ECLI:CZ:US:2019:4.US.3215.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3215/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného Mgr. Ladislavem Preclíkem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. srpna 2019 č. j. 6 To 65/2019-1471 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. března 2019 sp. zn. 10 T 3/2014, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl stěžovatelův návrh na povolení obnovy trestního řízení vedeného pod sp. zn. 10 T 3/2014. V něm byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu vraždy podle §140 odst. 2 a odst. 3 písm. a), h) a i) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 a odst. 3 písm. d) trestního zákoníku. Těch se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že se dvěma spolupachateli přepadli bankovní vozidlo, na které stříleli ze samopalu, a poté, co se posádka vozidla vzdala, násilím vnikli do chráněné části vozu, kde se zmocnili více než 33 milionů Kč. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 22 let.
3. V podaném návrhu na povolení obnovy řízení poukazoval stěžovatel na několik skutečností, se kterými se krajský soud vypořádal následujícím způsobem. V oblasti námitek hodnocení pachových stop mělo jít pouze o vlastní domněnky stěžovatele, přičemž ten zdůrazňoval skutečnosti, které byly soudům při rozhodování známé a vypořádaly se s nimi. Rovněž u námitek týkajících se biologických (krevních) stop stěžovatel předkládá vlastní hodnocení provedených důkazů, aniž by předložil jakýkoliv nový důkaz, který by svědčil ve prospěch povolení obnovy řízení, neboť zajištění biologických stop bylo řádně zaznamenáno. Samotné nalezení krevní stopy jednoho z poškozených, aniž by jeho zranění bylo zvláště zaprotokolováno, ještě nesvědčí o nesprávném postupu při zajišťování a hodnocení těchto stop. Stěžovatel předložené znalecké vyjádření je pak dle krajského soudu pouze obecné a ke konkrétní trestní věci neuvádí vůbec nic. Poukazuje-li stěžovatel na nesrovnalosti při označení PET lahve, zajištěné na místě činu, ztotožňuje se soud s touto námitkou, avšak zkoumání tohoto důkazu nehrálo žádnou roli při závěru o stěžovatelově vině. Ve stěžovatelově návrhu se tedy neobjevily žádné relevantní nové skutečnosti.
4. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením s odůvodněním, že s podstatou většiny námitek se zabýval krajský soud již v původních odsuzujících rozhodnutích. To platí zejména o námitkách stran možné manipulace s krevními a pachovými stopami. Závěr o nutné manipulaci s krví na místě činu opřel stěžovatel o italský detektivní seriál, což samo o sobě vzbuzuje pochybnosti. Oslovení znalci se naopak k otázce mrznutí krve nedokázali vyjádřit. Tuto manipulaci s krví na místě činu navíc dle vrchního soudu vylučují svědecké výpovědi o chování pachatelů na místě činu, přičemž naopak se pachatelé pokoušeli krevní stopu zničit hořlavinou. Námitka nutného působení nízké teploty na krevní stopu je tak pouhou spekulací, která navíc ve světle dalších důkazů nemůže přinést jiné rozhodnutí ve věci. Totéž platí i o námitkách k hodnocení pachových stop. Ani v této části návrhu nebyl stěžovatelem předložen důkaz, který by původní skutkovou verzi zpochybňoval. Novou skutečností pak není ani jeho výpověď před krajským soudem, neboť ta svým obsahem v podstatě kopírovala stěžovatelovo stanovisko z opravných prostředků, uplatněných v minulosti.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že se v řízení nepodařilo objasnit otázku bodu mrazu krve člověka. Stěžovatel navrhl jako důkaz provést údaje z italského detektivního seriálu, kde znalec vyslovil, že krev mrzne při nula stupních. To připustil i stížnostní soud. Nalezená krev tedy nemůže pocházet z krvácejícího člověka, neboť na místě činu byla teplota podstatně nižší. Soudy nesprávně uvedly, že umístění krve neviděli žádní svědci, avšak žádní svědci (včetně poškozených) nesledovali celé jednání pachatelů. Pokud soudy v tomto směru samy připouští jisté pochybnosti, měly je, v souladu se zásadou in dubio pro reo, vyvrátit pomocí dalších důkazů. Soudům se nepodařilo vyvrátit, že by pachatelé mohli disponovat se stěžovatelovou krví. Ke klíčové otázce mrznutí krve se dle předložených vyjádření nedokázali vyjádřit ani oslovení znalci, a tím spíše ji nelze řešit laickými úvahami soudů. I takovýto negativní důkaz, tedy neschopnost odborníků něco potvrdit, je dle stěžovatele novým důkazem, odůvodňujícím povolení obnovy řízení. Dále stěžovatel poukazuje na to, že doposud se nepodařilo vysvětlit, jak se na místě činu mohla nalézt krevní stopa nekrvácejícího poškozeného. I to dle stěžovatele svědčí o neodbornosti při získávání důkazů. O tom svědčí např. rovněž protokoly ze zkoumání tzv. pachových stop. V tomto směru poukázal stěžovatel na novou studii k hodnověrnosti pachových stop.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. V podané ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě toliko opakuje námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy, aniž by jakkoliv výrazně reflektoval způsob, jakým se soudy s těmito námitkami vypořádaly. Tím v podstatě staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu nepřísluší. Z ústavněprávního hlediska je důležité, že soudy se stěžovatelovým návrhem na povolení obnovy řízení zabývaly a jeho obsah (předložené důkazy) posoudily ve vztahu k předchozím odsuzujícím rozhodnutím. Ústavně souladně tak soudy vyhodnotily relevanci otázek bodu mrazu lidské krve a přenosu pachových stop na zjištěný skutkový stav, který zejména jakýkoliv přenos stěžovatelovy krve na místo činu vyloučily. Dále se soudy zabývaly i nesrovnalostmi v poranění poškozených a zajištěné PET lahve. Přesvědčivě pak zdůvodnily, z jakého důvodu není žádná z těchto námitek relevantní pro povolení obnovy řízení. Na jejich obsáhlá odůvodnění lze tedy pro podrobnosti jen odkázat. Naopak v nich nelze spatřovat porušení ústavních práv stěžovatele.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu