ECLI:CZ:US:2019:4.US.3214.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3214/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem, sídlem Okružní 591/10, Mohelnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2018 č. j. 6 Tdo 717/2018-24, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. prosince 2017 č. j. 55 To 187/2017-628 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 12. dubna 2017 č. j. 1 T 44/2015-561, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Šumperku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 1, čl. 15 odst. 1, čl. 36, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") sp. zn. 1 T 44/2015 se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem uznal okresní soud stěžovatele vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že s dalším odsouzeným uzavřel pracovní smlouvu s nadstandardní odměnou, přičemž tento druhý odsouzený se několik dnů po vzniku pracovního vztahu dostal do stavu pracovní neschopnosti a po dobu více než jednoho roku tak pobíral tzv. nemocenskou dávku, čímž způsobili okresní správě sociálního zabezpečení škodu ve výši 285 949 Kč. Oba odsouzení si přitom měli být neschopnosti zaměstnance vědomi už při uzavírání smlouvy, a navíc společnost, v níž byl stěžovatel jednatelem, neměla dostatek prostředků na úhradu mzdy zaměstnance. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě znaleckých posudků o zdravotním stavu zaměstnance a ekonomickém stavu společnosti řízené stěžovatelem. Dále vyšel ze svědeckých výpovědí ošetřující lékařky zaměstnance a druhého jednatele společnosti. Ve svém souhrnu nepřímé důkazy dle okresního soudu prokazují, že stěžovatel v dohodě s druhým odsouzeným fingoval vznik pracovního vztahu za účelem neoprávněného zisku tzv. nemocenských dávek.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry okresního soudu.
4. Stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud odmítl, když dospěl k závěru, že postup okresního soudu a krajského soudu nevykazuje žádné významné procesní vady a hodnocení důkazů nevykazuje tzv. extrémní rozpor. K porušení stěžovatelových práv nedošlo ani v důsledku oddělených výslechů obou odsouzených, neboť takový postup zákon umožňuje podle §208 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že ve věci došlo k porušení jeho práva na projednání věci v jeho přítomnosti, neboť stěžovatel nebyl přítomen u výslechu druhého z obviněných a s jeho obsahem nebyl řádně seznámen. Podle Listiny přitom omezení uvedeného práva není přípustné, a proto je postup orgánů činných v trestním řízení podle §208 trestního řádu v přímém rozporu s ústavním pořádkem. Porušení práva na obhajobu spatřuje stěžovatel v tom, že mu byly důležité listinné důkazy (např. znalecké posudky) předkládány až u hlavního líčení s odůvodněním, že soudy mají povinnost doručovat je pouze právnímu zástupci. Okresní soud opakovaně zneužil znění trestního řádu, aby nemusel stěžovatele informovat o prováděných úkonech a seznamoval ho se shromážděnými důkazy až u hlavního líčení. Bez relevantního odůvodnění pak soudy odmítly provést obhajobou navržený důkaz, který podkopával hlavní pilíř obžaloby. Ve výsledku byl stěžovatel diskriminován v tom, že si nezvolil obhájce. Vzdáním se práva na obhájce se ovšem stěžovatel nevzdal ostatních procesních práv. Ve výsledku byl stěžovatel odsouzen na základě účelových znaleckých posudků. Za celým trestním řízením je dle stěžovatele spolupráce orgánů státní moci, v důsledku stěžovatelovy kritiky správy sociálního zabezpečení v minulosti. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
6. Zde Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel výslovně nenavrhl zrušení usnesení Nejvyššího soudu, nicméně jeho námitky fakticky směřují i proti jeho obsahu. Ústavní soud tedy přistoupil i k přezkumu tohoto napadeného rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí z hlediska respektování základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá především skutkové námitky, které již uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, aniž by však jakkoliv reflektoval, že se soudy s těmito námitkami vypořádaly. Stěžovatel nadále předkládá svoji verzi skutkového děje, jejíž udržitelnost soudy souhrnným hodnocením všech důkazů vyvrátily. Úkolem Ústavního soudu přitom není provedení opětovného přezkumu důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkumu důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů), s výjimkou již zmíněné zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými znaleckými posudky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
11. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Zásadu in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.
12. V řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že zdravotní stav druhého odsouzeného byl takový, že musel být na první pohled zřejmý i laikovi, a dále že dohodnutá odměna byla nestandardně vysoká, zvláště s přihlédnutím k majetkovým poměrům společnosti, v níž byl stěžovatel jednatelem. To vše za situace nestandardně krátkého pracovního poměru (s nejasnou náplní) a existencí značných dluhů orgánům správy sociálního zabezpečení. Taková skutková konstrukce, která je podrobně rozvedena a popsaná v napadených rozhodnutích obecných soudů, z ústavněprávního hlediska obstojí.
13. Namítá-li stěžovatel porušení jeho práva na projednání věci v jeho přítomnosti, k němuž mělo dojít odděleným výslechem obou obžalovaných, pak ani této námitce nemůže Ústavní soud přisvědčit, neboť takový postup je v souladu s §208 trestního řádu. Uvedené ustanovení garantuje ochranu spravedlivého procesu, aby jednotliví obžalovaní vypovídali bez vzájemného ovlivňování a tím se jejich výpovědi staly důkazně "hodnotnějšími". Zásah do procesních práv je v takové situaci kompenzován tím, že obžalovaní jsou se svými výpověďmi posléze seznámení a mají možnost se k nim vyjádřit. Tento procesní požadavek byl v posuzované věci dodržen, takže stěžovatel nebyl na svých právech jakkoliv zkrácen. Ostatně vyjádřit se k uvedené výpovědi mohl nejen při dalším hlavním líčení, nýbrž i v rámci odvolacího řízení. Totéž platí i stran námitky nemožnosti seznámit se s některými důkazy a k jejich obsahu se vyjádřit. I v tomto směru měl stěžovatel dostatek prostoru přinejmenším v rámci odvolacího řízení, přičemž bylo věcí jeho uvážení, jakým způsobem se bude hájit. Vzhledem k předmětu a délce řízení pak plně obstojí i závěr krajského soudu o nepřipuštění dalších důkazů pro nadbytečnost.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu