ECLI:CZ:US:2019:4.US.3175.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3175/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Milana Chromíka, zastoupeného JUDr. Janou Glogarovou, advokátkou, sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 2018 č. j. 57 Co 319/2017-129 ve znění opravného usnesení ze dne 21. června 2018 č. j. 57 Co 319/2017-132, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a statutárního města Ostrava - městského obvodu Ostrava-Jih, sídlem Horní 791/3, Ostrava - Hrabůvka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byl porušen čl. 7 odst. 1 věta první, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem ze dne 10. 5. 2017 č. j. 16 C 271/2016-80 Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") ve znění usnesení ze dne 10. 5. 2017 č. j. 16 C 271/2016-83 vyhověl stěžovatelově žalobě proti vedlejšímu účastníkovi o zaplacení částky 40 298 Kč s příslušenstvím (výrok I), jde-li však o úroky z prodlení z této částky za dobu od 23. 3. 2017 do 9. 5. 2017, žalobu zamítl (výrok II), a vedlejšímu účastníkovi uložil zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 11 320 Kč (výrok III) a České republice na soudním poplatku částku 2 000 Kč (výrok IV). Okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník podle §27 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, odpovídá za škodu na zdraví, kterou stěžovatel utrpěl v důsledku úrazu způsobeného pádem na zledovatělém neošetřeném chodníku ve vlastnictví vedlejšího účastníka, ke kterému došlo dne 1. 12. 2014 v době mezi 17.11 hod. a 17.13 hod.
3. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu ve výroku I změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I), a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč (výrok II), České pojišťovně a. s. (v daném soudním řízení vedlejší účastnici na straně žalovaného) ve výši 600 Kč (výrok III) a státu ve výši 2 100 Kč (výrok IV) a dále že je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 200 Kč (výrok V) a České pojišťovně a. s. ve výši 600 Kč (výrok VI). Krajský soud se neztotožnil se závěrem okresního soudu, že by vedlejší účastník za vzniklou škodu nesl odpovědnost, a to z důvodu, že nebylo v silách vedlejšího účastníka, aby zmírnil důsledky mimořádně nepříznivých povětrnostních podmínek a odstranil bez zbytečného odkladu ledovku, která se soustavně tvořila až do 23.50 hod., přičemž občané byli o výjimečné situaci (o vzniku ledovky) informováni Českým hydrometeorologickým ústavem (ČHMÚ) v hromadných sdělovacích prostředcích.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatel označil odůvodnění krajského soudu za absurdní. V této souvislosti uvedl, že krajský soud doplnil dokazování výslechem Petra Vykruta, statutárního ředitele společnosti zajišťující zimní údržbu, který uvedl, že si na daný den vzpomíná (nad čímž stěžovatel vyjádřil s ohledem na více jak tříletý odstup podiv), že šlo o extrémní situaci, že danou lokalitu ošetřují v rozmezí 3 až 12 hodin, že vše závisí na množství sněhu, ale že v případě ledovky lhůta stanovena není. Podle stěžovatele je však ledovka nebezpečnější než sníh, a vedlejší účastník měl jednat ihned, a pokud krajský soud konstatuje, že občané byli o výjimečné situaci řádně informováni ČHMU, tím spíš měl být připraven vedlejší účastník. Stěžovatel krajskému soudu dále vytknul, že nevysvětlil, proč na danou situaci není použitelný nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99).
5. Dále stěžovatel uvedl, že ze základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny plyne zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí, o které má jít i v tomto případě, neboť by krajský soud k tak absurdním závěrům nemohl dospět. Jak plyne z uvedeného nálezu, záměrem zákonodárce bylo zajistit chodcům náhradu újmy i v případech, kdy by pro obec bylo značně náročné chodník včas ošetřit a úrazu chodce předejít. Krajský soud nemůže konstatovat, že měl vzhledem ke zprávám ČHMÚ zůstat doma, neboť tím stanovuje další kritéria, která by chodci museli prokazovat (důvod a cíl cesty). Jediné řešení může být, že poškozený prokazuje, že si počínal s běžnou opatrností, kterou by vynaložila každá rozumná osoba, a nikoli to, že něco nepředvídal.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový ve vztahu k napadenému rozhodnutí neměl v dané věci k dispozici; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní stížnost je založena na stěžovatelově polemice s tím, jak krajský soud interpretoval a aplikoval tzv. podústavní právo, konkrétně ustanovení §27 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, podle kterého vlastník dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku je povinen nahradit škody vzniklé uživatelům těchto pozemních komunikací, jejichž příčinou byla závada ve sjízdnosti, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvádí, že daný interpretační a aplikační proces bývá stižen "kvalifikovanou vadou" zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Pochybení této povahy však zjištěno (a ani výslovně namítáno) nebylo. Krajský soud se v souladu s uvedeným ustanovením zabýval otázkou, zda bylo v možnostech vedlejšího účastníka závadu na chodníku v podobě ledovky odstranit (nebo její důsledky zmírnit), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak nebylo, neboť šlo o mimořádnou povětrnostní situaci způsobenou silným namrzajícím deštěm, kdy standardní ošetření komunikací nebylo účinné, současně se zabýval i tím, zda nelze vedlejšímu účastníkovi přičítat, že na danou závadu neupozornil, a i s tímto kritériem se vypořádal právě s poukazem na informování široké veřejnosti na kalamitu v hromadných sdělovacích prostředcích ze strany ČHMÚ. Samotné posouzení konkrétních okolností případu z hlediska citovaného zákonného ustanovení je přitom výrazem nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat, ledaže by bylo možné příslušné úvahy označit za skutečně "extrémní", což však v souzené věci zjištěno nebylo.
11. Dovolává-li se stěžovatel nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15, konkrétně v něm vysloveného právního názoru, že záměrem zákonodárce bylo zajistit chodcům náhradu újmy i v případech, kdy by pro obec bylo značně náročné chodník včas ošetřit a úrazu chodce předejít, napadené rozhodnutí je postaveno na tom, že vedlejší účastník nebyl za daných okolností s to zmírnit následky dané povětrnostní situace, nikoliv že by to pro něj bylo značně náročné. Z tohoto důvodu v nyní posuzované věci s názorem Ústavního soudu ke kolizi nedochází.
12. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu