ECLI:CZ:US:2019:4.US.3225.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3225/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Rudolfa Sadyho, zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem, sídlem Bořice 65, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2019 č. j. 24 Cdo 1339/2019-276, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. listopadu 2018 č. j. 27 Co 313/2018-252 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. června 2018 č. j. 5 C 33/2014-211, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a a) Petra Nováka a b) Ivany Novákové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o politických a občanských právech a čl. 47 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") zrušil výrokem I podílové spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejších účastníků k vyjmenovaným nemovitostem, výrokem II přikázal uvedené nemovitosti do vlastnictví vedlejších účastníků, výrokem III přikázal vedlejším účastníkům uhradit stěžovateli 250 000 Kč a výrokem IV uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení ve výši 103 400 Kč. Stěžovatel od počátku řízení zpochybňoval aktivní legitimaci vedlejších účastníků, kteří vlastnické právo k nemovitostem nabyli darovací smlouvou od stěžovatelovy matky. Tato smlouva byla však dle stěžovatele podepsána v důsledku duševní poruchy. Soud se však s tímto tvrzením neztotožnil. Svůj závěr opřel o svědecké výpovědi a lékařskou zprávu obvodní lékařky, podle nichž je stěžovatelova matka v dobré kondici, všechny právní úkony činí sama a nikdy se neléčila na psychiatrii. Darovací smlouva byla rovněž sepsána formou notářského zápisu. Dle okresního soudu tedy nebylo třeba ustanovovat znalce ke zkoumání duševního stavu stěžovatelovy matky. Stěžovatel ostatně ani neuvedl žádné relevantní okolnosti ohledně jejího zdravotního stavu.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") tak, že změnil rozsudek nalézacího soudu, avšak pouze v otázce právního posouzení studny, nacházející se na předmětném pozemku. Pro předmět ústavní stížnosti je podstatné, že v odůvodnění svého rozsudku odkázal krajský soud v otázce platnosti darovací smlouvy na závěry okresního soudu, které jsou dle něj správné a úplné. Stěžovateli se vliv (či vůbec existenci) duševní poruchy na jednání dárkyně nepodařilo prokázat. Z provedených důkazů nic nepodporovalo jeho tvrzení. Ani ze stěžovatelem předložené lékařské zprávy nelze opačný závěr dovodit. Jde o zprávu několik desetiletí starou a hovoří se v ní pouze o sníženém intelektu posuzované osoby. Irelevantní jsou pak i stěžovatelova tvrzení stran "duševních úchylek" jiných příbuzných.
4. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatel dle Nejvyššího soudu nevymezil řádně dovolací důvod. V dovolání uplatnil toliko skutkovou a právní polemiku, která přípustnost dovolání sama o sobě nezakládá.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy nepřípustně neprovedly jím navrhované znalecké zkoumání duševního stavu dárkyně, kterým měla být prokázána neplatnost darovací smlouvy. Rozhodnutí o platnosti darovací smlouvy lze tak dle stěžovatele označit za předčasné, tedy vydané bez dostatečných podkladů. Rozhodnutí krajského soudu je pak dle stěžovatele nepřezkoumatelné, neboť se vůbec nezabývá předloženou lékařskou zprávou a nevysvětluje, z jakého důvodu tento důkaz ignoruje, a zabývá se jinou lékařskou zprávou. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je dle stěžovatele "prosáklé právním formalismem". Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde v podstatné části o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Nejvyšší soud odmítl podané dovolání jako trpící vadami spočívajícími v absenci uvedení předpokladu jeho přípustnosti. Ústavní soud za této situace považuje za nutné připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí a jak přísné stanoví požadavky na jeho obsah. Ústavní soud tak ve své současné rozhodovací praxi akceptuje, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění jeho obsahových náležitostí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), což následně shrnul ve svém stanovisku ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, na které se mj. napadené usnesení Nejvyššího soudu odvolává.
9. Ústavní soud nezjistil, že by závěr Nejvyššího soudu, že v podaném dovolání nebyl uveden předpoklad jeho přípustnosti, byl nesprávný. Sám stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti proti tomuto závěru nikterak konkrétně nebrojí, neboť uvádí pouze to, že usnesení je prosáklé právním formalismem. Za takovéto situace pak Ústavnímu soudu nezbývá, než ústavní stížnost vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
10. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro absenci vymezení předpokladu jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která rozhodnutí dovolacího soudu předcházejí. Bylo-li totiž dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil" (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Je-li pak zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (§75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na předmětné dovolání hledět tak, jako by podáno nebylo. V takovém případě nelze ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím předcházejícím usnesení Nejvyššího soudu považovat za přípustnou.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a v části směřující proti rozhodnutím okresního a krajského soudu jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu