ECLI:CZ:US:2019:4.US.3202.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3202/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelek 1. P. Š. a 2. M. P., obou zastoupených JUDr. Milošem Červinkou, advokátem, sídlem Haštalská 760/27, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2018 č. j. 25 Cdo 274/2018-446, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. června 2017 č. j. 11 Co 249/2016-430 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 27. listopadu 2015 č. j. 7 C 98/2004-406, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a statutárního města Děčín, sídlem Mírové náměstí 1175/5, Děčín IV, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi (a řízení jim předcházejícím) byla porušena práva jim ústavně garantovaná zejména čl. 1 a 4 Ústavy a čl. 6, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a že byl také porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Děčíně (dále jen "okresní soud") co do částky 7 476 000 Kč s příslušenstvím a částky 813 929 Kč s příslušenstvím zastavil řízení o žalobě stěžovatelek proti žalovanému vedlejšímu účastníkovi, jehož se účastnila Kooperativa pojišťovna, a. s. (jako vedlejší účastnice na straně žalovaného) (výrok I), zamítl žalobu první stěžovatelky na zaplacení částky 338 832 Kč z titulu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a částky 1 586 071 Kč z titulu vynaložených nákladů na péči o původní žalobkyni M. P. a vynaložených nákladů na léčení, v obou případech s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu druhé stěžovatelky na zaplacení částky 140 000 Kč za vzniklou majetkovou újmu, částky 29 995 Kč za cestovné, částky 30 500 Kč z titulu věcné škody a částky 7 920 Kč za vynaložené náklady vzniklé uplatněním nároku, to ve všech případech s příslušenstvím (výroky III až VI), a dále žalovanému, vedlejší účastnici na jeho straně a České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výroky VII a VIII). Okresní soud dospěl k závěru, že ke škodné události, ze které stěžovatelky svůj nárok na náhradu škody vyvozovaly, tj. odlomení a pád části stromu na městském hřbitově na M. P. (pozn.: jmenovaná v průběhu soudního řízení zemřela), došlo zásahem vyšší moci, resp. že vedlejší účastník jako vlastník příslušného pozemku i stromu neporušil svou povinnost podle §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), a tudíž není naplněn předpoklad odpovědnosti podle §420 odst. 1 občanského zákoníku.
3. K odvolání stěžovatelek Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v napadených výrocích II až VIII potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků ani vedlejší účastnice na straně žalovaného nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že vedlejší účastník svou prevenční povinnost neporušil, a na straně vedlejšího účastníka není naplněn jeden z předpokladů právní odpovědnosti za vzniklou škodu.
4. Ústavní stížností napadeným usnesením pak Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl dovolání stěžovatelek s tím, že zčásti není přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a ve zbývajícím rozsahu že není přípustné podle §237 o. s. ř., protože rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí, a není ani důvodu, aby rozhodná právní otázka (porušení povinnosti tzv. generální prevence podle §415 občanského zákoníku) byla za daných skutkových okolností posouzena jinak.
II.
Argumentace stěžovatelek
5. V ústavní stížnosti stěžovatelky vyslovují názor, že odpovědnost za způsobený úraz a trvalé následky, které jsou s ním v příčinné souvislosti, nese vedlejší účastník, neboť odpovídá za stav pozemku i porostů, které se na něm nacházejí. Příčinou odlomení větve bylo tlení a ztrouchnivění vnitřní části stromu, z čehož je patrné, že vedlejší účastník zanedbal náležitou péči o porost na pozemku, a jednal tak v rozporu s péčí řádného hospodáře.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatelky podrobně rekapitulují průběh řízení před soudy všech stupňů, přičemž poukazují mj. na své námitky uplatněné v odvolacím řízení, tedy že bylo třeba věc posuzovat podle §420a odst. 1 písm. a) občanského zákoníku, a že i kdyby tomu tak nebylo, měla kontrola bezpečnosti stromů a jejich následná údržba splňovat vyšší nároky než jen vizuální prohlídku, a dále že nebyl správný závěr tohoto soudu, že k pádu stromu došlo z důvodu silného poryvu větru, přičemž upozorňují, že zpráva Českého hydrometeorologického ústavu uvádí údaje zaznamenané ve stanici Ústí nad Labem - Kočkov, ta se ovšem nachází na místě vzdáleném 31 km a v jiné nadmořské výšce, přičemž základní klimatologická stanice Děčín zaznamenala poryv větru v době škodní události jen o rychlosti 7 m/s. Vzhledem k této skutečnosti vyjádřily důvodné pochybnosti o správnosti závěrů soudem ustanoveného znalce a jeho nepodjatosti.
7. Dále stěžovatelky namítají, že nesouhlasí se závěry odvolacího soudu a dovolacího soudu, že v posuzované věci nelze použít rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011 sp. zn. 25 Cdo 1117/2008, neboť nevidí důvod, proč by měl provozovatel hřbitova splňovat nižší standardy než provozovatel autokempu, zvláště když je jím obec jako veřejnoprávní korporace, jejímž stěžejním účelem je péče o obyvatele na jejím území. Mají za to, že vizuální prohlídka byla nedostatečná, protože nebyla schopna odhalit nebezpečí pádu větve, a že tudíž kontrola a údržba měla splňovat vyšší nároky, přičemž poukazují i na rozsudek ze dne 4. 12. 2013 sp. zn. 25 Cdo 2508/2012. V řízení bylo prokázáno, že se předmětný strom nacházel za zenitem své existence v dezolátním stavu na místě přístupném veřejnosti a byl tak nebezpečný pro své okolí. Vedlejší účastník porušil svou prevenční povinnost, když šetření provedl nedostatečně. Odmítají tedy, že by si vedlejší účastník počínal dostatečně obezřetně a že by jimi vznesený požadavek byl nepřiměřený, a to i vzhledem k tomu, že na hřbitově se nachází řada stromů zasahujících do veřejného prostranství, kde se pohybují návštěvníci hřbitova, přičemž vzrůst a jejich stáří mělo vést vedlejšího účastníka k důkladnější péči, a že se za situace, kdy byla daná prohlídka uskutečněna prostřednictvím Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, dalo očekávat, že bude důkladnější.
8. V případě obce je dle stěžovatelek také možné uvažovat o opatřeních, která by byla pro soukromé vlastníky finančně nákladná, neboť obec může využívat prostředky ze svého rozpočtu, a tudíž lze požadovat, aby provedla zevrubnější kontrolu pomocí tzv. hloubkových metod. Upozorňují, že rozhodování soudů nemotivuje veřejnoprávní korporaci zlepšit formu kontrol ani činit cokoliv dalšího pro ochranu zdraví a života osob, což je dle stěžovatelek v zásadním rozporu s ústavně garantovanými lidskými právy a odporuje to lidskému cítění.
9. Závěrem stěžovatelky obecným soudům vytýkají značné průtahy v rozhodování, kdy se po dobu 7 let nekonalo ani jedno jednání a v mezidobí došlo k úmrtí M. Š., v důsledku čehož zanikla část žalovaného nároku. Takovýto postup dle nich nejen ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů, ale i právní jistotu, a představuje "odepření spravedlnosti".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkami v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Stěžovatelky v ústavní stížnosti polemizují s tím, jak obecné soudy zhodnotily provedené důkazy, konkrétně pak vyjadřují nesouhlas s jejich (skutkovým) závěrem, že v době škodné události došlo k silnému poryvu větru majícího podobu větrného víru, jakož i s jejich právními závěry, a to z důvodu, že jednak aplikovaly nesprávnou právní normu (tj. §420 ve spojení s §415 občanského zákoníku namísto §420a občanského zákoníku), a v případě, že by tomu tak nebylo, že nesprávně posoudily otázku, zda vedlejší účastník postupoval s náležitou péčí, jde-li o kontrolu a údržbu dřevin na pozemku v jeho vlastnictví, na němž se hřbitov nachází.
13. Otázkou, která z výše uvedených právních ustanovení je relevantní, se k námitce stěžovatelek zabýval jak odvolací soud, tak dovolací soud, neshledaly ji však důvodnou, přičemž vysvětlily, proč nepovažují jejich odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek sp. zn. 25 Cdo 1117/2008 za přiléhavý, tj. z důvodu rozdílného skutkového stavu, kdy tehdy bylo třeba spadlý strom považovat za věc použitou k provozní činnosti (dlužno dodat, že v uvedené věci nevyloučil Nejvyšší soud možnost liberace podle §420a odst. 3 občanského zákoníku, a to s ohledem na tvrzení žalovaného o silném větru; srov. také ustanovení §2924 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), a naopak proč za relevantní považuje závěry plynoucí z rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2508/2012, dle nichž vlastník nemá z hlediska tzv. generální prevence ve smyslu §415 občanského zákoníku absolutní povinnost počínat si tak, aby za všech okolností byla vyloučena možnost pádu stromu či jeho větví, nýbrž je povinen postupovat při správě svého majetku natolik obezřetně, jak lze vzhledem ke konkrétní situaci na něm rozumně požadovat.
14. Jde-li o skutkové zjištění, že nehodě předcházel prudký poryv větru (větrný vír), tedy že nastala mimořádná povětrnostní situace, nelze konstatovat, že by stálo bez jakékoliv opory v provedených důkazech nebo by s nimi bylo dokonce ve zjevném rozporu (tedy že by byla napadená rozhodnutí stižena ústavně relevantní vadou v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry z nich vyvozenými). Soudy nižších stupňů v tomto ohledu vycházely nejen ze zprávy Českého hydrometeorologického ústavu Ústí nad Labem - Kočkov, jejíž význam stěžovatelky zpochybňují měřením stanice Děčín, ale také z výpovědí svědků M. B. a Z. D., k čemuž možno dodat, že tyto důkazy korespondují se závěry soudního znalce, k nimž dospěl s ohledem na stav stromu a polohu odlomené části pod stromem.
15. A konečně obecné soudy se řádně zabývaly i tím, zda si vedlejší účastník (a to s přihlédnutím ke skutečnosti, že je veřejnoprávní korporací, jejímž účelem je mj. péče o obyvatele, ochrana a rozvoj jejich zdraví, jak zmínil krajský soud) při kontrole a údržbě hřbitova, resp. daného stromu počínal dostatečně obezřetně, když vzaly v úvahu relevantní skutečnosti, tedy že stav dřeviny na hřbitově vedlejší účastník nechal zkontrolovat Agenturou ochrany přírody a krajiny České republiky v Ústí nad Labem a že jejich údržbu prováděl prostřednictvím odborné firmy, přičemž vnitřní hniloba, která společně s mimořádnou povětrnostní situací vedla k pádu větve, nebyla zvenčí viditelná.
16. Samotné posouzení otázky, zda bylo nezbytné z hlediska povinností plynoucích z §415 občanského zákoníku provádět ještě další kontrolu, a to pomocí tzv. hloubkových kvalifikovaných metod, jak stěžovatelky namítají, je pak věcí úvahy obecných soudů, a Ústavní soud by do daného posouzení mohl zasáhnout pouze za předpokladu, kdy by v něm bylo možné spatřovat prvky libovůle či dokonce svévole. K takovému závěru však v dané věci nebylo možné dospět.
17. Poukazují-li stěžovatelky (bez dalšího) na průtahy, soudní řízení již bylo pravomocně ukončeno, a vzhledem k tomu, že tvrzenou protiústavnost zrušením napadených soudních rozhodnutí, jehož se stěžovatelky domáhají, napravit nelze, je takováto námitka bezpředmětná.
18. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, kterých se stěžovatelky dovolávají, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu