ECLI:CZ:US:2019:4.US.3209.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3209/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Stanislava Mojžíška, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2019 č. j. 27 Cdo 911/2019-392, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 1. 10. 2019 označeným jako ústavní stížnost se stěžovatel s tvrzením o porušení čl. 3, čl. 4, čl. 10 a čl. 96 Ústavy České republiky a čl. 3 odst. 3, čl. 10, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora označeného usnesení, jímž Nejvyšší soud zastavil dovolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a aby nařídil veřejné ústní jednání; současně Ústavní soud informoval, že mu Česká advokátní komora odmítá určit advokáta pro řízení o ústavní stížnosti.
Stěžovatelovo podání nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo formálními a obsahovými nedostatky [§34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústavní soud")], zejména však stěžovatel nebyl pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem (§30, §31 zákona o Ústavním soudu).
Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
Z elektronické databáze ústavních stížností však bylo zjištěno, že stěžovatel se obrací na Ústavní soud opakovaně, přičemž byl vícekrát vyzýván k odstranění vad svých návrhů a poučen o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem, včetně možnosti návrh odmítnout bez věcného projednání, pokud vady podání nebudou odstraněny, jakož i se skutečností, že Ústavní soud stěžovatelům právního zástupce neustanovuje. Ústavní soud tak nemá pochybnosti o tom, že stěžovatel byl řádně seznámen s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že se na Ústavní soud nemůže obrátit jinak než v zastoupení advokátem (stejně jako poučení, že Ústavní soud neustanovuje právní zastoupení účastníku řízení), pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým; tak se také stalo v posuzovaném případě.
Za dané situace, shodně jako v desítkách dalších věcí téhož stěžovatele, Ústavní soud shledal důvod pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2019
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka