůže přihlížet. Navíc stěžovatel poukázal na to, že z důkazního materiálu jednoznačně vyplývá, že předání úplatku bylo aktivitou zmíněného odsouzeného (viz sub 2), a nikoli kteréhokoli z dalších odsouzených. Jednání agenta nápadně přesahovalo rámec předstíraného převodu, který je oprávněn povolit státní zástupce. Stěžovatel v této souvislosti uvádí, že agent-provokatér opakovaně vědomě odsouzeného uváděl v omyl svým tvrzením, že má větší pravomoci, než které mu reálně byly svěřeny. Od této skutečnosti stěžovatel také odvozuje, že fakticky předaný finanční obnos nemohl být úplatkem, neboť nebyl předán osobě, která mohla v dané věci rozhodnout. Dále by dle stěžovatele bez jednání agenta neměli obžalovaní žádný důvod úplatek předávat, protože jejich nabídka na uzavření dané nájemní smlouvy byla stejně nejvyšší, což podle stěžovatele z provedených důkazů vyplynulo. Úplatek by v této souvislosti proto byl zcela zbytečný, jelikož by veřejnou soutěž vyhráli již jen díky své nabídce. S ohledem na tuto skutečnost dle stěžovatele nedošlo k ohrožení obecného zájmu, které je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu podplácení. Stěžovatel také uvedl, že uznáním zákonnosti jednání agenta se soudy dopustily extenzivního výkladu zákona. Stěžovatel se proto domnívá, že soudy postupovaly nepřezkoumatelně, překvapivě a nepředvídatelně. Nakonec stěžovatel uvádí, že napadeným usnesením Nejvyšší soud rozhodnul v rozporu se svou vlastní judikaturou, ve které důkaz získaný pomocí policejní provokace označil za absolutně neúčinný v trestním řízení proti vyprovokované osobě. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud v souvislosti s touto ústavní stížností připomíná, že řízení o ústavní stížnosti je zvláštním a úzce specializovaným řízením, jehož předmětem je dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy přezkum napadených rozhodnutí z pohledu jejich ingerence do ústavně zaručených základních práv a svobod. Řízení o ústavní stížnosti však není pokračováním trestního řízení. Z této skutečnosti vyplývá především to, že se s ohledem na charakter řízení o ústavní stížnosti a postavení Ústavního soudu nelze ústavní stížností úspěšně domáhat zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů, přičemž toto pravidlo se vztahuje též na posouzení okolností, za kterých se skutkový děj odehrál, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Zároveň Ústavní soud podotýká, že hodnocení důkazů v trestním řízení je úkolem výhradně obecných soudů, které tak činí na základě zásady volného hodnocení důkazů. Tato zásada vyplývá přímo z principu nezávislosti soudů dle čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy. Respektuje-li obecný soud při realizaci zásady volného hodnocení důkazů veškeré podmínky jemu ústavním pořádkem stanovené, ve svém rozhodnutí uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá Ústavní soud pravomoc takto provedené hodnocení důkazů znovu posuzovat, neukáže-li se, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, anebo v případě, kdy učiněné právní závěry z provedených důkazů a odůvodnění rozhodnutí v žádné možné interpretaci nevyplývají. Takové rozhodnutí by bylo nutné považovat za odporující ústavně zaručenému právu na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení se stěžovatel implicitně dovolává.
9. Stěžovatel ústavní stížnost zakládá především na námitkách směřujících k nesprávnému hodnocení skutkových zjištění, přičemž tytéž námitky uplatnil již v předchozích řízeních před obecnými soudy, které se s těmito námitkami již náležitě vypořádaly, což ve svém podání stěžovatel nikterak nereflektuje. Stěžovatel setrvale předkládá svoji vlastní verzi skutkového stavu a provádí vlastní hodnocení důkazů, na jejichž základě bylo napadené usnesení Nejvyššího soudu (a jemu předcházející rozhodnutí městského a obvodního soudu) vydáno, přičemž obecné soudy udržitelnost těchto tvrzení náležitým provedením hodnocení jednotlivých důkazů samostatně i v jejich vzájemných souvislostech již vyvrátily. Z ústavněprávního hlediska je přitom podstatné, aby soudy, které jsou na základě zásady ústnosti dokazování v trestním řízení nejlépe schopny zhodnotit jednotlivé prováděné důkazy, opíraly své závěry o obsah konkrétních důkazů a své závěry také řádně odůvodnily. Ústavní soud neshledal, že by mezi provedeným hodnocením důkazů a vyvozenými právními závěry byl jakýkoli rozpor. Provedené hodnocení bylo vedeno racionálními a logickými úvahami, které jsou náležitě popsány též v odůvodněních těchto rozhodnutí. Přitom se obsáhle vypořádaly se všemi námitkami obhajoby. Ústavní soud proto naznal, že není důvodu do rozhodovací činnosti obecných soudů jakkoliv zasahovat.
10. Mimo námitky ohledně nesprávného skutkového zjištění, která již byla uplatněna v řízení před obecnými soudy, stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy všech tří stupňů nezohlednily skutečnost, že sama svědkyně M. žádala o úplatek a vytvářela na odsouzeného S. nátlak, čímž se dle stěžovatele dopustily extenzivního výkladu zákona. V podstatě tím dle stěžovatele měly soudy připustit nezákonnou policejní provokaci.
11. K tomu je třeba uvést, že touto námitkou se velmi podrobně zabýval Nejvyšší soud, který závěry obvodního soudu a městského soudu posoudil na základě své judikatury týkající se tzv. policejních provokací. Tuto obsáhlou argumentaci, spolu se skutečností, že většina stěžovatelem zmiňované judikatury se týká činnosti příslušníků policie, stěžovatel v ústavní stížnosti zcela opomíjí. Soudy ve vydaných rozhodnutích velmi přesvědčivě popsaly, že činnost svědkyně nebyla nijak provokující, nýbrž se pouze podvolila jednání jednoho z odsouzených. V podrobnostech lze beze zbytku odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. V řízení před obecnými soudy bylo zcela jednoznačně prokázáno, že jednáním svědkyně M. (která tou dobou navíc nebyla v pozici agenta ve smyslu trestního řádu) nevedlo u odsouzeného S. k rozhodnutí daný čin spáchat, naopak bylo prokázáno, že odsouzený S. byl od počátku jednání (tedy před nasazením policejní techniky) se svědkyní již rozhodnut úplatek poskytnout. Třeba v této souvislosti připomenout, že trestným je již pouhé nabídnutí úplatku (srov. §332 odst. 1 trestního zákoníku). Argumentaci Nejvyššího soudu tak nelze nic vytknout.
12. K námitce porušení rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny Ústavní soud pouze konstatuje, že stěžovatel nijak nespecifikoval, v čem toto porušení spatřuje, přičemž ani průběh samotného řízení před obecnými soudy nijak nenasvědčuje tomu, že k porušení principu rovnosti zúčastněných stran došlo.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu