ECLI:CZ:US:2019:4.US.3191.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3191/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného Mgr. Michalem Korandou, advokátem, sídlem Jeseniova 51, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. července 2019 č. j. 31 To 296/2019-433 a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 30. května 2019 č. j. 2 T 48/2014-424, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v České Lípě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl Okresní soud v České Lípě (dále jen "okresní soud") stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení. Stěžovatel byl v dané trestní věci uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že řídil motorové vozidlo, přestože k tomu pozbyl oprávnění. Podaný návrh byl již třetím návrhem na povolení obnovy řízení. Je založen na námitce, že stěžovatele neměl v rozhodné době zřízen tzv. PO BOX a nebylo mu tedy řádně doručeno rozhodnutí o tzv. vybodování. Okresní soud dospěl k závěru, že taková námitka je nedůvodná. Stěžovatel byl osobně přítomen jednání správního orgánu, který vydal uvedené rozhodnutí, a proti jeho postupu nevznesl žádné relevantní námitky. Rozhodnutí o tzv. vybodování bylo zasíláno na adresu, kterou měl správní orgán k dispozici. Stěžovatel s tímto orgánem komunikoval a uváděl totožnou adresu. Navržené důkazy nemohou na této skutečnosti nic změnit.
3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se zcela ztotožnil s argumentací okresního soudu. Navíc doplnil, že v podstatě totožnou argumentaci uplatnil stěžovatel již v předchozím návrhu na povolení obnovy řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že o jeho stížnosti rozhodl krajský soud v neveřejném zasedání. Takový postup je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně s nálezem sp. zn. I. ÚS 1374/16. Okresní soud přitom nepřípustně neprovedl stěžovatelem navržené důkazy, takže obecné soudy porušily princip in dubio pro reo. Dle judikatury Nejvyššího soudu je u přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí třeba zkoumat, zda je "mařené" rozhodnutí vykonatelné a zda není zatíženo vadami. Absence fikce doručení takovou vadou dle stěžovatele je. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby jeho ústavní stížnost byla projednána přednostně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
8. V první řadě je třeba odmítnout stěžovatelovu námitku porušení jeho práv tím, že krajský soud rozhodoval v neveřejném zasedání. Takový postup je však ústavně konformní. Dřívější názor Ústavního soudu, na který stěžovatel poukazuje, byl pak překonán stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18 ze dne 25. 9. 2018 (č. 238/2018 Sb.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Postup krajského soudu je pak plně v souladu se závěry uvedenými v tomto stanovisku.
9. Ve zbývající části ústavní stížnosti pak stěžovatel toliko polemizuje se závěrem učiněným v napadených rozhodnutích o irelevanci stěžovatelem namítané skutečnosti (neexistence tzv. PO BOX), aniž se však jakkoliv konkrétně zabývá tím, jak se s touto námitkou vypořádaly soudy v napadených rozhodnutích. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy se touto námitkou dostatečně zabývaly a srozumitelně ozřejmily důvody její neopodstatněnosti v řízení o povolení obnovy řízení. Přitom neporušily žádný ústavní princip (např. zásadu in dubio pro reo). Jejich rozhodnutí nelze tedy cokoliv vytknout.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost byla projednána v co nejkratší možné době, takže návrhu stěžovatele na její přednostní projednání bylo de facto vyhověno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu