ECLI:CZ:US:2019:4.US.322.19.1
sp. zn. IV. ÚS 322/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Spáčila, zastoupeného JUDr. Michalem Hudečkem, advokátem, sídlem Krapkova 452/38, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. listopadu 2018 č. j. 7 Cmo 219/2018-71 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2018 č. j. 20 Cm 140/2017-58, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodních společností SELMA a. s., sídlem Na Hranici 4039/8, Jihlava, Maso-Uzenářství VYSOČINA, s. r. o., v konkursu, v úpadku, sídlem Vrahovická 421/123, Prostějov, a Ing. Miroslava Langera, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v řízení o zaplacení směnečné sumy 1 952 795 Kč s postižními právy odmítl námitky stěžovatele (jako žalovaného) proti směnečnému platebnímu rozkazu krajského soudu ze dne 19. 10. 2017 č. j. 20 Cm 140/2017-24 pro chybějící odůvodnění a rozhodl, že první vedlejší účastnice (jako žalobkyně) a stěžovatel nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení o námitkách. Dospěl přitom k závěru, že podané námitky jsou neurčité, a tudíž "neprojednatelné", neboť absentují konkrétní skutečnosti, kterými by je stěžovatel vymezil; z námitek není zřejmé, jaká má být výše žalované směnečné sumy, tedy v jaké části je zpochybňována povinnost ze směnky, a co tedy má být předmětem námitkového řízení.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") shora označeným usnesením potvrdil, přičemž rozhodl, že první vedlejší účastnice a stěžovatel nemají vzájemně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s názorem krajského soudu a dále upozornil, že stěžovatel neuvedl, z jakého důvodu nesouhlasí s výší úroků, načež uzavřel, že stěžovatel nesdělil žádné konkrétní důvody, jimiž by se vydanému směnečnému platebnímu rozkazu či směnce bránil, a tudíž námitky nelze považovat za řádně odůvodněné.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na to, že byl ručitelem ze směnky, která se stala předmětem řízení u krajského soudu, že proti směnečnému platebnímu rozkazu podal námitky, v nichž uvedl veškerou svou obranu, kterou mohl a která se zakládala na jediné jemu známé informaci, že výše požadované částky neodpovídá výši závazku druhého vedlejšího účastníka (jako dalšího žalovaného) podle účetnictví, a dále že nesouhlasí s příslušenstvím, přičemž v podrobnostech odkázal na účetnictví druhé vedlejší účastnice, která se v té době nacházela v insolvenčním řízení a účetní evidenci měl k dispozici insolvenční správce. Stěžovatel dle svých slov tedy věděl, že dlužná částka je nižší, neměl však v tomto ohledu žádné relevantní informace nebo důkazy, o které by mohl své námitky opřít.
5. V návaznosti na to vytkl obecným soudům, že jeho námitky odmítly jako neurčité. Tím mu byla odňata možnost hájit svá práva před soudem, neboť ze své ručitelské pozice nebyl schopen zjistit konkrétní výši dluhu. Výklad nutného rozsahu, resp. obsahu a konkrétního charakteru námitek provedený obecnými soudy je extenzivní, jsou zde kladeny neoprávněné, tj. ze zákona neplynoucí požadavky, a přístup obecných soudů je formalistický, když nezohledňuje konkrétní okolnosti případu. Odmítl, že by vznesl neodůvodněné námitky (§175 odst. 3 o. s. ř.) nebo že by byly čistě účelové nebo snad "odbyté". Závěrem stěžovatel shrnul, že podal takové námitky, které byl schopen ze své pozice podat, a tyto dle jeho názoru splňují podmínky na ně zákonem kladené, přičemž namítl, že postup obecných soudů jej vrhá do neřešitelné situace, resp. že nebyla poskytnuta ochrana jeho právům a že byl zavázán k zaplacení horentní sumy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti (ve stručnosti řečeno) tvrdil, že jím podané námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu nelze označit za neodůvodněné podle §175 odst. 3 věty druhé o. s. ř., současně však uvedl, že nebyl s to je odůvodnit podrobněji. Z napadených soudních rozhodnutí je patrno, že se námitkami proti směnečnému platebnímu rozkazu, jak je stěžovatel specifikuje výše, obecné soudy zabývaly, přičemž dostatečně vysvětlily, proč je nepovažovaly za řádně odůvodněné (tedy že byly pro svou neurčitost "neprojednatelné"). Ústavní stížnost je založena na nesouhlasu s řádně odůvodněnými závěry obecných soudů, aniž by bylo zřejmé, v čem konkrétně by měly být jejich úvahy považovány za vadné, a to do té míry, že by je bylo možné označit za zcela "neudržitelné" (extrémní). Takto koncipovanou ústavní stížnost, jejímž obsahem je ve své podstatě požadavek, aby se Ústavní soud znovu věcí zabýval, jako by byl sám obecným soudem, a posuzoval, zda stěžovatelem podané námitky byly dostatečně určité, či nikoliv, nelze než - bez dalšího - kvalifikovat jako zjevně neopodstatněný návrh.
10. Ústavní soud, i kdyby se pominul daný nedostatek, nemohl by prima facie dospět k závěru o porušení ústavnosti. V dané věci v zásadě jde o posouzení, zda ustanovení podústavního práva (tedy §175 o. s. ř.) bylo obecnými soudy interpretováno a aplikováno ústavně konformním způsobem, konkrétně pak v souladu s ústavně zaručeným základním právem stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny; v opačném případě by bylo možné hovořit o tzv. (přepjatém) formalizmu, jde-li o požadavky, které obecné soudy na příslušné podání kladou (jak jim také stěžovatel vytýká).
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že požadovaná částka neodpovídá výši závazku druhého vedlejšího účastníka a že ze své pozice ručitele nebyl schopen zjistit konkrétní výši dluhu. Ohlédne-li Ústavní soud od skutečnosti akcentované obecnými soudy, tedy že stěžovatel neuvedl, jaká částka má být předmětem řízení o námitkách, z jeho tvrzení není ani zřejmé, zda má jít o námitku směnečnou nebo mimosměnečnou (kauzální), tedy např. zda již bylo částečně plněno na směnku samotnou anebo zda směnka sloužila k zajištění nějakého závazkového vztahu mezi první a druhou vedlejší účastnicí a z jakého důvodu dluh druhé vedlejší účastnice (částečně) zanikl. S ohledem na zásadu koncentrace řízení je přitom nezbytné, aby již v námitkách podaných v patnáctidenní lhůtě byl vymezen předmět námitkového řízení, tedy aby v nich jednoznačně a nezaměnitelně byl vymezen skutek, o který se námitková obrana žalovaného opírá, později nelze uplatnit nový (jiný) skutek, ale pouze ten stávající doplnit o další skutečnosti.
12. Obecné soudy založily své rozhodnutí na obecně akceptovaném pravidle, že za odůvodněné lze považovat jen ty námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a na jakých skutkových okolnostech žalovaný staví svou obranu. Proto se Ústavnímu soudu tento přístup nejeví jako "formalistický". Když takovéto předpoklady námitky nesplňují, není řádně vymezen předmět námitkového řízení, a soud pak - s ohledem na již zmíněnou zásadu koncentrace řízení - nemá "o čem jednat". Za nepřiměřenou pak nelze považovat ani úvahu, že v daném případě stěžovatelovy námitky uvedené pravidlo nesplňují, neboť postrádají údaj o tom, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán, s čímž zde velmi úzce souvisí nedostatečně určité vymezení tzv. skutku.
13. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu